Po léčbě rtutí jim otékaly dásně a vypadávaly zuby. Před antibiotiky byla syfilis obávanou chorobou

Syfilis dnes patří mezi nemoci, u kterých lékař po potvrzení diagnózy ví, čím je léčit. Před 150-200 lety byla situace úplně jiná. Člověk mohl přijít k lékaři s nenápadným vředem, podstoupit léčbu a za několik týdnů sledovat, jak všechny potíže zmizely. Jenže tím ještě zdaleka neměl vyhráno. Nemoc se dokázala na dlouhou dobu odmlčet a vrátit se až po letech, někdy v podobě vážného poškození srdce, cév nebo nervové soustavy.

Možností léčby přitom nebylo málo. Syfilis se po staletí léčila rtutí, která se vtírala do kůže, polykala v různých přípravcích nebo se používala při fumigaci. Pacient se po ní mohl silně potit a slinit, otékaly mu dásně a při těžší otravě se uvolňovaly zuby. Přesto se rtuť v medicíně držela celé generace. Když se na začátku 20. století objevil Salvarsan, byl oslavován jako obrovský pokrok, přestože šlo o přípravek na bázi arsenu a léčba stále nebyla jednoduchá. A pacientům s těžkou neurosyfilidou lékaři ještě ve 20. století úmyslně vyvolávali malárii, protože opakované vysoké horečky mohly jejich stav zlepšit.

Za těmito léčebnými postupy se navíc skrýval problém, který v lékařské příručce snadno zanikne. Syfilis byla pohlavní nemoc a její diagnóza mohla prozradit něco, co mělo zůstat tajemstvím. Manželka mohla zjistit, že ji nakazil vlastní muž. Voják se mohl snažit nemoc zatajit, aby se nedostala do vojenských záznamů. Žena podezřelá z prostituce mohla být v Británii 19. století proti své vůli vyšetřena, zatímco muž, který ji nakazil nebo se nakazil od ní, stejné kontrole nepodléhal. A následky někdy neslo i dítě, protože syfilis se mohla přenést z těhotné ženy na plod.

První příznak syfilidy nemusel vypadat nijak strašlivě. Několik týdnů po nákaze se obvykle objevil vřed v místě, kudy infekce pronikla do těla. Často byl na genitáliích, mohl se ale objevit i jinde. Typické bylo, že nebolel. Po určité době se navíc zahojil, a pokud nemocný nevěděl, s čím má tu čest, mohl celou záležitost považovat za uzavřenou.

Po čase se mohly objevit další potíže – vyrážka, horečka, únava, bolesti nebo zvětšené uzliny. Jenže i ty často zase odezněly a nemocný se mohl celé měsíce, někdy i roky cítit zdravý. Pro tehdejší lékaře to byla dost obtížná situace. Neměli žádný test, kterým by si ověřili, zda infekce v těle stále je, a dlouho ani netušili, co ji vlastně způsobuje. Když po léčbě zmizel vřed nebo vyrážka, mohli jen čekat, co bude dál. Původce syfilidy, bakterii Treponema pallidum, objevili Fritz Schaudinn a Erich Hoffmann až v roce 1905 a o rok později přišel Wassermannův test. Teprve tehdy dostali lékaři do rukou něco lepšího než pozorování příznaků a vyptávání pacienta. Po většinu předchozích staletí tak vůbec nebylo jednoduché poznat, zda se člověk skutečně uzdravil, nebo se nemoc pouze na čas odmlčela.

Když se na konci 15. století Evropou začala šířit velká epidemie syfilidy, lékaři hledali něco, čím by novou nemoc zastavili. Jedním z prostředků se stala rtuť a její používání nakonec přežilo celé generace. Odtud pochází i známé rčení o „noci s Venuší a životě s Merkurem“. Merkur zde neodkazoval jen na římského boha, ale také na rtuť, která mohla pacienta provázet během dlouhých léčebných kúr.

Způsobů, jak ji dostat do těla, bylo několik. Připravovaly se masti, které se opakovaně vtíraly do kůže, rtuť se objevovala v pilulkách a dalších přípravcích a používala se také fumigace. Z této léčby se dochovala vyobrazení, která jsou na dnešní poměry dost bizarní. Pacient seděl v uzavřené dřevěné konstrukci, ven mu vyčnívala pouze hlava a pod jeho tělem se zahříval přípravek obsahující rtuť. Uvnitř se silně potil a byl vystaven výparům.

Silné pocení a především slinění přitom nebyly vždy vnímány jako nežádoucí vedlejší účinek. Lékaři je mohli považovat za součást léčby a za známku toho, že organismus na rtuť reaguje. Jenže hranice mezi léčebnou kúrou a otravou byla problematická. Nemocným otékaly a zaněcovaly se dásně, vytvářelo se velké množství slin, objevovaly se potíže v ústech a při těžším poškození se mohly začít uvolňovat zuby. Rtuť navíc při dlouhodobé expozici poškozuje nervový systém a další orgány.

Už doboví lékaři si těchto následků všímali a v 19. století se vedla docela ostrá debata o tom, nakolik je rtuť při léčbě syfilidy vůbec užitečná. Vedle prací, které vysvětlovaly její správné používání, vycházely knihy věnované léčbě syfilidy bez rtuti a upozorňující na škody, které může způsobit. Pro nemocného to nebyla příliš uklidňující situace. Mohl navštívit lékaře, který rtuť považoval za důležitou součást léčby, zatímco jiný by stejnou kúru označil za zbytečně nebezpečnou.

Právě u syfilis bylo mimořádně obtížné poznat, zda nějaká léčba skutečně zabrala. Příznaky totiž dokázaly ustupovat i bez toho, aby infekce z těla zmizela. Pacient dostal rtuť nebo jiný přípravek, vyrážka se ztratila a léčba mohla vypadat úspěšně. Teprve další roky ukázaly, co bude dál.

Vedle rtuti se proto zkoušely i jiné prostředky. Velkou pověst získalo už v 16. století guajakové dřevo dovážené z Ameriky, ze kterého se připravovaly odvary. Později se v léčbě objevily jodidy a bismut. Jednotlivé postupy se měnily, kombinovaly a lékaři se přeli o jejich účinnost, zatímco nemocný mohl dlouhé měsíce podstupovat kúru, aniž měl jistotu, že se infekce zbavil.

U řady nakažených se přitom nejtěžší pozdní následky nikdy ani nerozvinuly. U jiných přišly po mnoha letech. Syfilis mohla poškodit cévy a srdce, vytvářet destruktivní ložiska označovaná jako gummata nebo zasáhnout nervovou soustavu. Právě neurosyfilis patřila k tomu, čeho se lékaři obávali nejvíc. Nemocný mohl mít problémy s chůzí a koordinací, bolesti, poruchy citlivosti a další neurologické potíže. U progresivní paralýzy se přidávaly závažné změny psychiky a postupné chátrání, které mohlo skončit pobytem v psychiatrickém zařízení.

U těžké neurosyfilidy se později začala používat léčba, která nám dnes může připadat vyloženě drastická. Pacienti byli totiž úmyslně nakaženi malárií a nechali se prodělat několik záchvatů vysokých horeček. Přišlo se totiž na to, že právě horečka může projevy neurosyfilidy zmírnit. Malárie byla dobrou volbou, která lékaři pomohla dosáhnout u pacienta vysokých teplot a následně ji mohl léčit chininem. S metodou přišel rakouský psychiatr Julius Wagner-Jauregg a rozhodně nešlo o nějaký okrajový experiment několika lékařů. Malarioterapie se skutečně rozšířila a používala se i v psychiatrických léčebnách. Byla riskantní, někteří nemocní ji nepřežili, ale u části pacientů přinesla zlepšení. Wagner-Jauregg za svou práci dostal v roce 1927 Nobelovu cenu.

Syfilis měla dlouho pověst nemoci prostitutek. V Británii se na ně zaměřil i stát, když začal řešit, kolik vojáků a námořníků končí kvůli pohlavním nemocem mimo službu. Od roku 1864 platily v některých posádkových a přístavních městech zákony, tzv. Contagious Diseases Acts, podle kterých mohla policie zadržet ženu podezřelou z prostituce a poslat ji na vyšetření. Pokud byla nemocná, mohla být na několik měsíců umístěna v nemocnici, i proti vlastní vůli. U mužů nic podobného zavedeno nebylo, přestože právě vojáci a námořníci byli důvodem, proč se celá věc začala řešit.

Proti zákonům se postavila Josephine Butlerová, které vadilo jak samotné zacházení se ženami, tak nucené intimní prohlídky. Nakonec se ostatně ukazovalo i něco, co obraz syfilidy jako nemoci prostitutek dost nabourávalo. Lékaři se setkávali se ženami, u kterých nebyl důvod předpokládat, že se nakazily při náhodném sexu. Některé dostaly syfilis jednoduše od manžela. Ten se mohl nakazit před svatbou, případně někdy později při nevěře, a doma pak nemoc přenesl na ženu. Ta o jeho nákaze nemusela vůbec vědět a někdy se problém naplno ukázal až při těhotenství, když opakovaně potratila nebo se dítě narodilo nemocné.

Skutečný život byl ale komplikovanější než jen typická představa prostitutky a jejího zákazníka. Muž mohl syfilis získat před svatbou nebo při nevěře a následně ji přenést na manželku. Ta nemusela mít před svatbou žádného sexuálního partnera a přesto se ocitla v ordinaci se stejnou diagnózou. Problém se navíc nemusel zastavit u ní, protože bakterie může během těhotenství přejít přes placentu k plodu.

V rodině se pak mohly opakovat potraty, porody mrtvých dětí nebo úmrtí krátce po narození. Děti s vrozenou syfilidou, které přežily, mohly mít později postižený sluch, oči, kosti nebo zuby. Pro ženu to musela být obzvlášť krutá situace - nemoc mohla dostat od vlastního muže a její následky se potom projevily během těhotenství a na dětech. Zároveň šlo o diagnózu spojenou se sexem, nevěrou a prostitucí, takže rodina měla dobrý důvod snažit se celou věc udržet v soukromí.

Na začátku 20. století se situace začala měnit rychleji. Po objevení původce syfilidy a zavedení Wassermannova testu přišel další zásadní posun. Paul Ehrlich a jeho spolupracovníci hledali látku, která by dokázala zasáhnout mikroorganismus způsobující nemoc, aniž by přitom příliš poškodila člověka. Z jejich práce vzešel arsfenamin, známější jako Salvarsan nebo také jako přípravek 606 podle pořadí testované sloučeniny.

Když se kolem roku 1910 dostal do léčby, představoval proti starším možnostem velký pokrok. Pořád ale nešlo o jednoduchou záležitost. Salvarsan byl arsenový přípravek, jeho příprava a podávání vyžadovaly zkušenost a nemocný potřeboval opakované dávky. Později se objevil lépe rozpustný Neosalvarsan a léčba se kombinovala například s bismutem. Kúry se mohly táhnout dlouhé měsíce.

Člověk nakažený syfilidou ve 20. nebo 30. letech 20. století tak už měl podstatně lepší vyhlídky než jeho předek o sto let dříve, ale léčba pořád nebyla ničím, co by si přál podstoupit. Stále šlo o dlouhé docházení k lékaři, opakované dávky poměrně toxických látek a následné kontroly. Teprve další generace pacientů zažila změnu, která starou léčbu během několika let odsunula do historie.

Penicilin objevil Alexander Fleming už v roce 1928, k pacientům se ale ve větším množství dostal až za druhé světové války. A právě tehdy se ukázalo, jak dobře zabírá také na syfilis. V roce 1943 americký lékař John F. Mahoney se svými kolegy podal penicilin několika pacientům, kteří se nakazili teprve nedávno. Léčba zabrala a další zkušenosti její účinek potvrdily. Pro syfilis to byl zlom. Najednou nebylo nutné podstupovat dlouhé kúry s arsenem a bismutem, které se musely opakovat a měly řadu nepříjemných vedlejších účinků. Během několika let je penicilin vytlačil a spolu s nimi skončila i jedna z nejpodivnějších kapitol celé léčby syfilidy – úmyslné nakažování pacientů malárií.

Syfilis tím samozřejmě nezmizela. Rozdíl byl v tom, co diagnóza znamenala pro samotného nemocného. Po několik staletí mohl člověk absolvovat jednu kúru za druhou a přesto nevědět, zda je skutečně zdravý. První vřed se zahojil, vyrážka zmizela a další roky se nemuselo dít vůbec nic. Pokud se však nemoc po dlouhé době vrátila v podobě poškození srdce nebo nervové soustavy, možnosti lékaře už byly velmi omezené. Penicilin tenhle dlouhý příběh nejistoty během několika let ukončil. Až s ním totiž lékaři konečně dostali do rukou něco, co předchozí generace hledaly po staletí – prostředek, který nebyl jen další pokus, jak projevy syfilidy potlačit, ale dokázal odstranit samotnou infekci.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC3956094/

https://www.sciencemuseum.org.uk/objects-and-stories/history-syphilis-part-1

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC88914/

https://www.nobelprize.org/prizes/medicine/1927/wagner-jauregg/facts/

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC10926575/

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC1527687/

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC6478456