Hlavní obsah

1919: Z obrovské nádrže uniklo 9 milionů litrů melasy. Lepkavá vlna zabíjela lidi přímo v ulicích

Foto: Unknown, Public Domain, Wikimedia Commons

Miliony litrů melasy, vlna vysoká několik metrů a lidé, kteří se nedokázali dostat z lepkavé hmoty. V lednu 1919 zažil Boston katastrofu, která dodnes působí téměř neuvěřitelně. Zahynulo 21 lidí a dalších zhruba 150 utrpělo zranění.

Článek

Melasa. Člověk si nejspíš představí hustou, tmavou a sladkou tekutinu, která vzniká při výrobě cukru. Rozhodně ne něco, co by mohlo zabíjet. Jenže 15. ledna 1919 se v americkém Bostonu stalo něco, co by snad působilo až komicky, kdyby při tom nezemřelo 21 lidí. Uprostřed města praskla obrovská nádrž a do ulic se vyvalily miliony litrů melasy. Strhávala lidi, koně, povozy i části budov. A kdo v ní uvízl, měl jen malou šanci dostat se ven vlastními silami.

Obrovská nádrž uprostřed města

Boston byl tehdy velký přístav a kolem něj se samozřejmě točilo dost věcí. Připlouvaly lodě, vykládalo se zboží, fungovaly tu sklady a továrny. V nedaleké čtvrti North End bydlela spousta lidí, hodně z nich přišlo z Itálie. Většinou nešlo o žádné boháče. Pracovali, kde se dalo, často právě v přístavu. A bydleli kousek od míst, kde se zboží vykládalo a zpracovávalo. Dnes by asi nikoho nenapadlo postavit některé z těch průmyslových zařízení tak blízko obytných domů, ale tehdy se to tolik neřešilo.

V roce 1915 tam vyrostla také nádrž na melasu. Vlastně nádrž je docela slabé slovo, protože ta věc byla vysoká jako několikapatrový dům. Měřila asi 15 metrů, v průměru měla 27 metrů a patřila společnosti Purity Distilling Company. Mohlo se do ní nalít nějakých 8,7 milionu litrů melasy. Člověk si takové množství asi ani nedokáže pořádně představit. A proč zrovna melasa? Vyráběl se z ní alkohol, který se používal i v průmyslu. Byl to zkrátka obchod jako každý jiný. Jenže s tou nádrží byly problémy prakticky od začátku.

To už je množství, které si člověk jen těžko představí. Melasa se sem dovážela loděmi a následně se využívala při výrobě průmyslového alkoholu. Ten měl tehdy široké uplatnění, mimo jiné při výrobě munice a výbušnin. Za první světové války po něm byla značná poptávka.

Samotná nádrž přitom nebyla žádnou turistickou zajímavostí. Stála mezi dalšími průmyslovými objekty a lidé kolem ní chodili každý den. Jenže už krátce po jejím postavení se objevily problémy. Z nádrže totiž unikala melasa.

Místní obyvatelé si všímali, že z jejích spojů vytéká tmavá tekutina. Některé děti si ji dokonce chodily nabírat. A není se čemu divit. Sladká melasa byla zadarmo a tehdy asi málokoho napadlo, že by prosakující nádrž mohla představovat vážné nebezpečí. Podle pozdějších svědectví se provozovatel pokusil problém řešit poněkud zvláštním způsobem. Nádrž nechal natřít nahnědo, aby unikající melasa nebyla tolik vidět.

Foto: The Bostonian Society, Public Domain, Wikimedia Commons

Nádrž na melasu. Ta unikala už před výbuchem. Aby to nebylo tak znát, nechala ji firma přetřít nahnědo

Ozvala se rána a pak už nebyl čas utíkat

Ve středu 15. ledna 1919 bylo v Bostonu na zimní období nezvykle teplo. Teplota vystoupala přibližně k deseti stupňům Celsia. Předchozí dny přitom mrzlo. Krátce po půl jedné odpoledne se z oblasti přístavu ozvala ohlušující rána.

Někteří lidé si mysleli, že někde něco vybuchlo, jiným to připomínalo střelbu. A než vůbec stačili zjistit, odkud ten hluk přišel, začala se na ně valit melasa. Nádrž se totiž doslova roztrhla, kusy oceli létaly kolem a její obsah se během chvilky vyhrnul ven. Přitom v ní bylo skoro devět milionů litrů. To už není nějaká rozlitá tekutina, ale pořádná záplava, která dokáže smést i dost těžké věci.

Jak vysoká ta vlna vlastně byla, se dnes těžko určuje. Často se uvádí až osm metrů a rychlost kolem 56 kilometrů za hodinu. Jestli se melasa skutečně hnala tak rychle, nevíme úplně jistě. Každopádně lidé, kteří se zrovna nacházeli poblíž nádrže, neměli moc šancí někam utéct. Navíc kdo by čekal, že se na něj uprostřed Bostonu najednou pohrne několik milionů litrů melasy? Většina lidí nejspíš ani pořádně nepochopila, co se stalo, než je vlna zasáhla.

Melasa se prohnala okolními ulicemi, převracela povozy a ničila všechno, co jí stálo v cestě. Tlak kapaliny poškodil také konstrukci nedaleké nadzemní železnice. Jeden z ocelových nosníků byl nárazem vychýlen a část kolejiště se zdeformovala. Některé budovy se zřítily nebo byly vážně poškozeny. Zvlášť těžce dopadla nedaleká hasičská stanice. Vlna zasáhla její konstrukci a část budovy se zhroutila. Uvnitř zůstali uvěznění hasiči. A zatímco se kolem ozýval křik zraněných, melasa se dál rozlévala ulicemi.

V melase se nedalo skoro vůbec pohybovat

Na celé katastrofě je možná nejděsivější právě to, čím byla způsobena. Voda by člověka také dokázala strhnout a utopit. Jenže melasa je něco úplně jiného. Je hustá, lepivá a klade pohybu mnohem větší odpor. Kdo do ní zapadl, nemohl se jednoduše zvednout a odejít.

Někteří lidé byli sraženi přímo nárazem vlny. Další skončili pod troskami budov nebo mezi převrácenými povozy. A ti, kteří se ocitli v hlubší vrstvě melasy, se z ní zoufale pokoušeli dostat. Jenže čím víc se člověk snažil pohybovat, tím obtížnější to bylo. Melasa se lepila na oblečení, ruce i obličej. Pokud někomu zakryla ústa a nos, hrozilo udušení.

Velmi špatně dopadli také koně, kteří tehdy běžně tahali nákladní povozy. Některé vlna smetla i s povozy a zvířata pak zůstala uvězněná v lepkavé hmotě. Část z nich musela být kvůli těžkým zraněním utracena.

Záchranáři přitom měli podobný problém jako oběti. Aby se vůbec dostali k uvězněným lidem, museli se sami brodit melasou. Ta jim ztěžovala každý krok. Na místo dorazili policisté, hasiči, zdravotníci a také námořníci z nedaleké výcvikové lodi USS Nantucket. Pomáhali vytahovat zraněné a prohledávali trosky.

Práce pokračovaly dlouho do noci. Některé oběti se podařilo najít poměrně rychle, jiné zůstávaly pod troskami nebo v melase celé dny. Poslední tělo bylo nalezeno dokonce až několik měsíců po katastrofě. Celkem zahynulo 21 lidí a přibližně 150 dalších utrpělo zranění.

Foto: BPL, Public Domain, Wikimedia Commons

21 lidí zaplatilo životem, mnoho dalších bylo zraněno

Ulice byly sladké ještě dlouho potom

Když se podařilo zachránit přeživší a odklidit nejhorší trosky, objevil se další problém. Co vlastně udělat s miliony litrů melasy rozlitými po městě? Dnes by se možná nasadila speciální technika. Jenže v roce 1919 měli pracovníci k dispozici především lopaty, košťata, hadice a vlastní ruce. A melasa mezitím začala tuhnout a houstnout.

Nakonec se ukázalo, že poměrně účinná je slaná voda z přístavu. Tou se podařilo část melasy naředit a spláchnout. Jenže při odstraňování sladké hmoty se nepořádek roznášel dál. Lidé měli melasu na botách, na oblečení, na rukou. Dostávala se do tramvají, domů i obchodů. Ulice v okolí přístavu byly dlouho ulepené a místní obyvatelé se s následky potýkali ještě týdny. Čištění nejpostiženější oblasti trvalo podle historických záznamů několik týdnů. Na práci se podílely stovky lidí.

A pak je tu ještě jedna zvláštnost. V Bostonu se dodnes vypráví, že během horkých letních dnů bylo v okolí někdejší nádrže možné cítit sladkou vůni melasy ještě desítky let po neštěstí. Jestli je to pravda, se těžko ověřuje. Spíš už jde o místní legendu, která se s katastrofou postupně spojila. Taková událost se z paměti města jen tak nevytratí.

Nádrž, která nikdy neměla být postavena takhle

Po katastrofě se samozřejmě začalo vyšetřovat, proč vlastně nádrž praskla. Společnost United States Industrial Alcohol, která vlastnila Purity Distilling Company, se zpočátku snažila naznačovat, že mohlo jít o sabotáž. Ve Spojených státech tehdy panovaly značné obavy z anarchistických útoků a politického násilí. Představa, že někdo nádrž úmyslně poškodil, proto nebyla úplně mimo dobové uvažování. Jenže důkazy pro takové vysvětlení se nenašly.

Postupně vycházelo najevo, že problém byl mnohem obyčejnější. A vlastně o to horší. Nádrž byla špatně navržená a postavená. Její ocelové stěny byly na některých místech příliš tenké, některé nýty nedostatečně pevné a konstrukce neodpovídala zatížení, kterému měla odolávat. Navíc nebyla před uvedením do provozu řádně vyzkoušena naplněním vodou.

To je docela podstatná věc. Když člověk staví nádrž, do které chce nalít miliony litrů těžké kapaliny, měl by si asi nejprve ověřit, jestli to vůbec vydrží. Jenže tady se spěchalo. Vyšetřování také ukázalo, že na problémy s únikem melasy se upozorňovalo už před katastrofou. Přesto nádrž zůstávala v provozu.

Proč nádrž praskla zrovna 15. ledna, to už asi nikdo s jistotou nezjistí. Pár dní předtím do ní přivezli další melasu a nádrž byla skoro plná. Do toho se změnilo počasí. Ještě nedávno mrzlo, najednou bylo poměrně teplo. A pak tu byla samotná melasa, která mohla začít kvasit. Při kvašení vznikají plyny a ty mohly tlak uvnitř nádrže ještě zvýšit. O tom, jak velkou roli jednotlivé věci sehrály, se vedly spory a vlastně se o tom diskutuje dodnes. Jenže ono je otázkou, jestli by nádrž vydržela, i kdyby bylo počasí jiné. Už před katastrofou z ní melasa vytékala a později se ukázalo, že některé části konstrukce byly příliš slabé. Takže problém tam byl dávno předtím, než se celá nádrž roztrhla.

Soudy se táhly roky

Po neštěstí se začalo řešit odškodnění. A nebylo to jednoduché. Někdo přišel o manžela, jiný o syna, další skončil se zraněním nebo mu melasa zničila dům či živnost. Společnost, které nádrž patřila, se ale k odpovědnosti zrovna nehrnula.

Nakonec se všechno dostalo k soudu. Vlastně šlo o spoustu žalob, které se spojily do jednoho velkého případu. A ten se táhl roky. Vyslýchali se lidé, kteří katastrofu přežili, zaměstnanci společnosti, odborníci na stavbu nádrží a další svědci. Probíralo se kdeco. Jak byla nádrž postavená, kdo ji kontroloval, proč z ní už předtím vytékala melasa a jestli někdo o jejím špatném stavu věděl. Materiálu bylo tolik, že samotné projednávání zabralo opravdu dlouhou dobu.

Teprve v roce 1925 se dospělo k rozhodnutí, že odpovědnost nese společnost, které nádrž patřila. Na odškodnění měla vyplatit celkem asi 628 tisíc dolarů. To byly tehdy obrovské peníze. Jenže když se rozdělily mezi všechny poškozené a pozůstalé, bylo to samozřejmě něco jiného. Navíc některé rodiny přišly o člověka, který je živil. A v době, kdy neexistovalo takové sociální zabezpečení jako dnes, to mohl být pořádný problém. Peníze jim tedy mohly alespoň trochu pomoct, ale na to, co se toho lednového odpoledne stalo, asi nikdo z nich jen tak nezapomněl.

Pro některé rodiny byly ty peníze hodně důležité. Mezi mrtvými totiž byli i obyčejní dělníci, kteří doma živili manželku a děti. Když takový člověk najednou zemřel, rodina se mohla dostat do pořádných problémů. Zvlášť tehdy, kdy se člověk nemohl spoléhat na takovou pomoc od státu jako dnes. Odškodnění tedy alespoň něco vyřešilo, i když na některé věci samozřejmě žádné peníze nestačí.

Celá katastrofa ale měla dopad i na to, jak se podobné stavby později kontrolovaly. Ono se totiž ukázalo, že postavit obrovskou nádrž, naplnit ji miliony litrů melasy a doufat, že vydrží, asi není úplně nejlepší nápad. Dnes nám připadá samozřejmé, že takovou konstrukci musí někdo pořádně spočítat, zkontrolovat a schválit. Jenže před sto lety to tak samozřejmé nebylo. Pravidla se postupně zpřísňovala a bostonská katastrofa byla jedním z případů, které ukázaly, proč je to vlastně potřeba.

Foto: MLHalsey, CC-SA 3.0, Wikimedia Commons

Připomínka tehdejší katastrofy

Dnes už nádrž nepřipomíná téměř nic

Na místě někdejší nádrže dnes žádná obrovská ocelová konstrukce nestojí. Okolí se během více než sta let výrazně proměnilo a někdejší průmyslovou oblast zčásti nahradily parky a další městská zástavba. Katastrofu připomíná pamětní deska poblíž Langone Parku.

A přestože jde o jednu z nejpodivnějších průmyslových nehod v amerických dějinách, dlouho nebyla mimo Boston příliš známá. Možná právě kvůli té melase. Představa obrovské sladké vlny zní skoro jako něco z grotesky. Jenže stačí se podívat na dobové fotografie zničených ulic, pokroucených ocelových konstrukcí a trosek budov, aby člověka smích přešel.

Zemřelo 21 lidí. Někteří byli rozdrceni troskami, jiní se udusili nebo utopili v husté tekutině. A přitom se katastrofě s největší pravděpodobností dalo zabránit. Stačilo, aby někdo bral vážně první známky toho, že s obrovskou nádrží není něco v pořádku. Jenže unikající melasa byla několik let spíš nepříjemností než důvodem k zastavení provozu. Až do onoho lednového odpoledne, kdy se z ní během několika sekund stala smrtící vlna.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.mentalfloss.com/history/bostons-great-molasses-flood-1919

https://www.boston.gov/news/100-years-ago-today-molasses-crashes-through-bostons-north-end

https://historiansforhistory.wordpress.com/2024/03/19/the-great-molasses-flood-of-1919-by-jessica-wadley/

https://www.northendbostontour.com/blog/the-great-molasses-flood/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz