Mnich seděl v plamenech a ani se nepohnul. Fotka obletěla celý svět, protest otřásl Jižním Vietnamem

Upozornění: článek obsahuje fotografii, která není vhodná pro citlivější povahy

Na fotografii je kromě ohně dobře vidět ještě jedna věc. Starý světle modrý automobil. Stojí jen několik metrů za mužem, který sedí na asfaltu a jeho tělo už téměř není přes plameny vidět. Je to Austin Westminster a na místo jím toho dopoledne přijel buddhistický mnich Thích Quảng Đức. Auto se dochovalo dodnes. Samotného Quảng Đứca si však většina lidí pamatuje právě tak, jak jej 11. června 1963 zachytil fotograf Malcolm Browne – jako hořící postavu sedící uprostřed saigonské křižovatky.

Jen málokdo tehdy mimo Vietnam věděl, kdo ten člověk vlastně je. Ostatně ani první zprávy zahraničních novinářů neměly o jeho životě mnoho informací. Nebyl politikem, velitelem povstalců ani známým odpůrcem vlády. Bylo mu už přes šedesát a za sebou měl více než 40 let života buddhistického mnicha.

To, co se stalo v Saigonu, nebyl zkrat člověka, který se jednoho rána rozhodl zemřít. Sebeupálení bylo připravené. Mniši dokonce předem upozornili několik zahraničních novinářů, že se 11. června stane něco důležitého. Neřekli jim ovšem co. A kdyby Malcolm Browne onoho rána upozornění ignoroval, možná by dnes celý příběh vypadal jinak.

Thích Quảng Đức se narodil roku 1897 ve vesnici Hội Khánh v provincii Khánh Hòa ve středním Vietnamu. Jmenoval se tehdy Lâm Văn Túc a měl šest sourozenců. O jeho dětství toho moc nevíme. Informace, které se dochovaly, pocházejí hlavně z buddhistických životopisů sepsaných později, takže v některých detailech se informace rozcházejí.

V sedmi letech odešel studovat buddhismus ke svému strýci z matčiny strany, mnichovi Thích Hoằng Thâmovi. Ten jej přijal za svého žáka a vychovával jej. V patnácti letech se stal novicem a kolem dvaceti byl plně vysvěcen na mnicha.

Po vysvěcení se Quảng Đức na tři roky uchýlil do hor nedaleko Ninh Hòa. Žil tam v ústraní a věnoval se náboženské praxi. Potom nějakou dobu putoval krajinou s miskou na almužny a působil na různých místech středního a jižního Vietnamu. Věnoval se také stavbě a obnově buddhistických chrámů.

Dva roky strávil i v Kambodži. Později se usadil v Saigonu a zastával funkce v buddhistických organizacích. Když tedy na jaře 1963 začaly protesty proti vládě prezidenta Ngô Đình Diệma, Quảng Đức nebyl žádný neznámý mnich, který se k nim náhodou přidal. V buddhistickém prostředí už měl za sebou dlouhou práci a respekt. Do světových dějin jej ale dostal až spor, který začal kvůli vlajce.

Ngô Đình Diệm byl prezidentem Jižního Vietnamu od poloviny 50. let. Byl katolík, stejně jako jeho vlivní bratři, a právě postavení katolíků bylo jednou z věcí, které buddhistům stále více vadily. Katolíci totiž představovali menšinu obyvatelstva, ale podle kritiků režimu měli výhodnější postavení ve státní správě, armádě i při rozdělování některých státních výhod.

Na jaře 1963 už byly vztahy napjaté. Pak přišel Vesak, jeden z hlavních buddhistických svátků. Úřady začaly prosazovat zákaz vyvěšování náboženských vlajek. Jenže buddhisté měli ještě v čerstvé paměti oslavy spojené s prezidentovým bratrem, katolickým arcibiskupem Ngô Đình Thụcem, při nichž byly papežské vlajky běžně k vidění. Zákaz proto nevnímali jako neutrální administrativní opatření.

Dne 8. května se v Huế sešel dav před rozhlasovou stanicí. Lidé chtěli mimo jiné odvysílání projevu buddhistického představitele. Večer zasáhly bezpečnostní složky a výsledkem byli mrtví, nejčastěji se mluví o osmi či devíti obětech. Mezi zabitými byly dokonce i děti.

Diệmova vláda nepřiznala, že by za jejich smrt nesla odpovědnost. Do příběhu se dostali komunisté a údajný teroristický útok Vietkongu. Buddhisté tomu nevěřili a nevěřili tomu ani někteří Američané, kteří situaci sledovali přímo ve Vietnamu.

Po Huế už se protest netočil kolem „kusu látky“ na stožáru. Buddhisté požadovali náboženskou rovnost, možnost používat vlastní vlajku, konec zatýkání a zastrašování a také vyšetření smrti demonstrantů. Konaly se průvody a hladovky, do ulic vycházeli mniši a jeptišky.

Američané z toho začínali být nervózní. Diệm byl jejich člověk v Saigonu. Spojené státy jeho vládu podporovaly penězi, zbraněmi i vojenskými poradci a potřebovaly, aby dokázala čelit komunistickému povstání. Vleklý konflikt s buddhisty se Washingtonu vůbec nehodil.

A potom přišel 11. červen.

Malcolm Browne pracoval v Saigonu pro Associated Press. Den předem se k zahraničním reportérům dostala zpráva, že mají následujícího rána dorazit k pagodě, protože se chystá něco významného.

Podobných tipů dostávali novináři víc a ne vždy z nich něco bylo. Browne se přesto rozhodl přijít. Dorazil také David Halberstam z The New York Times. Od pagody se vydalo několik stovek mnichů a jeptišek. Nebylo to tiché tajné shromáždění několika lidí. Šlo o velký průvod a jeho účastníci nesli transparenty. Spolu s nimi jel Austin Westminster.

Na křižovatce ulic Phan Đình Phùng a Lê Văn Duyệt automobil zastavil. Quảng Đức vystoupil. Jeden z mnichů položil na silnici polštář a starý muž se na něj posadil se zkříženýma nohama. Další mnich otevřel kufr auta a vytáhl nádobu s benzínem.

V tu chvíli už Browne věděl, že se nechystá běžná demonstrace.

Mnich vylil benzín Quảng Đứcovi na hlavu a ten stékal dál po jeho rouchu. Mnich měl u sebe zápalky. Chvíli seděl, pohyboval prsty po modlitebních korálcích a potom jednu zápalku zapálil. O několik vteřin později byl v plamenech.

David Halberstam stál nedaleko. Jeho pozdější popis celé scény patří k nejznámějším svědectvím. Vzpomínal na pach spáleného masa i na pláč lidí, kteří se kolem shromáždili. Nejvíc jej ale zřejmě zasáhlo, že Quảng Đức zůstal sedět.

Nevstal. Nekřičel. Nepokusil se oheň uhasit.

To je ostatně patrné i z Brownových fotografií. Na jednotlivých snímcích se mění tvar plamenů, přibývá kouře a Quảng Đứcovo tělo postupně tmavne, jeho poloha se však dlouho téměř nemění. Teprve později se zhroutil.

Na místo se pokusili dostat hasiči, ale mniši jim bránili v průjezdu. Když oheň dohořel, tělo bylo přikryto a odneseno do pagody Xá Lợi. Quảng Đức po sobě zanechal dopis. Nevyzýval v něm k pomstě ani k útokům proti katolíkům. Obracel se přímo na prezidenta Diệma a žádal jej, aby projevil soucit a zajistil náboženskou rovnost.

Pro buddhisty měla být jeho smrt obětí. Pro vládu se během několika hodin stala politickým problémem, který už nebylo možné udržet uvnitř Vietnamu. Browne totiž film poslal dál.

V roce 1963 samozřejmě nebylo možné pořídit fotografii v Saigonu a za několik vteřin ji ukázat celému světu. Film musel projít mnohem delší cestou. Přesto se Brownovy snímky dostaly do zahraničních redakcí velmi rychle a objevily se na titulních stranách.

Jejich síla spočívala i v tom, že nepotřebovaly dlouhé vysvětlení. Čtenář nemusel znát vietnamskou politiku ani vědět, kdo je Ngô Đình Diệm. Viděl starého mnicha sedícího v ohni.

Fotografie se dostala také k Johnu F. Kennedymu. Americký prezident později připustil, jak mimořádný účinek měla. V americké administrativě přitom už před Quảng Đứcovou smrtí panovaly obavy z toho, jak Diệm buddhistickou krizi zvládá. Teď se z problému, o němž si diplomaté posílali telegramy, stalo téma světového tisku.

Pro Spojené státy to bylo zvlášť nepříjemné. Diệm nebyl nějaký vzdálený diktátor, se kterým Washington neměl nic společného. Jeho vláda stála na rozsáhlé americké pomoci. Čím hůř vypadala situace v Saigonu, tím obtížněji se vysvětlovalo, proč jej Spojené státy dál podporují.

Přesto po 11. červnu nepřišel okamžitý rozchod. Vláda a buddhističtí představitelé dokonce o několik dní později podepsali dohodu. Měla část sporných otázek vyřešit. Jenže nevyřešila.

Do celé krize navíc zasahovala prezidentova rodina. Diệm byl svobodný, a proto při oficiálních příležitostech do určité míry zastávala úlohu první dámy jeho švagrová Trần Lệ Xuân, manželka prezidentova bratra Ngô Đình Nhu. Ve světě byla známější jednoduše jako Madame Nhu.

Měla ostrý jazyk a rozhodně se jej nesnažila krotit ani v okamžiku, kdy by to bylo pro vládu užitečné. Když se buddhističtí mniši začali upalovat, použila výraz „barbecue“. Dokonce dala najevo, že pokud chtějí v podobných protestech pokračovat, mohou. Její výroky se samozřejmě dostaly do zahraničních novin.

V Saigonu se přitom dál demonstrovalo. Po Quảng Đứcovi následovali další buddhisté, kteří zvolili stejnou smrt. Vláda byla stále podrážděnější a v srpnu už přestala předstírat, že problém vyřeší jednáním. V noci z 20. na 21. srpna bezpečnostní jednotky vpadly do pagod po celé zemi. Zvláštní pozornost věnovaly pagodě Xá Lợi v Saigonu, která byla jedním z center protestů. Mniši a jeptišky byli zatýkáni, při zásazích docházelo k násilí a areály pagod byly prohledávány. Pokud měly razie buddhistickou krizi ukončit, povedl se spíš opak.

Quảng Đứcovo tělo bylo po smrti zpopelněno. Právě s kremací souvisí asi nejpodivnější část celého příběhu. Buddhistické zdroje uvádějí, že jeho srdce oheň nezničil. Následovala další kremace, ale ani při ní se údajně úplně nespálilo. Mniši je proto začali uchovávat jako relikvii a Quảng Đức byl mezi buddhisty stále častěji označován za bódhisattvu (bytost směřující k probuzení, předstupeň buddhy).

Co se při kremaci skutečně stalo, dnes pochopitelně není možné ověřit. Samotná existence relikvie však není pouze pozdější legenda. Dobové zdroje o Quảng Đứcově srdci mluví a během srpnových razií se bezpečnostní síly snažily získat i předměty spojené s mrtvým mnichem.

Zvláštní osud měl také automobil, kterým přijel zemřít. Světle modrý Austin Westminster s registrační značkou DBA 599 se zachoval. Dnes je vystaven v areálu pagody Thiên Mụ v Huế. Kdo zná Browneovu fotografii, pozná jej okamžitě.

Během léta 1963 už americká vláda řešila nejen buddhisty, ale samotnou budoucnost Diệmova režimu. Mezi jihovietnamskými generály rostla ochota prezidenta odstranit a Washington dostával informace o připravovaném převratu.

Nebylo to jednoduché rozhodování. Diệm byl dlouholetým americkým spojencem a nikdo nemohl zaručit, že vláda, která přijde po něm, bude lepší nebo stabilnější. Zároveň však přibývalo lidí, kteří pochybovali, zda je možné s Diệmem válku proti komunistům vůbec vyhrát.

Prvního listopadu začal vojenský převrat. Diệm a jeho bratr Nhu se pokusili uniknout. Následujícího dne byli dopadeni a během převozu zabiti. Od chvíle, kdy Quảng Đức usedl na saigonskou silnici, neuplynulo ani pět měsíců.

Jeho sebeupálení Diệma samo o sobě nesvrhlo. Do dění vstupovala i armáda, americká zahraniční politika, boj proti Vietkongu, spory uvnitř režimu i dlouhodobá nespokojenost s prezidentem. Quảng Đứcova smrt ale přišla ve chvíli, kdy Diệm potřeboval dokazovat, že má situaci pod kontrolou. Brownovy fotografie ukázaly pravý opak. A samotná fotografie nakonec přežila všechny tehdejší politiky.

Malcolm Browne se později stal jedním z nejznámějších válečných reportérů své generace. Za svou práci z Vietnamu získal Pulitzerovu cenu a jeho snímek hořícího Quảng Đứca obdržel ocenění World Press Photo of the Year. O mnoho let později jej použila skupina Rage Against the Machine na obalu svého debutového alba. Lidé, kteří v roce 1963 ještě nebyli na světě, tak znovu viděli stejného hořícího muže.

Pro samotného Quảng Đứca je to trochu zvláštní posmrtný osud. Žil více než šedesát let, ale veřejnost si z jeho života zapamatovala především několik posledních minut.

Málokdo ví o chlapci, který v sedmi letech odešel k mnichům. Ještě méně lidí ví o třech letech strávených v ústraní v horách, o putování s miskou na almužny, pobytu v Kambodži nebo pagodách, na jejichž vzniku se podílel. Všechno to překryl 11. červen 1963.

V Ho Či Minově Městě dnes stojí nedaleko místa sebeupálení Quảng Đứcův památník. Ani ten se vlastně nemohl vyhnout obrazu, který vytvořil Browne. Mnich je na něm zachycen vsedě a za jeho zády se zvedají plameny. A pak je tu ještě ten Austin. Stojí za sklem v Huế a na jeho předním skle je fotografie z června 1963.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://kyotoreview.org/issue-35/remembering-of-thich-quang-duc-and-his-self-immolation/

https://asianitinerary.com/thich-quang-duc-journey-memory-vietnam/

https://www.ebsco.com/research-starters/biography/thich-quang-duc/

https://rarehistoricalphotos.com/the-burning-monk-1963/

https://www.cfr.org/articles/the-self-immolation-of-thich-quang-duc

https://allthatsinteresting.com/thich-quang-duc-burning-monk