Článek
Nepříjemná poznámka
Tramvaj byla přeplněná. Sedla jsem si na jediné volné místo a snažila se nevnímat tlačenici. U dveří stáli tři mladíci, smáli se a navzájem se překřikovali. Když tramvaj škubla, jeden z nich se zapotácel směrem ke mně. Očividně mu vadilo, že nesedí on, ale já. Prudce se ke mně naklonil a řekl, že důchodci mají sedět doma, aby nepřekáželi. Jeho kamarádi se tomu zasmáli. Nebyla jsem zvyklá na takovou neúctu a chvíli jsem ani nevěděla, co odpovědět. Jen jsem si ho pozorně prohlédla a v tu chvíli mi docvaklo, odkud ho znám.
Propojení, které nečekal
Byl neuvěřitelně podobný své matce. Znal ji kdysi každý v naší ulici. Bývala mou dobrou kamarádkou, když jsme obě pracovali ve stejném obchodě. Strávily jsme spolu mnoho let, pomáhaly si při směnách i v osobních věcech. Když měla děti, vídala jsem je často, i když tehdy byli ještě malí a sotva mluvili. A teď najednou stojí přede mnou její syn, kterého jsem naposledy viděla, když byl u kočárku a žmoulal plyšového medvěda. On si mě samozřejmě pamatovat nemohl, ale já jeho rysy poznala okamžitě.
Nechtěla jsem ho poučit ani mu oplácet stejným tónem. Jen jsem klidně řekla, že jeho matka by možná nebyla nadšená, kdyby slyšela, jak mluví s její kamarádkou. V tu chvíli se mu změnil výraz. Údiv, pak rozpaky. Zeptal se, odkud ji znám, a když jsem mu řekla, že jsme kdysi bývaly blízké, zrudl a ustoupil. Jeho kamarádi ztichli. Celou další zastávku stáli opodál a jen si mezi sebou něco šuškali.
Náhoda, která mě pobavila
Když jsem vystupovala, viděla jsem ho ještě jednou. Podíval se na mě jinak než předtím. Ne omluvně, ale s respektem, který tam před několika minutami nebyl. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak zvláštní je svět. Člověk potká někoho, kdo se chová bezohledně, a přitom má doma mámu, která by mi kdykoli podala ruku, kdybych ji potřebovala. A tak jsem odešla z tramvaje s pocitem, že i obyčejné setkání může připomenout, že nic není tak oddělené, jak se zdá.
