Medvěd, který bojoval ve 2. světové válce: neuvěřitelný příběh Wojtka. V polské armádě nosil munici

Na první pohled zní jeho příběh skoro jako pohádka. Polští vojáci, cesta přes Írán a Blízký východ, osiřelé medvídě, které vyroste mezi muži v uniformách, naučí se s nimi zápasit, cestovat v nákladním autě, jíst sladkosti, pít pivo, žvýkat cigarety a nakonec se dostane až k Monte Cassinu, jedné z nejtěžších bitev druhé světové války. Jenže příběh medvěda Wojtka není pohádka pro děti. Je to skutečná epizoda z dějin polského II. sboru, v níž se válečná tragédie zvláštně propletla s humorem, náhodou a nečekaným poutem mezi lidmi a zvířetem.

Wojtek byl syrský medvěd hnědý, tedy menší poddruh medvěda hnědého, který se přirozeně vyskytoval v oblasti Blízkého východu. Narodil se pravděpodobně v roce 1941 nebo 1942. Jeho život by za normálních okolností proběhl někde v horách Íránu, v krajině kamenitých svahů, suchých údolí a řídké vegetace. Jenže druhá světová válka do těchto míst přivedla lidi, kteří sami přišli o domov. A právě oni se stali jeho novou smečkou.

Než se k nim medvěd dostal, měli za sebou polští vojáci cestu, která sama o sobě patří k nejdrsnějším kapitolám války. Po napadení Polska Německem a Sovětským svazem v roce 1939 skončilo mnoho Poláků v sovětských táborech, věznicích a vyhnanství. Teprve po německém útoku na Sovětský svaz v roce 1941 bylo umožněno vytvořit polské vojsko pod velením generála Władysława Anderse. Tito lidé se pak přes Střední Asii dostávali do Íránu, kde se z vyčerpaných uprchlíků a bývalých vězňů znovu formovala armáda.

Nejčastěji uváděná verze říká, že polští vojáci narazili v dubnu 1942 poblíž Hamadánu v Íránu na chlapce, který měl u sebe malé medvídě. Matka mláděte byla podle tradovaného vyprávění zastřelena lovci. Přesné detaily se v různých vzpomínkách liší. Někde se píše o výměně za potraviny, jinde o penězích, čokoládě, noži nebo jiných drobnostech. Jisté je hlavně to, že se osiřelý medvídek dostal k Polákům, kteří sami dobře věděli, co znamená být vytržený ze svého světa.

Zpočátku se o něj starala mladá polská uprchlice Irena Bokiewiczová, často uváděná jako Inka. Mládě bylo malé, slabé a odkázané na lidskou péči. Krmilo se z lahve, někdy se uvádí improvizovaná láhev od vodky s nasazenou savičkou. Brzy pak přešlo k vojákům 22. zásobovací roty dělostřelectva, která patřila k polskému II. sboru. Tam dostalo jméno Wojtek, zdrobnělinu jména Wojciech. Význam se často volně překládá jako „radostný válečník“, což později působilo až neuvěřitelně příhodně.

Pro vojáky nebyl Wojtek jen zpestření. V jejich světě, kde bylo všechno provizorní, nejisté a často kruté, představoval něco živého, hravého a nevinného. Muži, kteří prošli vězněním, hladem a dlouhým přesunem, najednou pečovali o tvora, který je potřeboval. A zároveň ho velmi brzy začali potřebovat i oni.

Wojtek vyrůstal mezi vojáky, takže se od začátku učil jejich rytmu. Neznal les jako ostatní medvědi. Znal stany, kasárna, nákladní auta, hlasy mužů, pach nafty, prachu, potu a kuchyně. Vojáci ho brali s sebou, hráli si s ním, krmili ho a zvykali si na to, že kolem nich pobíhá čím dál větší zvíře, které se ale chová spíš jako přerostlý pes než jako divoký medvěd.

Jak rostl, sílil a jeho hry začaly být nebezpečnější. Rád zápasil. Postavil se na zadní nohy, opřel se o člověka a snažil se s ním přetlačovat. Pro mladého medvěda to byla hra, pro vojáka často zkouška odvahy a rovnováhy. Přesto se o něm opakovaně píše jako o zvířeti s mírnou povahou. Nebyl ochočený, nebyl ani domácím mazlíčkem, ale byl silně socializovaný na lidi. Nežil vedle lidí. On s nimi vyrůstal.

Z této blízkosti vznikly i historky, které dnes tvoří nejznámější část jeho legendy. Wojtek měl rád sladké. Dostával ovoce, marmeládu, med i sirupy. Prý miloval koupání a dokázal si najít vodu všude, kde to šlo. Tradují se příběhy, že pil pivo a žvýkal nebo pojídal cigarety.

S polskými vojáky prošel Wojtek dlouhou trasu. Z Íránu putoval přes Irák, Sýrii, Palestinu a Egypt až k jednotkám, které se měly zapojit do bojů v Itálii. Polský II. sbor se stal součástí spojeneckých sil a jeho vojáci bojovali v jedné z nejtěžších kampaní na evropském bojišti. Wojtek tak nebyl maskot jednoho tábora, který někde čekal v zázemí. Byl součástí putující vojenské komunity.

Právě při přesunu do Itálie se z jeho příběhu stala ještě podivnější věc. Problém byl jednoduchý - na vojenské lodi neměl medvěd co dělat. Předpisy nebyly psané pro situaci, kdy se jednotka nechce rozloučit se zvířetem, které s ní žilo měsíce a roky. Poláci proto našli řešení v duchu vojenské byrokracie. Wojtek byl zapsán do stavu jednotky.

V některých vyprávěních se uvádí, že dostal vojenské číslo, hodnost vojína a později desátníka. Jiné serióznější zdroje opatrněji říkají, že byl maskotem roty a oficiálně veden v jejích záznamech. Rozdíl je podstatný hlavně pro historiky. Pro vojáky samotné byl členem jednotky dávno předtím, než se jeho jméno objevilo v papírech. Britská knihovna například upozorňuje, že legenda o „vojákovi s platem“ bývá někdy zjednodušená, ale potvrzuje jeho přijetí 22. dělostřeleckou zásobovací rotou jako maskota a člena jejího života.

Nejslavnější okamžik Wojtkova života je spojený s bitvou o Monte Cassino. Na jaře 1944 se spojenci snažili prolomit německou obrannou linii v Itálii. Oblast kolem kláštera Monte Cassino byla proměněna v tvrdě bráněnou překážku. Předchozí útoky skončily s těžkými ztrátami. Když přišli na řadu Poláci, čekal je boj ve skalách, pod dělostřeleckou palbou, v terénu, kde byl každý metr draze zaplacený.

Úkolem 22. zásobovací roty bylo dopravovat munici a zásoby. Nebyla to práce, která by se obvykle dostávala na titulní strany. Bez ní by ale děla mlčela a pěchota zůstala bez podpory. Právě zde se podle svědectví a pozdější tradice Wojtek zapojil do přenášení beden s municí. Nešlo o to, že by chápal válku nebo věděl, co je v bednách. Spíš dělal to, co znal celý život - napodoboval své lidi. Viděl muže, jak berou těžké bedny z nákladních aut a nosí je dál. A tak je začal brát také.

Nevíme přesně, kolik beden přenesl, jak dlouho to dělal ani jak pravidelně. V populárních článcích se z toho někdy stává scéna téměř filmová - medvěd, který pod palbou zachraňuje bitvu. Tak jednoduché to nebylo. Wojtek nevyhrál Monte Cassino. To vyhráli lidé, kteří tam bojovali a umírali. Ale jeho účast u zásobování se stala tak silným symbolem, že si ji rota vložila do svého znaku - medvěd nesoucí dělostřelecký granát.

Tento znak je možná nejlepším důkazem, jak ho jeho vlastní jednotka vnímala. Ne jako historku pro novináře, ale jako součást své identity.

Když se dnes mluví o Wojtkovi, často se zdůrazňují veselé epizody. Medvěd s pivem. Medvěd v nákladním autě. Medvěd, který zápasí s vojáky. Jenže pod tím je hlubší vrstva. Polští vojáci Andersovy armády nebyli obyčejná jednotka, která po válce prostě nasedne na vlak a vrátí se domů. Mnozí z nich o domov přišli. Válka jim vzala rodiny, zdraví i jistotu. A po válce se ukázalo, že Polsko, za které bojovali, se dostalo do sovětské sféry vlivu. Pro část těchto mužů návrat znamenal riziko nebo alespoň velmi bolestný střet s novou realitou.

Wojtek byl v tomto světě podivným středem pozornosti. Byl silný, směšný, nebezpečný i něžný zároveň. Vojáci v něm mohli vidět něco, co se vymykalo vojenskému řádu. Když se s ním prali, krmili ho nebo ho sledovali ve vodě, nebyli jen součástí válečné mašinerie. Na chvíli byli zase lidmi, kteří se smějí, starají, vzpomínají a žijí.

Maskoti a zvířata hráli ve vojenských jednotkách odedávna podobnou roli. Jen u Wojtka byla tato role neobyčejná rozměrem, doslova i obrazně. Nebyl to pes, kůň ani kočka v táboře. Byl to medvěd, který vážil přes dvě stě kilogramů a přesto patřil mezi ně.

Po skončení bojů se Wojtek s polskými vojáky dostal do Británie, konkrétně do Skotska. Část polských jednotek tam čekala na demobilizaci a na rozhodnutí, co bude dál. Pro muže to byla nejistá doba. Válka skončila, ale domov se pro mnohé neotevřel.

Wojtek žil nějakou dobu ve vojenském táboře u Huttonu poblíž Duns ve skotském Berwickshiru. I tam se stal známou postavou. Místní lidé ho znali, vojáci se o něj starali a jeho příběh se šířil dál. Jenže bylo jasné, že takový život nemůže trvat donekonečna. Armáda se rozpouštěla a medvěda nebylo možné nechat jen tak mezi bývalými vojáky.

V listopadu 1947 byl převezen do zoologické zahrady v Edinburghu. Polský Institut národní paměti uvádí datum 15. listopadu 1947 a připomíná, že v zoo strávil šestnáct let až do smrti v roce 1963.

Pro návštěvníky byl atrakcí. Pro bývalé vojáky byl ale něčím jiným - posledním živým kusem společné cesty.

Život v zoo pro něj pravděpodobně nebyl jednoduchý. Wojtek nebyl medvěd odchycený ve volné přírodě jako dospělé zvíře, ale ani klasicky narozený zoologický chovanec. Vyrostl mezi lidmi, spal v jejich blízkosti, cestoval s nimi a reagoval na jejich hlasy. Zahrada mu mohla dát potravu, prostor a péči, ale nemohla mu vrátit jednotku.

Existují vzpomínky, že když ho bývalí polští vojáci navštěvovali, reagoval na polštinu, poznával známé hlasy a ožíval. Některé historky říkají, že mu návštěvníci házeli cigarety, které pak jedl. Jiné líčí, jak se při zvuku polské řeči zvedal a přibližoval k mřížím. I kdyby část těchto detailů časem získala legendární nádech, základní skutečnost zůstává silná - lidé, kteří s ním prošli válkou, na něj nezapomněli.

Wojtek zemřel v Edinburghu 2. prosince 1963. Bylo mu přibližně jednadvacet nebo dvaadvacet let.

Po smrti se z něj stal symbol. V Polsku, Skotsku i Itálii vznikly památníky a sochy. Jeho podoba s dělostřeleckým granátem připomíná nejen kuriózního medvěda, ale i osud polských vojáků, kteří šli do války dlouhou cestou přes vyhnanství a cizí země. V Edinburghu dnes stojí socha připomínající jeho spojení se Skotskem i polskými vojáky. Památka na něj se objevuje také u Monte Cassina, tedy na místě, kde se jeho legenda nejpevněji spojila s dějinami války.

Jeho příběh má zvláštní sílu právě proto, že není čistě veselý. Kdyby šlo jen o historku o medvědovi, který pil pivo, dávno by vybledla. Jenže Wojtek v sobě nese víc. Je to příběh osiřelého zvířete a vyhnaných lidí. Příběh armády, která vznikla z utrpení. Příběh vojáků, kteří nesli munici, bojovali v Itálii a po válce často nevěděli, kam patří. A také příběh tvora, který se ocitl mezi světem lidí a světem zvířat, aniž by si jeden z nich skutečně vybral.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.bbc.com/news/articles/cy4nd3n33yeo

https://blog.historicenvironment.scot/2018/05/wojtek-the-bear-that-went-to-war/

https://polishhistory.pl/wojtek-a-bear-who-became-a-soldier/

https://www.historiascripta.org/modern-era/wojtek-the-bears-incredible-journey-through-ww2-friendship-and-survival/

https://ewh.org.uk/wojtek-the-bear/