Článek
Nový kolega a první dojem
Pracuju jako asistentka ve středně velké firmě, kde je většina lidí kolem třicítky. Když nám šéf oznámil, že přibude nový člen týmu, prý zkušený člověk, který má letité znalosti z oboru, všichni jsme se těšili. Potřebovali jsme někoho, kdo přinese nadhled.
Přišel pan Josef, asi šedesátiletý pán s přehnaným sebevědomím. Od prvního dne bylo jasné, že nás považuje za neschopné. Každou poradu přerušoval, opravoval ostatní a tvrdil, že on to „vždycky dělal jinak a líp“. Snažila jsem se být trpělivá, říkala jsem si, že si jen potřebuje zvyknout.
Kritika na každém kroku
Brzy ale začal být nesnesitelný. Každou moji práci zpochybňoval, i když byla správná. Když jsem poslala e-mail klientovi, přečetl si ho a pronesl, že to „působí jako text z páté třídy“. Jednou mi dokonce přepsal prezentaci a tvrdil, že to dělá pro dobro firmy. Jenže šéf pak chtěl vysvětlení, proč jsou v materiálech chyby, které tam předtím nebyly.
Nejhorší bylo, že se choval jinak, když byl kolem vedoucí. Před ním byl milý, usmíval se, přikyvoval. Jakmile se dveře zavřely, proměnil se. Mluvil povýšeně, dělal narážky na můj věk a dokonce komentoval, že „mladí dnes neumí držet autoritu“.
Pokusy o domluvu
Zkusila jsem s ním mluvit. Jedno ráno jsem ho pozvala na kávu a snažila se vysvětlit, že bychom měli táhnout za jeden provaz. Zasmál se a řekl, že se jen snaží udržet pořádek. „Nemůžeš čekat, že ti někdo bude tleskat za samozřejmé věci,“ odpověděl.
Zkoušela jsem se obrátit i na šéfa, ale ten mi naznačil, že bych se měla učit od zkušenějších. Když jsem se mu snažila vysvětlit, že to není o zkušenostech, ale o chování, mávl rukou. V tu chvíli mi došlo, že nikoho nezajímá, jak se v práci cítím.
Dny, kdy jsem se bála jít do práce
Ráno jsem vstávala s pocitem odporu. Věděla jsem, že mě čeká další den, kdy mě bude někdo shazovat. Přestala jsem mluvit na poradách, protože jsem věděla, že cokoli řeknu, obrátí proti mně. Kolegové se mi vyhýbali, aby se do konfliktu nezapletli.
Jedno odpoledne, když po mně opět zvýšil hlas kvůli drobné chybě v dokumentu, jsem si uvědomila, že to dál nejde. Zůstala jsem sedět u počítače, ruce se mi třásly a v hlavě mi běželo jediné: „Proč tohle dělám?“
Den, kdy jsem se rozhodla odejít
Výpověď jsem napsala následující ráno. Nepřemýšlela jsem nad tím dlouho. Odevzdala jsem ji a cítila obrovskou úlevu. Josef se na mě usmál a pronesl, že jsem to prý vzdala příliš brzy. Nepotřebovala jsem mu odpovídat.
Z práce jsem odcházela s lehkostí, kterou jsem už dlouho necítila. Tehdy jsem pochopila, že někdy je lepší odejít než zůstat na místě, kde vás někdo systematicky ničí. A že zkušenosti nejsou všechno, pokud chybí obyčejný respekt.
