Článek
Vítězství hnutí ANO mě nepřekvapilo. Kdybych měl tipovat, hádal bych právě tohle: silný výsledek, možná až drtivý. Překvapuje mě spíš, jak moc část společnosti touží po návratu k něčemu, co zná, i když to v minulosti nebylo dobré. Je to zvláštní směs pohodlí, strachu a víry v jednoduché sliby. A taky únavy z chaosu posledních let. V takové atmosféře se dobře daří politice, která nabízí rychlé zkratky a jasné viníky.
Když se podívám zpátky na dobu Babišovy vlády, nevidím období, o němž by se dalo říct „takhle to mělo vypadat“. Bylo tam hodně afér, sporných kroků, marketingu místo práce a slibů, které se buď rozpustily v realitě, nebo byly zaplacené dluhem, který se stejně jednou vrátí. Přesto část voličů bere ANO jako jistotu. Možná proto, že hnutí působí jako firma se šéfem: někdo to řídí, někdo to zařídí, někdo se postará. Tahle metafora funguje – je lidská a srozumitelná. Jenže stát není podnik a občané nejsou zaměstnanci.
Myslím, že mnoho lidí nevolilo program, ale pocit. Pocit, že „náš člověk“ konečně dá věci do pořádku. Že se zastane „normálních lidí“. Že nebude poslouchat „ty nahoře“ – ať už je to Brusel, Praha, intelektuálové, novináři nebo kdokoliv, kdo zrovna vyčnívá. Tenhle pocit je silnější než tabulky, analýzy nebo připomínky z minulosti. Emoce jsou rychlejší než rozum a v politice vyhrávají častěji, než bychom chtěli.
Zároveň je fér si přiznat, že za touhle volbou je i frustrace. Ceny, které rostly rychleji než výplaty. Nejistota, jestli to člověk příští měsíc utáhne. Rozpad důvěry v to, že rozhodování státu má nějaký směr a smysl. Když se dlouho nedaří, zvedne člověk oči k tomu, kdo slibuje, že ho přenese přes rozbouřenou řeku. Populista tohle umí. Ukáže na viníka, nabídne jednoduchý plán a slíbí, že tě vezme na ramena. Jenže to je vždycky výměna: odevzdáš mu kus vlastní zodpovědnosti.
A tady je jádro pudla. Jsem přesvědčený, že největší díl toho, jak žijeme, leží na nás samotných. Stát může pomoct nebo uškodit, nastavit mantinely a pravidla. Ale neumí zařídit, aby se všem dařilo stejně dobře a bez úsilí. Kdo se nesnaží, tomu nepomůže žádná strana, žádný premiér, žádné „už bude líp“. Politika může krátkodobě přilít peníze do systému, ubrat daně tady nebo přidat dávky jinde, ale dlouhodobě je prosperita vždycky směsí práce, vzdělání, odvahy a odpovědnosti. To nejde nařídit zákonem ani vyhláškou.
Často slyším argument „ale oni kradou“ nebo „tihle taky dělali chyby“. To je pravda – a je špatně, když si na to zvykneme. Jenže zlozvyky jedněch neomlouvají zlozvyky druhých. Přístup „všichni to dělají, tak ať z toho něco máme“ je cesta ke dnu. Vede k cynismu, kde už nezáleží na pravidlech, jen na tom, kdo je silnější, hlasitější a bohatší. A právě cynismus je prostředí, které populismus miluje. Když už nevěříš ničemu, uvěříš aspoň tomu, kdo ti slíbí všechno.
Sliby o tom, že se budeme mít všichni líp, jsou svůdné, ale nepravdivé. Nežijeme v laboratorní rovnici. Lidé jsou různí, jejich startovní čáry i ambice se liší. Spravedlnost podle mě neznamená stejné výsledky, ale férové podmínky: aby dobrá škola nebyla luxusem, aby podnikání neničily zbytečné překážky, aby se vyplatilo pracovat a aby slabý nezůstal bez pomoci. To je těžší než naslibovat plnou peněženku všem. Je to pomalejší, méně viditelné a hůř se to prodává na billboardech.
Z vítězství ANO nemám nejmenší radost, ale respektuji ho. Demokracie není o tom, že vyhraje ten „správný“, ale že přijmeme výsledek a budeme dál diskutovat, kontrolovat a trvat na pravidlech. Zároveň mě zajímá, co bude dál. O kolik lépe se budou mít ti, kteří volili Babiše v naději, že je vysvobodí ze složité situace? Kolik z nich za pár let řekne: „Ano, je to znatelně lepší, a to díky téhle politice?“ Rád bych se mýlil ve své skepsi, ale zkušenost – nejen naše, ale i ze světa – říká opak.
Když se dívám na americkou zkušenost, připomíná mi to podobný vzorec. Venkov, menší města, lidé unavení změnami a znejistění rychlostí světa. Tam populisté bodují nejvíc. Jenže ekonomika je neúprosná: když se politika staví na bariérách a planých slibech, rozhazování peněz a podobně, místo aby zjednodušovala podnikání, investovala do vzdělání a infrastruktury, dopadá to nejhůř právě na ty, kteří se spoléhali na zázrak. Neříkám, že jsme Amerika. Ale vzorce lidského chování jsou podobné.
Co s tím? Začít u sebe. Naučit se rozlišovat mezi marketingem a politikou, mezi pocitem a faktem. Nebát se říct, že stát není servis, který odškrtne naše přání. Že odpovědnost má cenu. Že sociální pomoc má smysl, když pomáhá postavit se na nohy, ne když udržuje v závislosti. A taky: že kritické myšlení není nadávka, ale základní výbava občana. Když tomu budeme věřit a podle toho jednat, poroste i tlak na politiky, aby přestali prodávat sny a začali opravovat základy.
Možná to zní drsně, ale věřím v to. Kdo se nebude snažit, nebude mít nic – ani s Babišem, ani bez něj. A kdo se snaží, ten nepotřebuje spasitele. Potřebuje předvídatelná pravidla, srozumitelné daně, jednoduché procesy a klid na práci. To jsou věci, které se nevyřeší jedním velkým gestem, planými sliby. Jsou to nudné, trpělivé kroky, které nejsou vidět na plakátech. Jenže právě na nich stojí prosperita.
Z voleb jsem zklamaný, ale nejsem zoufalý. Výsledek je signál, ne osud. I nadále se budu mít tak, jak si to zařídím. Bude mi trochu stydno za to, koho jsme si většinově zvolili, ale nezhroutím se z toho. A čas ukáže, kolik slibů dokáže Babiš splnit a jestli to bude naší zemi - ne jenom někomu - ku prospěchu, nebo ne.
https://www.novinky.cz/clanek/volby-do-poslanecke-snemovny-2025-online-vysledky-40542049
