Článek
V čekárně
Do ordinace jsem šla s nervozitou. Už několik dní mě bolel zub a věděla jsem, že bez zákroku to nepůjde. V čekárně jsem poslouchala, jak si lidé stěžují na vysoké ceny. Sama jsem nad tím přemýšlela a říkala si, že i obyčejná návštěva zubaře dokáže pěkně zatřást rozpočtem.
Na křesle
Jakmile jsem si sedla do křesla, zubař mi hned řekl, že stará plomba je špatná a musí ven. Nabídl mi bílou plombu a dodal, že je to esteticky nejlepší varianta. Jenže když mi řekl cenu, zamrazilo mě. Byla několikanásobně vyšší než klasická amalgámová výplň. V tu chvíli jsem věděla, že si ji dovolit nemůžu.
Odpověď, která ho pobavila
Slušně jsem mu řekla, že děkuji, ale že chci obyčejnou plombu hrazenou pojišťovnou. Podíval se na mě, pousmál se a sarkasticky pronesl, že chápe, prý „někdo na to prostě nemá“. Jeho tón byl plný posměchu a mně v tu chvíli zrudly tváře. Připadala jsem si, jako kdybych udělala něco špatného.
Pocit ponížení
Nešlo ani tak o tu plnou částku, ale o to, jak se ke mně choval. Seděla jsem tam bezmocně, zatímco on se tvářil, že jsem méněcenná jen proto, že nechci připlácet za něco navíc. Přitom jsem jen využila možnost, kterou má každý pacient. Nikoho jsem neokrádala, nic jsem nechtěla zadarmo, jen obyčejné řešení, které se vejde do možností mé peněženky.
Odchod z ordinace
Když jsem odcházela, měla jsem pocit, že se mi směje ještě i za dveřmi. V ruce jsem držela lístek s termínem kontroly a přemýšlela, jestli se vůbec vrátím. Nešlo jen o zub, šlo o respekt. Nikdo by neměl pacienta shazovat kvůli tomu, kolik peněz má nebo nemá.
Myšlenka, která ve mně zůstala
Dodnes, když si na ten den vzpomenu, nejvíc mě netrápí samotná bolest zubu, ale to, jak snadno se člověk může stát terčem posměchu na místě, kde by měl cítit bezpečí a důvěru.
