Hlavní obsah

Radiové dělnice: olizovaly štětce s radioaktivní barvou. Zuby vypadávaly a rozpadaly se celé čelisti

Foto: Unknown, Public Domain, Wikimedia Commons

Nejdřív je bolely zuby. Pak se přidaly hnisající rány, zlomeniny a odumírání čelistí. Některé zemřely ještě před třicítkou. Americké dělnice přitom jen dělaly svou práci. Natíraly ciferníky radioaktivní barvou a štětce si upravovaly vlastními rty.

Článek

Byly mladé, některé sotva vyšly ze školy. Dostaly dobře placenou práci, při které natíraly ciferníky hodinek zvláštní svítící barvou. Aby mohly malovat co nejpřesněji, olizovaly špičky štětců. Nikdo jim neřekl, že si tím do těla dostávají radioaktivní látku. Po několika letech začaly přicházet bolesti zubů, zlomeniny a nemoci, se kterými si lékaři nevěděli rady. Některým ženám se doslova rozpadaly čelisti. A když začalo být jasné, co za tím stojí, musely ještě bojovat s firmami, pro které pracovaly.

Práce, kterou jim ostatní mohli závidět

Na začátku 20. století bylo radium skoro zázračnou látkou. Objevili ho manželé Curieovi v roce 1898 a brzy se o něm mluvilo nejen mezi vědci. Psaly o něm noviny, používalo se v medicíně a postupně se dostávalo i do výrobků, u kterých bychom dnes něco takového vůbec nečekali. Třeba do kosmetiky. Výrobci dokázali radioaktivitu představovat jako něco zdravého, moderního a prospěšného. O jejích nebezpečích se přitom už vědělo, jenže zdaleka ne všichni si je připouštěli. A už vůbec ne všichni na ně upozorňovali své zákazníky nebo zaměstnance.

Jedním z výrobků, u kterých se radium výborně uplatnilo, byly svítící ciferníky. Hodinky a přístroje opatřené speciální barvou bylo možné odečítat i ve tmě, což se hodilo zejména vojákům. Za první světové války proto poptávka rychle rostla. V americkém New Jersey zaměstnávala společnost United States Radium Corporation mladé ženy, jejichž úkolem bylo nanášet svítící barvu na číslice a ručičky hodinek. Nebyla to nijak zvlášť namáhavá práce. Seděly u stolů, měly před sebou drobné ciferníky a tenkými štětci pečlivě obtahovaly jednotlivé značky. Chtělo to trpělivost a pevnou ruku.

A také se za to poměrně dobře platilo. Pro dívky, které by jinak mohly skončit třeba v textilní továrně, šlo o docela lákavou příležitost. Některé přivedly do továrny své sestry nebo kamarádky. Vůbec netušily, že se jim právě tahle práce může stát osudnou.

Foto: Leslie Cardew, Daily Herald Archive, CC-SA 4.0, Wikimedia Commons

Práce v továrně působila jednoduše a byla dobře placená. Pro mnohé dívky splněný sen. Než si začal vybírat svoji krutou daň

Štětec do úst, do barvy a zase na ciferník

Při malování tak drobných číslic byl jeden problém. Štětce se rychle roztřepily a jejich špičky ztrácely tvar. Aby se s nimi dalo dál přesně pracovat, dělnice si je upravovaly rty a jazykem. Prostě štětec olízly, namočily do barvy a pokračovaly. Za chvíli znovu.

Této technice se říkalo lip, dip, paint, tedy přibližně olíznout, namočit, malovat. Dnes to zní naprosto šíleně, ale tehdy šlo o běžný pracovní postup. Ženy byly ujišťovány, že je barva bezpečná. Některé se dokonce ptaly, zda jim nemůže ublížit, protože přece jen polykaly malé množství zvláštní látky. Odpovědi, které dostávaly, je měly uklidnit.

Barva obsahovala radium smíchané s dalšími složkami, mimo jiné se sulfidem zinečnatým, který díky záření světélkoval. Radium samo o sobě viditelně nesvítí, jak si někdo může myslet.

Práce měla ještě jednu zvláštnost. Jemný radioaktivní prach se dostával na oblečení, vlasy i kůži. Dělnice si občas všimly, že ve tmě trochu září. Některým to připadalo zábavné. Existují svědectví, že si svítící barvou zdobily nehty nebo zuby, když se chystaly večer ven. Jenže zatímco ony si z toho dělaly legraci, radium se jim postupně ukládalo v těle. A začal vznikat problém, který se projevil až po letech.

První vypadlé zuby nikdo nepovažoval za katastrofu

Jednou z nejznámějších obětí byla Mollie Maggia. V továrně začala pracovat jako mladá dívka a nějakou dobu se zdálo, že je všechno v pořádku. Pak ji ale začaly bolet zuby. Nejdřív jeden, potom další. Navštívila zubaře, který jí nemocné zuby vytrhl. Jenže rány se nehojily. Naopak se objevovaly další potíže a bolest byla stále horší. Postupně jí začaly odumírat části čelistní kosti. Lékaři si s tím nevěděli rady. Když se pokoušeli odstranit poškozenou tkáň, zjišťovali, že kost je neobvykle křehká. V některých popisech jejího případu se uvádí, že se části čelisti daly odstranit téměř bez odporu.

Mollie zemřela v září 1922. Bylo jí pouhých 24 let. Její smrt byla tehdy připsána syfilidě. Pro rodinu to muselo být obzvlášť kruté. Nejenže přišla o mladou dívku, ale ještě se kolem jejího jména objevila diagnóza, která s sebou nesla značné společenské stigma. Mollie přitom nebyla jediná. Podobné potíže se začaly objevovat i u dalších bývalých zaměstnankyň. Některé trpěly bolestmi končetin, jiné měly problémy se zuby a čelistmi. Objevovaly se také samovolné zlomeniny. Žena mohla udělat docela obyčejný pohyb a zlomit si kost, která už byla natolik poškozená, že téměř nic nevydržela.

Nemoc ale nepostupovala u všech stejně. Některé ženy onemocněly brzy, u jiných se následky projevily až po mnoha letech.

Foto: Mlumbrox, CC-SA 4.0, Wikimedia Commons

Maggie a tzv. radiová čelist

Radium si tělo spletlo s vápníkem

S radiem je totiž ještě jeden problém. Když se dostane do těla, může se ukládat v kostech. Po chemické stránce se totiž podobá vápníku, který naše tělo běžně využívá. A tak se do kostí dostane i něco, co tam rozhodně nepatří. Část radia člověk zase vyloučí, ale část může v kostech zůstat. A právě to bylo pro dělnice tak nebezpečné.

Radium je navíc radioaktivní opravdu dlouho. Konkrétně radium-226 má poločas rozpadu asi 1 600 let. To je samozřejmě z pohledu lidského života nepředstavitelná doba. Neznamená to, že by člověk měl radium v kostech celých 1 600 let, tak dlouho ani nikdo nežije. Jenže dokud tam je, vyzařuje záření a poškozuje tkáně kolem sebe. A člověk o tom zpočátku nemusí vůbec vědět. Klidně dál chodí do práce, žije normálním životem a nic ho nebolí.

Potíže se mohou objevit až po letech. U některých dělnic začaly odumírat části kostí, jiným záření poškodilo kostní dřeň, takže trpěly třeba chudokrevností. A pak tu byly ještě nádory kostí. Ty se někdy objevily až dlouho poté, co ženy z továrny odešly. Některé už měly rodiny, žily úplně jiný život a práce s radiovou barvou pro ně byla dávnou minulostí. Jenže následky si nesly pořád s sebou.

Lékaři začali pro zvláštní poškození čelistí používat označení radium jaw, tedy radiová čelist. Nebyla to přitom jen nějaká nemoc zubů. V nejhorších případech odumíraly celé části kosti. Dnes už víme, co se v tělech žen odehrávalo. Jenže ve 20. letech to museli lékaři teprve rozpoznat. A ne všichni byli ochotní připustit, že za nemocemi stojí právě práce v továrně.

Firma měla informace, které se ženám nedostaly

Na celém příběhu je možná nejhorší to, že nešlo jen o nešťastnou náhodu způsobenou tehdejší neznalostí. Už ve 20. letech existovala vážná podezření, že práce s radiovou barvou poškozuje zdraví. Společnost United States Radium Corporation si dokonce nechala pracovní podmínky prověřit odborníky z Harvardu.

Výsledky byly alarmující. V továrně se nacházel radioaktivní prach, zaměstnankyně nebyly dostatečně chráněny a opakované olizování štětců představovalo zjevné riziko. Jenže místo toho, aby firma okamžitě přijala odpovědnost, snažila se nepříjemná zjištění zpochybnit. Podle historických materiálů Harvardovy školy veřejného zdraví se dokonce objevil pozměněný posudek, který skutečné závěry odborníků zkresloval.

To už se nedá jednoduše vysvětlit tím, že lidé tehdy o radioaktivitě nic nevěděli. Někteří věděli dost na to, aby měli vážné obavy. A přesto se nemocné ženy musely domáhat uznání toho, co se jim stalo.

Foto: Unknown, Public Domain, Wikimedia Commons

Grace Fryer bojovala za odškodnění

Pět umírajících žen se rozhodlo soudit

Jednou z těch, které se odmítly smířit s postojem zaměstnavatele, byla Grace Fryer. V továrně začala pracovat jako osmnáctiletá a podobně jako ostatní si dlouho myslela, že jde o bezpečné zaměstnání. Když se u ní objevily zdravotní problémy, pokoušela se získat odškodnění. Nebylo to jednoduché. Sehnat právníka ochotného pustit se do sporu s velkou společností se ukázalo jako problém. Navíc existovaly zákonné lhůty, které podobné žaloby komplikovaly. Nakonec se spojila s dalšími čtyřmi ženami. Byly to Katherine Schaub, Edna Hussman, Albina Larice a Quinta McDonald.

V roce 1927 se jejich případ konečně dostal k soudu. A začali se o něj zajímat i novináři. Přece jen nešlo o něco, s čím by se člověk setkával každý den. Pět mladých žen, které ještě před několika lety normálně chodily do práce, teď trpělo vážnými nemocemi a tvrdilo, že za jejich stav může právě bývalý zaměstnavatel. Jejich příběh se postupně dostával do novin a začala ho sledovat i veřejnost.

Jenže soudní jednání se protahovala a některé ženy na tom byly už opravdu špatně. Měly velké bolesti, některé se sotva pohybovaly. Dostavit se k soudu pro ně nebylo vůbec jednoduché. A zatímco se řešily právní záležitosti, jejich zdravotní stav se dál zhoršoval. Nebylo ani jisté, jestli se všechny vůbec dožijí konce procesu.

Nakonec se v červnu 1928 podařilo dosáhnout dohody mimo soud. Každá z pěti žen měla dostat 10 000 dolarů, k tomu roční rentu 600 dolarů a za určitých podmínek také proplacení zdravotní péče. To tehdy rozhodně nebyly malé peníze. Pro představu, běžný dělník si na podobnou částku musel vydělávat řadu let.

Jenže peníze už ženám zdraví vrátit nemohly. Některé byly tak nemocné, že si je ani nemohly pořádně užít. A co je na celém případu možná nejhorší, společnost ani po uzavření dohody nepřiznala, že za jejich nemoci nese právní odpovědnost. Ženy tedy sice získaly odškodnění, ale toho, aby firma otevřeně uznala svou vinu, se nedočkaly.

Foto: Unknown, Public Domain, Wikimedia Commons

Reklama z roku 1921. Svíticí hodiny byly hitem, mnoho lidí ale netušilo, co hrozí při jejich výrobě

Podobné případy se objevily i jinde

Továrna v New Jersey nebyla jediná, kde ženy natíraly ciferníky radioaktivní barvou. Podobné provozy existovaly například v Illinois a Connecticutu.

Podobný příběh měla za sebou i Catherine Wolfe Donohue, která pracovala v továrně společnosti Radium Dial v Ottawě ve státě Illinois. Tam se také natíraly ciferníky radioaktivní barvou a dělnice si při práci olizovaly štětce. Catherine po nějaké době začala mít zdravotní problémy, které se postupně zhoršovaly. Nakonec se rozhodla firmu zažalovat. Jenže v té době už na tom byla opravdu špatně. Byla tak zesláblá, že musela většinu času ležet, a ani k soudu se nemohla normálně dostavit. Přesto se svého případu nevzdala. Zemřela v roce 1938, bylo jí pouhých 35 let.

O nemocných dělnicích se mezitím psalo v novinách. Začalo se jim říkat Radium Girls, tedy radiové dívky. Někdy se ale objevovalo i označení živé mrtvé. Dnes to zní dost příšerně, ale tehdejší novináři se podobným výrazům nevyhýbali. Ostatně noviny potřebovaly prodávat i tehdy. A příběh mladých žen, kterým vypadávaly zuby, rozpadaly se čelisti a které pomalu umíraly, byl pro čtenáře pochopitelně něčím, co je muselo zaujmout.

Kolik jich vlastně zemřelo? To se dnes už asi přesně nedozvíme. Některé ženy umíraly ještě v době, kdy lékaři pořádně netušili, co jim je. U jiných se nemoc projevila až za deset nebo dvacet let, někdy i později. A je potřeba si uvědomit, že ne každá dělnice, která v takové továrně pracovala, se později dostala do novin nebo k soudu. Některé se odstěhovaly, vdaly, změnily zaměstnání a jejich další život už nikdo nesledoval. Pokud pak po letech onemocněly, nemuselo se vůbec přijít na to, že za tím stojí jejich dávná práce s radiem.

Známe tedy hlavně příběhy těch žen, které se soudily nebo jejichž nemoci byly natolik neobvyklé, že se o ně začali zajímat lékaři. Jenže v továrnách pracovaly stovky dalších. A dost možná se mezi nimi našly i takové, které nikdy nezjistily, proč vlastně onemocněly. Nastoupily kdysi do práce, která byla na tehdejší poměry docela dobře placená, a po letech za ni některé zaplatily mnohem víc, než si vůbec dokázaly představit.

Něco se přece jen změnilo

Případy radiových dívek nakonec pomohly změnit i to, jak se v Americe přistupovalo k bezpečnosti práce. Samozřejmě ne ze dne na den. A už vůbec ne všude. Ale začalo být čím dál těžší přehlížet, že některé látky mohou člověku vážně ublížit, i když se to třeba projeví až po několika letech. Ostatně právě to byl u radia jeden z největších problémů. Ženy mohly být dlouho úplně zdravé, nebo si to alespoň myslely, a pak najednou začaly mít potíže, které už nikdo nedokázal zastavit. Jejich soudní spory navíc pomohly otevřít otázku nemocí z povolání. Tedy jestli má člověk nárok na odškodnění, když mu zdraví zničí práce, kterou pro někoho vykonával.

Co je možná trochu překvapivé, svítící ciferníky se vyráběly dál. A ještě dlouho se při tom používalo radium. Jen už se postupně přestávalo s některými nebezpečnými postupy, hlavně s olizováním štětců. Přibývala také různá ochranná opatření, i když jejich zavádění nějakou dobu trvalo. Radium tedy z výroby nezmizelo hned, jakmile se o nemocných dělnicích začalo psát. To přišlo až mnohem později, kdy ho začaly nahrazovat jiné látky a nakonec i úplně jiné způsoby, jak zajistit, aby ručičky a číslice hodinek byly vidět ve tmě.

Na příběhu je zvláštní ještě jedna věc. Zatímco samotné ženy už dávno zemřely, radioaktivní materiál, se kterým pracovaly, mohl zůstávat nebezpečný i dlouho po jejich smrti. Některé bývalé tovární areály se proto staly předmětem ekologických sanací.

Když se dnes mluví o radiových dívkách, často se připomínají jejich rozpadlé čelisti a strašlivé bolesti. To je pochopitelné, protože právě tyto podrobnosti člověka zasáhnou nejvíc. Jenže nemělo by se zapomínat ani na to ostatní. Byly to obyčejné mladé ženy, které chodily do práce, smály se s kamarádkami a plánovaly si budoucnost. Některé se chtěly vdát, jiné si jen vydělat trochu peněz. A když začaly umírat, musely ještě dokazovat, že si své nemoci nevymyslely.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.theradiumgirls.com/the-girls

https://sites.bsu.edu/enact/the-radium-girls-a-fluorescent-death/

https://ahf.nuclearmuseum.org/ahf/history/radium-girls/

https://lost-in-history.com/the-tragic-story-of-the-radium-girls/

https://teachingsocialstudies.org/2020/06/24/the-radium-girls-the-dark-story-of-americasshining-women-by-kate-moore/

https://www.historyskills.com/classroom/year-10/radium-girls/?srsltid=AYCX9vKIMQgBxiAHFzY0W7NQ2JAA2QcJI_OuVEtFMbepq–mQZYi5cQc

https://afacwa.org/the_forgotten_story_of_the_radium_girls_whose_deaths_saved_thousands_of_workers_lives/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz