Článek
Příliš dlouho se v Evropě spoléhalo na to, že za nás USA vyřeší naši obranu. Takový přístup se ale stal naprosto neudržitelným a volání po změně zaznívá nyní z více stran.
Ve správný čas přišla pár dní před americkými volbami na veřejnost zpráva bývalého finského prezidenta jménem Sauli Niinistö o civilní a vojenské připravenosti Evropy. Vyžádala si ji předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová.
Probuzení z pasivity
Celkové vyznění zprávy by se dalo shrnout následovně: Evropská unie musí dát jasný signál Spojeným státům, že je připravena zaplatit svou cestu za vojenskou a civilní připravenost, jak prohlásil finský exprezident k nové zprávě na konci října. Podle této zprávy je také naléhavě zapotřebí, aby EU projevila mnohem aktivnější přístup.
V souvislosti se svojí zprávou upozornil na dvě důležité věci: „Hrozby se nezastaví na našich hranicích, ale přecházejí mezi propojenými sektory naší ekonomiky.“ A k tomu dodal další důležitou věc: „Pokud neuděláme vše, co můžeme pro naši vlastní bezpečnost, nemůžeme očekávat, že to za nás udělají ostatní.“
Válka na Ukrajině také v plné nahotě ukázala značné mezery ve vojenských a obranných schopnostech Evropy. Podle odhadů Komise bude v příštím desetiletí potřeba asi 50 miliard eur, aby zůstala Evropa konkurenceschopná s globálními hráči, jako jsou USA a Čína.
Více peněz na evropskou bezpečnost
EU by též měla podle slov Niinistöa věnovat přibližně 20 % svého rozpočtu, v současné době v hodnotě kolem jednoho bilionu eur, během sedmi let pro větší bezpečnost a připravenost na krize. Některé snahy o nápravu už zde byly.
Evropský program obranného průmyslu ve výši 1,5 miliardy eur, který Komise navrhla v březnu, byl ale kritizován za své nedostatečné zdroje. Naději na změnu zaměření dává příští rok, až Unie navrhne úpravu svého sedmiletého rozpočtu.
Současné dostupné finanční prostředky z rozpočtu EU na výdaje související s obranou nedosahují toho, co je dnes potřeba vzhledem k našemu strategickému kontextu. Ani samotné členské státy na tom přinejmenším donedávna nebyly zrovna nejlépe.
Velké rezervy v dodržování závazků
Ano, v reakci na ruské napadení Ukrajiny se financování obrany u většiny evropských členských zemí NATO zlepšilo. Platí to i o Česku, které stejně jako většina evropských zemí taktéž překonalo 2 % HDP, k nimž se členské země NATO zavázaly v roce 2014. Oslavy ale rozhodně nejsou na místě.
Je to podobné jako radovat se z toho, že ve škole už nepropadáme, ale s odřenýma ušima jsme prolezli se čtyřkami.
Už dlouho říkám, že pokud má někde existovat celoevropská spolupráce v obranné oblasti, smysl mají především společné investice do obrany.
Navzdory navýšení obranných rozpočtů členských států v loňském roce se méně než jedna z pěti investic do obranných programů provádí společně a 82 % prostředků na obranu a veřejných zakázek je přerozdělováno na národní úrovni. Společné nákupy by mohly výrazně zefektivnit investice do obrany.
Dokážeme se dohodnout?
Další téma ve zprávě, které by bylo na další diskusi, jsou plány na větší spolupráci zpravodajských služeb. Jedná se o kontroverzní věc, protože národní špionážní agentury pevně ovládají bezpečnostní otázky.
Finský exprezident vyzýval k „postupnému posílení zpravodajské spolupráce směrem k plnohodnotné službě EU pro zpravodajskou spolupráci,“ přičemž konkrétně uváděl „koordinaci konkrétních kontrašpionážních úkolů“. Podle jeho slov bychom také měli zlepšit shromažďování informací a zpravodajských informací.
165stránkový dokument toho obsahuje ještě mnohem více a zároveň se v něm zcela realisticky připouští, že u mnoha z návrhů bude nepochybně obtížné dosáhnout konsensu.
Niinistö proto navrhuje i možnost zahájit nové iniciativy zvyšující připravenost, pokud je to potřeba pouze mezi ochotnými členskými státy, aby se umožnila větší akceschopnost.
Varovná zpráva přišla v příhodný okamžik jako budíček pro členské státy. Její vydání se neslo v atmosféře obrovských obav, že se zvolením Donalda Trumpa nastane faktický konec transatlantické spolupráce v rámci NATO.
Nic takového nyní naštěstí nehrozí
Budeme si ale muset zvykat na to, že pomoc ze zámoří bude něčím podmíněná. Už jsem vícekrát upozorňoval na to, že jednou to přijít muselo. Nastupující staronový americký prezident Donald Trump bude chtít po Evropě, aby si v obraně plnila svoje domácí úkoly a začala konečně projevovat více iniciativy.
Bude to zároveň znamenat, že pokud chceme pomoc proti ruské hrozbě, musíme být připraveni Spojené státy podpořit v jejich snaze postavit se rostoucí moci pevninské Číny, jak to správně zmínil i náš ministr zahraničí Lipavský.
Pro Evropu by neměl být tento krok problémem, protože reagovat na vzmáhající se Čínu je i v našem zájmu.
