Z vězně a mistra útěků lovcem zločinců. Vidocq byl inspirací Bídníků i otcem moderní kriminalistiky

Když francouzská policie na začátku 19. století začala využívat služeb Eugèna Françoise Vidocqa, dostala tím do svých řad člověka, kterého ještě nedávno sama hledala. A nebyl to žádný napravený výtržník s jedním dávným škraloupem. Vidocq měl za sebou vězení, rozsudek k nuceným pracím i útěky a několik let se mu dařilo žít mimo dosah úřadů. Používal cizí jména a dobře věděl, jak se člověk musí chovat, když nechce být nalezen.

Díky své minulosti byl pro policii zajímavý. V pařížském podsvětí nebyl cizincem, který se snaží nenápadně vmísit mezi zloděje. Řadu takových lidí znal, sám prošel věznicemi a znal prostředí, ve kterém se pohybovali. Zkušenosti, které mu předtím pomáhaly před policií utíkat, mohl teď využít opačně.

Kolem Vidocqova života se později nahromadilo množství historek, které se ne vždy opravdu staly. Část zmatku způsobil sám. O svém mládí vyprávěl rád a nijak zvlášť se nesnažil působit jako nudný člověk. Když později vyšly jeho paměti, čtenáři v nich dostali souboje, útěky, převleky, zločince i krásné ženy. Na vzniku knih se navíc podíleli další autoři. Jeho skutečný život přitom podobné příkrasy ani moc nepotřeboval, byl dostatečně zajímavý sám o sobě.

Narodil se 24. července 1775 v Arrasu. Jeho otec byl pekař a obchodník s obilím a rodina byla na místní poměry docela dobře zajištěná. Vidocq tedy nebyl hladové dítě z pařížské ulice, které ke krádežím dohnala nouze. K problémům si našel cestu sám.

Podle pozdějších vyprávění byl už v mládí fyzicky zdatný, rád se pral a měl pověst potížisty. Sám své dospívání popsal jako sled útěků, soubojů a milostných dobrodružství. Vidocq zároveň nebyl člověk, který by snadno snášel autoritu.

Do jeho dospívání navíc přišla Francouzská revoluce. Nějakou dobu sloužil v armádě a účastnil se bojů revoluční Francie. Ani tam dlouho nezakotvil. Následující roky jsou v jeho životopise značně divoké a střídají se v nich vojenská služba, dezerce, ženy, drobné podvody, falešné identity a problémy se zákonem.

Opravdu vážně se jeho situace změnila až v Lille. Ve vězení se dostal do případu padělaného dokumentu, který měl pomoci jednomu z vězňů na svobodu. Vidocq později tvrdil, že se stal spíš obětí okolností a na samotném padělání se nepodílel. Soud ale jeho verzi nesdílel. V roce 1797 byl odsouzen k osmi letům nucených prací.

Ve Francii té doby to nebyl trest, který by si člověk zkrátka odseděl v cele. Odsouzení mířili do takzvaných bagnes, trestaneckých zařízení navazujících na starší systém galejí. Vězňové tam žili v tvrdých podmínkách a vykonávali namáhavou práci. Vidocq ovšem neměl v úmyslu čekat osm let.

Jeho další roky připomínají nekonečnou hru s úřady. Utíkal, byl dopaden a zase se pokoušel dostat ven. Právě tehdy získal zkušenosti, které se mu o několik let později tolik hodily u policie.

K jeho útěkům se váže spousta barvitých podrobností a některé pocházejí hlavně od něj samotného. Ale jak už jsem psal výše, ne všechny jeho historky byly pravdivé. Podstatné však je, že se skutečně dokázal dostat na svobodu a nějakou dobu unikal zatčení.

Jenže svoboda člověka, po kterém pátrají úřady, má své nevýhody. Vidocq mohl cestovat a pracovat, ale neustále riskoval, že ho někdo pozná. Musel používat falešná jména a hlídat si lidi kolem sebe. Obzvlášť nepříjemní byli ti, kteří znali jeho minulost a mohli ho vydírat.

Takhle žil několik let. Postupně se přitom zřejmě snažil vést alespoň trochu normálnější život, což s rozsudkem a hrozbou zatčení nebylo snadné. Nakonec dospěl k poměrně neobvyklému řešení. Místo dalšího útěku se obrátil na policii. Roku 1809 jí nabídl spolupráci.

Pro policisty to nebyla úplně špatná nabídka. Před sebou měli člověka, který znal zloděje, překupníky a další lidi pohybující se na hraně zákona a zároveň znal vězeňské prostředí. Věděl, jak se mezi nimi mluví, kde se scházejí a jaké používají triky. Některé znal osobně.

Vidocq se nejprve stal tajným informátorem. Jeho spolupráce musela zůstat skrytá, protože právě pověst bývalého trestance mu otevírala dveře, které by před známým policejním agentem zůstaly zavřené.

Jedním z míst, kde mohl být užitečný, bylo paradoxně zase vězení. Mezi vězni se mohl pohybovat jako člověk se stejnou minulostí a poslouchat, o čem se mluví. Nemusel se učit vězeňský slang ani předstírat zkušenosti, které neměl.

Později začal působit venku a jeho postavení se postupně měnilo. Kolem roku 1811 se kolem něj vytvořila malá skupina agentů, z níž se vyvinula Brigade de Sûreté. O několik let později získala oficiálnější postavení. Nebyla to policie, jakou si představíme dnes. Vidocqovi lidé chodili v civilu a jejich úkolem bylo dostat se do prostředí, kde by uniformovaný strážník vzbudil pozornost okamžitě. Někteří měli stejně jako jejich šéf kriminální minulost.

To samozřejmě budilo nedůvěru. Pro Vidocqa ale bylo zaměstnávání bývalých zločinců celkem logické. Kapsář věděl, jak pracuje jiný kapsář. Člověk, který se pohyboval mezi překupníky, znal místa a lidi, přes které se prodávalo kradené zboží. Bývalý trestanec také mohl v hospodě plné lidí z podsvětí působit mnohem přirozeněji než policejní úředník.

Sûreté měla úspěchy a počet zatčených připisovaných Vidocqově skupině rychle rostl. Současně s tím ale přibývaly otázky, co vlastně jeho lidé při práci smějí. Kritici je podezírali z provokací a upozorňovali, že mezi policejním agentem z kriminálního prostředí a zločincem může být někdy nepříjemně tenká hranice. Vidocqovi to zřejmě příliš nevadilo. Výsledky pro něj byly důležitější.

Vidocqova práce byla založená hlavně na znalosti lidí. Pozdější texty mu připisují všelijaké kriminalistické vynálezy a někdy z něj dělají téměř otce moderní forenzní vědy. To, co prokazatelně uměl, bylo méně efektní a v praxi nejspíš užitečnější. Pamatoval si lidi, sbíral o nich informace a věděl, kde je hledat.

Když zloděj něco ukradl, potřeboval lup prodat. Když se hledaný člověk skrýval, potřeboval někde spát, něco jíst a občas se spojit se známými. Vidocq znal právě lidi, přes které podobné věci vedly. Jeho agenti proto trávili čas na místech, kde se pohybovali překupníci a lidé s kriminální minulostí.

Hodně využíval také převleky. V tomto případě nejde jen o pozdější legendu, byť konkrétní historky bývají přibarvené. Agent v civilu byl základním prvkem jeho způsobu práce. Vidocq dokázal změnit oblečení a vystupování tak, aby se dostal blíž k hledanému člověku, aniž by ho předem vyplašil.

Měl také pověst člověka s mimořádnou pamětí na tváře. To bylo v době před policejní fotografií důležité. Pachatel mohl změnit jméno, nechat si narůst vousy nebo se přestěhovat, ale zkušený policista, který ho už někdy viděl, měl stále šanci ho poznat.

Postupem času si Sûreté vedla stále více informací o známých pachatelích. Nebyla to ještě moderní kartotéka, ale princip byl jasný - informace o člověku nemají po skončení jednoho případu zmizet v zapomenutém spise.

Vidocq v čele jednotky vydržel do roku 1827. Potom odešel. Okolnosti jeho odchodu se v různých líčeních liší a jeho vztahy s policejními úřady byly dlouhodobě komplikované. Bývalý trestanec, který zaměstnával další bývalé trestance a byl zvyklý pracovat po svém, zkrátka nebyl pro každého ideálním policejním úředníkem.

Po odchodu od policie se Vidocq pustil do výroby papíru a lepenky v Saint-Mandé. Na první pohled je to v jeho životopise poněkud zvláštní odbočka. Zajímavé je hlavně to, koho zaměstnával. Práci u něj dostávali také bývalí vězni.

Vidocq dobře znal situaci člověka propuštěného z vězení. Mohl mít trest odpykaný a chtít začít znovu, ale zaměstnavatelé o něj nemuseli mít zájem. Bez práce a peněz se pak snadno vracel ke starým způsobům obživy. Vidocq se rozhodl takovým lidem nabídnout zaměstnání.

Na papíře to nebyl špatný nápad. V podnikání se mu ale nedařilo tak dobře jako při chytání zlodějů. Podnik měl finanční problémy a Vidocq přišel o značné peníze. Ještě jednou se krátce vrátil k Sûreté, ale dlouho tam nezůstal. Místo dalšího pokusu o kariéru ve státní službě si nakonec vytvořil práci podle vlastních pravidel. V roce 1833 založil v Paříži Bureau des Renseignements.

Bureau des Renseignements bývá označováno za jednu z prvních moderních soukromých detektivních kanceláří. Její práce se ale od detektivů známých z pozdějších románů trochu lišila. Velkou část klientely tvořili obchodníci.

Potřebovali například zjistit, zda je člověk, se kterým chtějí uzavřít obchod, skutečně solventní, jestli nemá problematickou minulost nebo zda se někdo nesnaží zmizet před věřiteli. Vidocqova kancelář shromažďovala informace, sledovala podezřelé osoby a pátrala po podvodnících a dlužnících.

O klienty zřejmě nouzi neměla. Zato oficiální policie měla s Vidocqovým podnikáním opakovaně problém. Soukromá kancelář vedená bývalým šéfem Sûreté, která používala síť informátorů a zaměstnávala lidi s kriminální minulostí, byla pro úřady pochopitelně citlivou záležitostí.

Vidocq se tak znovu dostal do konfliktu se zákonem. Byl zatýkán a souzen a v jednom z případů roku 1842 dokonce odsouzen k několika letům vězení. Rozsudek byl následně zrušen. Bylo mu tehdy už přes šedesát.

Tou dobou už Vidocq nepotřeboval policii ani soud, aby se o něm v Paříži vědělo. Jeho paměti začaly vycházet na konci 20. let 19. století a udělaly z jeho života veřejnou podívanou.

S jejich autorstvím je to trochu složitější. Na knihách pracovali také profesionální spisovatelé a vydavatelé a výsledný text není jako Vidocqův přesný deník. Ostatně ani on sám neměl důvod některé příhody zbytečně bagatelizovat. Čím dobrodružněji jeho minulost vypadala, tím lépe se četla.

Jeho příběh zaujal také známé francouzské autory. Vidocq se znal s Honoré de Balzacem a jeho život bývá spojován s Balzacovou postavou Vautrina, zločince, který se později dostane na druhou stranu zákona.

Často se zmiňuje také Victor Hugo a Bídníci. U nich je lákavé hledat Vidocqa současně v Jeanu Valjeanovi i Javertovi. Jeden je bývalý trestanec, druhý policista, který uprchlé trestance pronásleduje. Vidocq si během svého života vyzkoušel obě role. Tvrdit, že Hugo obě postavy jednoduše vytvořil podle něj, se ale nedá se stoprocentní jistotou. Vidocq patřil spíš k reálným postavám tehdejší Francie, jejichž osudy poskytovaly spisovatelům materiál. Jeho vlastní příběh ostatně zněl dost nepravděpodobně i bez románových úprav.

Eugène François Vidocq zemřel 11. května 1857 v Paříži. Bylo mu 81 let. Zažil starý režim před Francouzskou revolucí, revoluci samotnou, Napoleonovu éru, restauraci Bourbonů, červencovou monarchii, druhou republiku i začátek vlády Napoleona III.

O jeho životě už tehdy kolovala směs pravdivých příběhů a legend. Od sebe se oddělují obtížně i dnes. Vidocq byl při vyprávění vlastních dobrodružství nespolehlivý svědek a jeho pozdější obdivovatelé mu připsali i zásluhy, které se dokazují špatně.

Pár věcí ale sporných není. Byl odsouzen k nuceným pracím, několikrát utekl a léta měl problémy se zákonem. Potom začal spolupracovat s policií a nakonec vedl jednotku, která posílala do ulic agenty v civilu a využívala informátory z kriminálního prostředí. Po odchodu se pokusil dát práci bývalým vězňům a později založil vlastní vyšetřovací kancelář.

Na jeho kariéře je nejzajímavější, že kvůli nové práci nemusel svou minulost skrývat. Právě ona byla jeho kvalifikací. Když policie pátrala po uprchlém trestanci, Vidocq věděl, co takový člověk pravděpodobně udělá, protože před několika lety řešil stejný problém. Věděl, jak se žije pod cizím jménem, kde se shánějí falešné doklady a proč je nebezpečné potkat někoho ze starých známých.

Francouzská justice se ho nejdřív několik let snažila dostat za mříže. Když se jí to nedařilo, ukázalo se, že muž s takovou minulostí může být docela užitečný i na druhé straně.

Článek by sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.memento-historia.cz/clanek/350/otec-moderni-kriminalistiky-stravil-roky-na-galejich-kvuli-divce

https://www.stoplusjednicka.cz/ze-zlodeje-vrchnim-policistou-eugene-vidocq-jeho-tanec-na-hrane-zakona

https://www.kvety.cz/lide/eugene-francois-vidocq-zlocinec-francie-zakladatel-policie-brigade-de-surete/

https://publicdomainreview.org/essay/eugene-francois-vidocq-and-the-birth-of-the-detective/

https://zoom.iprima.cz/historie/vidocq-otec-kriminalistiky