Článek
Večírek jako každý jiný
Do poslední chvíle se mi nechtělo. Byla jsem unavená z práce, lidi jsem znala spíš povrchně a podobné akce beru jako nutné zlo. Nakonec jsem se ale přemluvila. Oblékla jsem se nenápadně, dorazila s tím, že se zdržím maximálně hodinu a půjdu pryč. Atmosféra byla uvolněná, hrála hudba, alkohol tekl rychleji, než jsem čekala. Kolegové se smáli, řešili se pracovní historky a drby, které normálně zůstávají za zavřenými dveřmi kanceláře.
Právě tam jsem ho potkala. Muž, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Nepůsobil jako někdo z vedení ani jako typický korporátní manažer. Spíš civilní, trochu stranou, s lehkým úsměvem. Dali jsme se do řeči úplně přirozeně. O hudbě, o tom, jak je večírek vlastně zvláštní směs povinnosti a alkoholu. Nic, co by mě varovalo.
Okamžik, kdy se všechno zlomilo
Skleničky přibývaly a s nimi i pocit, že je fajn nebýt chvíli ta rozumná. Bylo to rychlé a bez přemýšlení. Polibek někde stranou, rozhodnutí odejít dřív, než začne být trapně. Vše se odehrálo v hotelovém pokoji, kam jsme se přesunuli s pocitem, že je to jednorázová hloupost dvou dospělých lidí. Žádná romantika, žádné sliby. Jen okamžik, který měl skončit zapomenutím.
Ráno jsem odcházela s lehkou kocovinou a pocitem, že se to stává. Neřešila jsem to víc, než bylo nutné. Říkala jsem si, že ho už nikdy neuvidím a život půjde dál.
Pravda, kterou jsem nechtěla slyšet
Zlom přišel v práci o pár dní později. Kolegyně se bavily o večírku a jedna z nich zmínila, že manžel šéfové se tam na chvíli zastavil. V tu chvíli se mi stáhl žaludek. Popis seděl až nepříjemně přesně. Začala jsem se vyptávat nenápadně, jen tak mezi řečí. Každá další informace zapadala do mozaiky, kterou jsem si nepřála složit.
Seděla jsem u počítače a měla pocit, že se mi místnost zmenšuje. Najednou už nešlo o hloupou noc. Šlo o práci, o pověst, o to, jak se budu dívat šéfové do očí. Nevěděla jsem, jestli o tom ví, jestli se to dozví, nebo jestli to zůstane mezi námi dvěma.
Strach z návratu do kanceláře
Od té chvíle se bojím každého pracovního dne. Přemýšlím nad každým e mailem, nad každou schůzkou. Když ji potkám na chodbě, hlídám si výraz, slova, gesta. V hlavě mi běží scénáře, které bych raději nikdy nevymýšlela. Co když mi to dá sežrat nepřímo. Co když se atmosféra změní, aniž by padlo jediné slovo. Co když přijdu o práci kvůli něčemu, co jsem ani nemohla tušit.
Nejhorší je ta nejistota. Kdybych věděla, na čem jsem, možná by se s tím dalo pracovat. Takhle jen čekám, jestli se minulost neozve v nejméně vhodnou chvíli.
Ticho, které je hlasitější než výčitky
Zatím se nic nestalo. A právě to je na tom nejděsivější. Každé ráno vstávám s pocitem, že dnes to možná praskne. Že jeden pohled nebo jedna věta všechno změní. V práci funguji, plním úkoly, usmívám se, ale uvnitř jsem neustále ve střehu. Ta noc se mi vrací v krátkých záblescích, ne proto, že by byla výjimečná, ale proto, že má následky, které pořád visí ve vzduchu.
