Článek
Dívčí kameny s tajemným oparem v Krkonoších
Legendární perník z kiosku u Boudy u Bílého Labe
Srpnová předpověď slibovala na víkend opět vedro, takže nezbylo, než se vydat za snesitelnějšími podmínkami někam výše. V mém případě pokračovat v plnění celoroční mise 32 vrcholů Krkonoš, kde systematicky jedu ze západu na východ. Vydal jsem se tedy brzy ráno v sobotu pomocí busů z Prahy do Horních Míseček, odkud jsem po osvěžení v osvědčeném penzionu Horské Zátiší pokračoval po svých po žluté až na Zlaté návrší k Vrbatce, jak říkají místní. Jezdí tam sice i bus, nicméně jeho četní uživatelé budou mít co nevidět utrum, protože se chystá oprava silnice.
Tam, kde dívky i muži mají své kameny
Pak jsem si to v krásném slunečném dni s příjemným větříkem namířil přes Labskou a Martinovku k první plánované zastávce Velký Šišák (1410 m). Další v pořadí následovaly moje oblíbené Mužské kameny (1417 m). Ty ovšem zklamaly skupinku mladých dívek, jež se těšily na Dívčí kameny (1414 m), což vyčetly své kamarádce, která jim „jejich“ kameny celou dobu slibovala. Stačilo ale pokračovat asi kilometr východně po červené a očekávání bylo naplněno, což doprovázel bujarý smích a společné focení. Přál jsem jim to a nechal si pro sebe historku o tom, že Dívčí kameny jsou pojmenované po údajně zde umrzlé mladé pastýřce.
Když je chlad vítaný
Pak už jsem klesal a u Petrovky to stočil na Dvořákovu boudu za dřevěnou sochou Krakonoše (1235 m) s hezkým výhledem do údolí a na hřebeny Medvědína. Ještě lepší pokoukání je ale z Ptačího kamene (1310 m), kam se ovšem musí kvůli stromům vyšplhat, nicméně stojí to za námahu. Já měl tímto v sobotu splněno a po 17 km šel přespat na Novopackou boudu ve spacáku ve sdíleném pokoji za 645 Kč se snídaní. Jen zde bohužel večer nevařili ani nečepovali pivo, tak bylo třeba vylézt na spřízněnou Moravskou boudu na guláš a pár varnsdorfských Kocourů. Se západem Slunce jsem venku na terase zažil to, co v domovských středních Čechách v těch letošních parnech už dlouho ne. Musel jsem si vzít mikinu a bundu, protože mi byla zima. Úžasný pocit.
Samé sochy
Po vydatné nedělní snídani jsem zaplatil za přespání u správce v hotovosti, na což jsem byl připraven, a kolem deváté už mašíroval po cestě lemované soškami zdejší zvířeny v čele s jelenem, kunou, jezevcem nebo tetřevem. Prvním z dnešní řady čtyř plánovaných míst bylo Slezské sedlo (1197 m), kde jsem byl coby dup, stejně jako v případě nedalekého Mariánského sloupu Královny hor (1140 m). Na něm jsem ale nějak přehlédl slova motliteb zobrazená po obvodu, protože jsem fotil z dálky, aby se mi na snímek vešlo celé rozměrné dílo. K mé nelibosti trasa dále klesala, a protože vím, jak vysoko leží Luční bouda, kam jsem směřoval, bylo mi jasné, že to dnes bude pořádný zápřah. Navíc, když v porovnání se sobotou teplota podle předpovědi měla být o něco výš, nad 25 stupni.
S perníkem na vrchol a dolů
Naštěstí mě nečekaně nakopl venkovní stánek u Boudy u Bílého Labe, kde jsem hledal před polednem posilnění a vedle pití se ptal i na něco sladkého k zakousnutí. Obsluha mě nasměrovala na poklop, pod nímž byl čerstvě upečený domácí perník, každá porce ve velikosti a tíze malé cihly. „Ať máte sílu,“ povzbudila mě slečna za pultem kiosku, a tak jsem risknul, že se neudávím. Nakonec jsme se s ním vypořádal, když jsem během intenzivní konzumace stihnul pokecat mobilem se synem, uschnout, zkontrolovat trasu a počasí, chatovat s manželkou, fotit, vypít pivko a doplnit vodu na výstup.
Nicméně zmíněný perník mi pak vystačil jako zásobárna energie na další tři hodiny, během kterých jsem vyletěl na Luční boudu (1410 m), pak přešel kolem zbytků bývalých Rennerek k vyhlídce Krakonoš z Kozích hřbetů (1422 m) a seběhl až na autobusové nádraží ve Špindlu. Teprve tam jsem opět pocítil trochu hlad. Říkám si, že kdyby tento moučník někdo včas nabídl Otesánkovi, tak by z dlouhé pohádky byl krátký vtip o tom, jak se malé dítě přecpalo zákuskem a znavené usnulo. Příště, až na nějaké namáhavé výpravě v horách zase uvidím perník, tak nebudu váhat. A to mohu doporučit i vám.
