Článek
Jak jsem žila doteď
Jsem žena, které už není dvacet ani čtyřicet. Mám ráda svůj klid, knížky, rádio a chvíle, kdy si uvařím kávu a pozoruji zahradu. Když u mě dřív býval vnuk, bylo tu rušno. Chodil sem s aktovkou plnou hraček, pořád něco vyprávěl. Měla jsem pocit, že tu má druhý domov. Jenže postupně rostl a svět se změnil rychleji než já.
Nejsem technický typ. Mobil používám hlavně na volání, počítač nemám. Internet jsem nikdy nepotřebovala. Vždycky jsem říkala, že si radši otevřu knihu, než abych mačkala nějaká tlačítka. A dlouho to všem stačilo.
Poprvé jsem si všimla změny
Jednou v létě přijel vnuk a první, co udělal, bylo že se rozhlédl po routeru. Když zjistil, že tu není, následoval povzdech a věta, že se tu příšerně nudí. Nabídla jsem mu stolní hru, chtěla jsem upéct koláč, ale on seděl na zahradě a jen zíral do nefunkčního telefonu. Bylo mi smutno, ale říkala jsem si, že je to jen věk.
Pak přestal jezdit pravidelně. Vymlouval se na školu a kroužky. A já tomu věřila. Jenže když se u nás zastavil syn, řekl pravdu.
Rozhovor, který mě zabolel
Seděli jsme v kuchyni. Syn mi oznámil, že jestli chci vnuka vídat, mám si zařídit WiFi. Prý je to normální věc a já jsem staromódní. Dodal, že on ani vnuk nemají čas se tu nudit. Bylo to proneseno naprosto klidně, jako by šlo o samozřejmost.
Zůstala jsem beze slov. Cítila jsem, jak se mi v očích tlačí slzy. Ne proto, že bych nerozuměla technice. Ale proto, že jsem poprvé dostala najevo, že to, co já nabízím, už nikomu nestačí.
Nejde přece jen o síť
Nejvíc mě trápí, že vnuk pro mě nebyl návštěvníkem, ale vzácnou součástí života. Učila jsem ho sázet jahody. Spal tu pod starou peřinou, povídali jsme si o hvězdách. Teď prý bez internetu nemá důvod jezdit.
Moje generace se obejde bez moderních věcí. Ale obejít se bez rodiny nedokáže. Pořád se snažím pochopit, kdy se svět takhle posunul. Kdy se z návštěvy babičky stala věc podmíněná heslem k internetu.
A co bude dál
Přiznávám, chvíli jsem přemýšlela, že zavolám poskytovateli a všechno zařídím. Jenže pokud ke mně má vnuk jezdit jen kvůli WiFi, přijde mi to jako špatný důvod. Nechci soupeřit s mobilem. Chci být babičkou, ne hotspotem.
Sedím u okna, čtu si a čekám, jestli se ozve. Ví, že tu mám pořád otevřené dveře. Snad si jednou zase vzpomene, že tu je někdo, kdo ho má rád i bez internetu.
