V práci mi dávali směny, které nikdo nechtěl. Schválně jsem si vzala dovolenou, když mě potřebovali

V práci jsem si zvykla na to, že dostávám směny, které nikdo nechce. Víkendy, svátky, večery. Nikdo se mě neptal, jestli mi to vyhovuje. Byla jsem ta, která má držet vše pohromadě, když ostatní chtěli volno. Časem už jsem ani nevěřila, že by se situace mohla změnit.

Jednoho týdne se stalo něco nečekaného. Většina kolegů onemocněla a zůstala doma. Zůstala jsem skoro jediná, kdo mohl držet provoz. Vedení se tvářilo, že je jasné, že to vezmu na sebe, protože to přece vždycky udělám já. Jenže tentokrát jsem si řekla, že už ne.

Věděla jsem, že mám ještě nárok na několik dnů dovolené, které si musím vyčerpat. Nebylo sice obvyklé žádat o volno uprostřed takového chaosu, ale pravidla byla na mé straně. Podala jsem žádost a věděla, že ji musí schválit. Nikdo se mě nemohl zeptat na důvod a já jsem jim nic vysvětlovat nemusela.

Když zjistili, že odcházím, atmosféra zhoustla. Očekávali, že budu držet směny navíc a zachráním situaci, ale místo toho jsem si vybrala své volno. Nešlo jim to do hlavy. Přesně ti, co mi roky přidělovali nejhorší směny, najednou stáli bezradně před prázdným rozpisem.

Zbylí zaměstnanci, kteří ještě nebyli nemocní, museli pokrýt směny, které by jinak padly na mě. Někteří byli otrávení, jiní překvapení, že se vůbec bráním. Já jsem si ale jen tiše připomínala, kolikrát jsem jim v minulosti pomohla a nikdo si toho nevážil. Tentokrát to bylo jinak.

Když jsem seděla doma na dovolené a věděla, že v práci panoval zmatek, necítila jsem vinu. Naopak jsem měla pocit spravedlnosti. Oni se na mě vždy spoléhali, protože věřili, že se nikdy neozvu. Jenže já jsem konečně ukázala, že také umím využít svá práva a že se mnou není možné jednat jen jako s náhradním dílem.

Po návratu se o celé situaci už nemluvilo. Ale všichni věděli, že jsem to udělala vědomě a že to nebyla náhoda. A právě v tom bylo to zvláštní zadostiučinění. Najednou se už nikdo neodvážil naložit na mě všechno jen proto, že se jim nechtělo.