Článek
Dnes nás rozbolí zub a objednáme se k zubaři. Při podezření na zánět dostaneme antibiotika, se zlomenou rukou skončíme na rentgenu. Před několika tisíci lety nic takového neexistovalo. Přesto lidé přežívali i vážná zranění, dokázali si navzájem pomáhat a někdy se pouštěli do zákroků, nad kterými dnes zůstává rozum stát. Jenže spoustu nemocí vyléčit neuměli. A některé je mohly trápit celé roky.
Kámen, který měl muž v těle před 5300 lety
Na severním Kavkazu v dnešním Rusku archeologové objevili hrob muže, který zemřel někdy před 5300 lety. Bylo mu asi čtyřicet až padesát let. Na tehdejší poměry už tedy rozhodně nešlo o žádného mladíka, i když představa, že se lidé v pravěku běžně nedožívali ani čtyřicítky, je poněkud zavádějící. Průměrný věk totiž výrazně snižovala vysoká dětská úmrtnost.
Samotný hrob by možná tolik pozornosti nevzbudil. Jenže mezi ostatky se našel také kámen, přibližně o velikosti většího hroznového vína. A nebyl to nějaký obyčejný kámen, který by se tam dostal náhodou. Podle výsledků odborného zkoumání vznikl v močovém ústrojí pohřbeného muže. Šlo tedy o močový kámen, navíc poměrně velký. Jeho složení naznačuje, že při vzniku mohla hrát roli infekce.
Kdo někdy měl ledvinový kámen, nejspíš ví, o jak nepříjemnou záležitost jde. Někdy se člověk o malém kamínku ani nedozví, jindy skončí s nesnesitelnými bolestmi v nemocnici. Záleží především na tom, kde se kámen nachází a jestli brání odtoku moči.
Co přesně prožíval muž ze severního Kavkazu, už nezjistíme. Nevíme, jestli měl bolesti každý den, zda se mu špatně močilo nebo jestli trpěl opakovanými záněty. Je dokonce možné, že kámen mu po určitou dobu nezpůsoboval žádné výrazné obtíže. Pokud ho však trápil, nemohl jednoduše zajít k lékaři a nechat si ho odstranit.
A přitom to nebyl jeho jediný zdravotní problém. Na kostech se našly známky opotřebení kloubů a také několik starších, zhojených zlomenin. Ten člověk si toho za život zřejmě užil docela dost.
Ledvinový kámen dokáže způsobit pekelnou bolest i dnes, natož tehdy, kdy nebylo moc možností, jak jej vyřešit
Co se vlastně dalo dělat, když člověk onemocněl?
To je otázka, na kterou se odpovídá překvapivě obtížně. O pravěkých lidech toho víme hodně, ale zároveň skoro nic. Dokážeme určit, čím se živili, jaké používali nástroje nebo kde pohřbívali své mrtvé. Jenže když někoho rozbolelo břicho, dostal horečku nebo se mu zanítila rána, co se dělo potom?
Můžeme předpokládat, že se mu ostatní snažili nějak pomoci. Zkušenosti s nemocemi se přece předávaly dávno před vznikem prvních lékařských knih. Lidé nepochybně znali rostliny, které se daly jíst, i ty, po kterých člověku nebylo dobře. Časem mohli přijít na to, že některé ulevují od určitých potíží. Třeba že nějaká rostlina zmírní bolest nebo pomůže při zažívacích problémech.
To ale ještě neznamená, že pravěcí lidé měli nějakou propracovanou přírodní medicínu, jak se někdy říká. O konkrétních léčebných postupech máme jen velmi omezené doklady. Rostliny se navíc v zemi většinou rozloží a po tisících let už těžko poznáme, jestli je někdo používal jako lék, potravinu nebo úplně k něčemu jinému. A i kdyby skutečně znali desítky léčivých bylin, při některých nemocech jim to moc platné nebylo.
Těžký zápal plic, infekce ledvin nebo otrava krve mohly člověka zabít. Samozřejmě ne vždycky. I bez antibiotik se lidé z některých infekcí uzdraví. Jenže když se nemoc rozjela a organismus ji nezvládal, nebylo mnoho způsobů, jak mu pomoci.
Zlomená noha? Někdy se zahojila. Někdy také ne
Úrazy musely být v pravěku docela běžné. Stačilo spadnout ze skály, špatně došlápnout při lovu nebo se zranit při práci. Zlomená ruka se ještě dala nějak zvládnout. Horší to bylo s nohou. Člověk, který nemohl chodit, si obtížně obstarával potravu a v některých situacích se bez pomoci ostatních prostě neobešel.
Přesto archeologové nacházejí kostry se zhojenými zlomeninami. Některé srostly docela dobře, jiné zůstaly pokřivené. Je možné, že lidé dokázali poraněnou končetinu znehybnit, ale u konkrétních nálezů to většinou nelze prokázat. Ostatně kost se někdy zahojí i bez jakéhokoliv ošetření. Výsledek ovšem nemusí být zrovna ideální.
Zajímavější jsou případy lidí, kteří přežili opravdu vážná zranění nebo dlouhodobá postižení. Například v irácké jeskyni Shanidar byly nalezeny ostatky neandertálců. Jeden z nich měl vážně poškozenou horní končetinu, problémy se zrakem a další zdravotní obtíže. Přesto žil ještě dlouho poté, co tato zranění utrpěl. Jak to dokázal?
Je dost pravděpodobné, že mu ostatní pomáhali. Možná mu nosili potravu, možná ho chránili, když se skupina přesouvala. To už jsou ale představy, které z kostí přímo nevyčteme. Každopádně představa pravěku jako světa, kde slabší jedinec okamžitě zahynul a nikoho nezajímal, zřejmě neodpovídá skutečnosti.
A pak je tu člověk, kterému někdo uřízl nohu
Tohle je jeden z těch archeologických nálezů, u kterých si člověk říká, jestli se vědci nespletli. Na indonéském Borneu objevili kostru starou asi 31 tisíc let. Patřila člověku, kterému chyběla dolní část levé nohy. Jenže podle vědců nešlo o obyčejnou zlomeninu ani o poškození kostry po smrti. Domnívají se, že končetina byla záměrně amputována.
A teď to nejzajímavější. Dotyčný po ztrátě nohy přežil ještě několik let, podle odhadů šest až devět. Žádná nemocnice, žádná narkóza, žádná antibiotika. Někdo musel končetinu oddělit, zastavit krvácení a potom se postarat o to, aby člověk vůbec přežil následující dny.
Samozřejmě pokud skutečně šlo o operaci. Někteří odborníci totiž upozornili, že chybějící část nohy mohla být také následkem úrazu. Výklad nálezu tedy není úplně nesporný. Jenže i kdyby se jednalo o nehodu, pořád tu máme člověka, který bez části nohy žil řadu dalších let. A to je samo o sobě zajímavé.
Z pravěku známe také případy trepanace lebky. Lidé při ní úmyslně vytvářeli otvor v lebeční kosti. Někdy mohlo jít o pokus o léčbu poranění hlavy, jindy možná o rituální zákrok. Na některých lebkách jsou patrné známky hojení. Jejich majitelé tedy přežili. Jaké nástroje při tom používali, jak tlumili bolest a proč vlastně do lebky zasahovali, se u jednotlivých případů můžeme jen dohadovat.
Trepanace v pravěku působí jako smrtelný zákrok, přesto jej někteří přežili
A co taková obyčejná bolest zubů?
Možná se to nezdá, ale právě zuby nám o zdravotním stavu pravěkých lidí prozrazují opravdu hodně. Na nalezených lebkách jsou vidět kazy, záněty, opotřebení chrupu i zuby, které člověk ztratil ještě za života.
Záleželo samozřejmě na tom, kdy a kde žil. Lovci a sběrači měli jinou stravu než pozdější zemědělci. S rozšířením obilovin a dalších potravin bohatých na škroby se v některých populacích začaly zubní kazy objevovat častěji. A bolavý zub dokáže člověka pořádně potrápit i dnes.
Před několika tisíci lety mohl být problém mnohem horší. Zubní kaz se mohl postupně prohlubovat, až zasáhl zubní dřeň. Následoval zánět, někdy i hnisavé ložisko u kořene. Člověk mohl mít potíže s jídlem, špatně spát a trpět dlouhodobou bolestí. Pokud se infekce rozšířila dál, mohla být i nebezpečná.
A přesto některé pravěké společnosti dokázaly se zuby zacházet překvapivě obratně. Z Itálie například pocházejí nálezy, které naznačují, že lidé už před tisíci lety mechanicky zasahovali do poškozených zubů. Neznamená to ovšem, že existovali zubaři v dnešním slova smyslu. Spíš šlo o jednotlivé postupy, jejichž skutečnou účinnost a rozšíření neznáme.
Nejhorší byly nemoci, které na kostech nezanechaly nic
Většina zdravotních problémů, se kterými se pravěcí lidé potýkali, po sobě nezanechala žádné archeologicky zjistitelné stopy. Bolesti hlavy, průjmy, horečky, žaludeční obtíže. To všechno mohlo být běžnou součástí života, ale po pěti tisících letech už o tom zpravidla nemáme jak zjistit více. Stejné je to s mnoha infekcemi. Pokud člověk zemřel rychle a nemoc nezasáhla kosti, jeho kostra může vypadat úplně zdravě.
A pak jsou tu porody. Pro ženu představovaly jedno z největších zdravotních rizik. Komplikovaný porod, silné krvácení nebo následná infekce mohly skončit smrtí matky i dítěte. Zkušené ženy jistě dokázaly rodičkám pomáhat, ale pokud nastaly vážné komplikace, jejich možnosti byly omezené.
Z dnešního pohledu je zvláštní, kolik věcí, které považujeme za samozřejmost, bylo ještě poměrně nedávno nedostupných. A nemusíme se vracet ani do pravěku. Vždyť antibiotika se začala běžně používat teprve ve 20. století.
Močový kámen muže ze severního Kavkazu se zachoval více než pět tisíc let. A díky tomu dnes víme o jednom jeho zdravotním problému něco, co by jinak navždy zmizelo. Možná se s kamenem potýkal dlouhé roky. Možná o něm skoro nevěděl. A možná mu nakonec způsobil vážné komplikace. Nic z toho už nejspíš nepůjde spolehlivě zjistit.
Ale když se dnes díváme na podobné nálezy, je dobré si uvědomit, že pravěcí lidé nebyli žádní podivní tvorové z dávno zmizelého světa. Měli v zásadě stejná těla jako my. Trápily je bolesti, nemoci, úrazy a stáří. Jen neměli tolik možností, jak si od nich ulevit.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.livescience.com/archaeology/5-300-year-old-kidney-stone-the-size-of-a-grape-found-in-bronze-age-mans-burial-near-black-sea
https://www.nature.com/articles/s41586-022-05160-8
https://www.nature.com/articles/srep12150
https://homininhistory.com/blog/shanidar-neanderthals
