Článek
Přitom mohli při vyjednáváních trvat na výjimce či výhodnějších podmínkách. Nestalo se tak, což je škoda jak pro EU, tak pro Island.
Drahý přístup na jednotný trh
A kdo se z výsledku radoval nejvíce? Hlavně extremisté nejrůznějšího zbarvení a euroskeptici. Třeba Marine Le Penová nebo Nigel Farage. Takoví lidé se často ohánějí svobodným rozhodnutím.
Jak je to ale ve skutečnosti s možnostmi Islandu rozhodovat o věcech, které se ho přímo týkají? To se od nich nedozvíme. Některé možná překvapí, že Island přišel o možnost spolurozhodovat právě o věcech, které mají přímé dopady především na jeho ekonomiku. Proč?
Rád bych připomněl jednu důležitou věc, která se zmiňuje až trestuhodně málo. Island je členem Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) a Evropského hospodářského prostoru (EHP).
Díky tomu je součástí jednotného evropského trhu. Má tedy v mnohém stejné povinnosti jako členské země EU. A právě za tento přístup na evropský trh platí poměrně vysokou cenu. Island musí přebírat evropská pravidla týkající se například finančních služeb, ochrany spotřebitele, pracovního práva a dalších.
Stejné povinnosti a žádná práva
Může severská ostrovní země do tvorby těchto pravidel mluvit? Prakticky vůbec ne - a právě v tom je celý problém. Zástupci země se mohou účastnit expertních skupin EK a připomínkovat návrhy (decision shaping). A tím to končí.
Na samotném rozhodování se mohou podílet jen zástupci členských států EU. Island musí dodržovat velkou část bruselských pravidel. Proč ale u stolu, kde tato pravidla vznikají, nemá tento stát europoslance, ministra s hlasovacím právem ani komisaře?
Island má sice přístup na jednotný trh výměnou za přebírání evropské legislativy. Prakticky však nemá možnost spolurozhodovat při jejím vytváření.
Někdo by mohl namítnout, že tak malá země jako Island by stejně nic neovlivnila. To ale není pravda. Každá země, dokonce i ta nejmenší, může prosadit svoji pozici za předpokladu, že nalezne shodu s dostatečným počtem dalších států.
Žádná členská země EU nemůže prosadit své postoje a záměry sama. Musí si hledat spojence. Platí to samozřejmě pro miniaturní státy, jako jsou Malta nebo Lucembursko. Stejně tak to ale platí i pro dvě největší země EU, Německo a Francii. Ani ty se neobejdou bez hledání co nejvíce „kamarádů“.
Když si to shrneme…
Island je už nyní v řadě ohledů fakticky součástí EU. Má v mnohém stejné povinnosti jako členské země EU. Nemůže však přímo ovlivňovat podobu legislativy, k jejímuž dodržování se zavázal.
Opravdu je tedy odmítnutí členství v EU takovou výhrou, jak se nám snaží namluvit někteří protievropští politici či komentující v Česku?
Já si myslím, že ne. Možnost spolurozhodovat o evropské legislativě představuje jednu z nesporných výhod našeho členství v EU.
Přeji hezký den a veselou mysl!
