Článek
Měla byste být aktivní, říkali
Po celý život jsem pracovala v kanceláři. Vstávání brzy ráno, stejný režim, povinnosti. Do důchodu jsem se těšila. Představovala jsem si pomalé rána s novinami, procházky v parku a čas na věci, které jsem odkládala. Jenže po několika měsících začala přicházet nevyžádaná moudra. Jsi ještě mladá. Sedět doma není zdravé. Potřebuješ být mezi lidmi. A taky pár narážek na to, že důchod není žádné terno a každá koruna navíc se hodí. Snažila jsem se to brát s úsměvem, ale postupně mě přesvědčili. Podala jsem pár přihlášek a hned mě pozvali na pohovor.
První studená sprcha
Budova firmy byla moderní. Skleněné zdi, mladí lidé všude kolem. Připadalo mi, že jsem se ocitla v jiném světě. V recepci jsem se představila a dívka za pultem se na mě pobaveně podívala. Posadila mě do čekárny vedle skupinky uchazečů. Všichni měli notebooky, někteří si něco psali, jiní telefonovali o projektech. Já jsem tam seděla se složkou životopisu v ruce a připadala si jako školák na závěrečné zkoušce.
Když si pro mě přišla personalistka, první co pronesla bylo, že málo firem dává šanci i starším. V tu chvíli jsem pochopila, že nejdu na rovnocenný rozhovor. Posadila mě k malému stolečku a položila přede mě seznam dovedností, které by zaměstnanec měl mít. Každý druhý bod se týkal nových programů. Některé názvy jsem v životě neslyšela. Snažila jsem se odpovídat poctivě, ale viděla jsem její úsměv, který říkal, že si jen plní povinnost a brzy se mnou skončí.
Nevhodná otázka byla poslední kapka
Po několika minutách se mě zeptala, jestli mi nevadí práce o víkendech a časté přesčasy. Prý se to u nich stává běžně. Zůstala jsem na ni zírat. V důchodu? Když už nemám povinnosti, které mi diktují čas? Pokusila jsem se vysvětlit, že hledám něco lehčího, ale bylo jasné, že tu o mě nestojí. Spíš čekala, až se zvednu a odejdu sama.
Podala mi ruku a popřála hodně štěstí. Ještě než jsem vyšla ze dveří, slyšela jsem, jak mluví na kolegyni. Řekla, že tohle byl omyl a že příště musí lépe filtrovat životopisy.
Už mám splněno
Když jsem vyšla ven, nadechla jsem se studeného vzduchu a cítila obrovskou úlevu. Ten krátký pohovor mi stačil k tomu, abych se znovu postavila za svůj život. Strávila jsem desítky let prací. Vstávala jsem za tmy, řešila stres a nesla odpovědnost. Teď mám konečně čas žít podle svého, ne podle cizích požadavků.
Doma jsem si uvařila kávu, sedla si k oknu a dívala se ven. Uvědomila jsem si, že žádné přesvědčování už na mě nezabere. Nikoho nemusím přesvědčovat o své hodnotě. A hlavně už nikde nemusím sedět a vysvětlovat, proč chci žít klidně.
