Nejstarší Lesly bylo třináct, nejmladší ani rok. Díky Lesly přežily čtyři děti 40 dní v Amazonii

1. května 2023 se malé letadlo zřítilo do kolumbijské Amazonie. Stroj skončil mezi stromy v oblasti, kde se člověk může ztratit jen pár kroků od místa, které dobře zná. Na palubě byli tři dospělí a čtyři děti. Nejstarší bylo třináct let, nejmladšímu ještě nebyl ani rok.

O čtyřicet dní později stála uprostřed pralesa skupina vyčerpaných záchranářů a před nimi seděly čtyři děti. Byly hubené, poštípané hmyzem a hladové. Ale všechny byly živé.

Mezi oběma okamžiky se odehrál příběh, který zní až neuvěřitelně. Třináctiletá Lesly se po smrti dospělých musela postarat nejen o sebe, ale také o devítiletou sestru, čtyřletého bratra a jedenáctiměsíční miminko. A zatímco se děti snažily přežít, kolem nich se postupně rozbíhala jedna z největších pátracích akcí, jaké kdy kolumbijská Amazonie zažila.

Cessna 206 odstartovala časně ráno z Araracuary a mířila do San José del Guaviare. Na palubě cestovala také Magdalena Mucutuyová se svými čtyřmi dětmi – Lesly, Soleiny, Tienem Norielem a nejmladší Cristin. Letadlo se však dostalo do problémů. Pilot hlásil potíže s motorem a krátce nato se spojení přerušilo.

Najít havarovaný stroj v Amazonii není totéž jako hledat vrak na otevřeném poli. Koruny stromů vytvářejí téměř souvislou střechu a ze vzduchu může být problém rozeznat, co se nachází jen několik metrů pod nimi. Do oblasti tak vyrazily pátrací týmy a 16. května, více než dva týdny po nehodě, byl vrak konečně nalezen.

Uvnitř a poblíž něj ležela těla tří dospělých – pilota Hernanda Murcii Moralese, domorodého vůdce Hermanа Mendozy Hernándeze a matky dětí Magdaleny Mucutuyové. Děti tam ale nebyly.

Právě to změnilo celou situaci. Kdyby při havárii zemřely, pátrači předpokládali, že je najdou u letadla. Místo toho se objevily drobné stopy naznačující něco úplně jiného. V okolí byly nalezeny věci patřící dětem a později také otisky malých chodidel. Čtyři děti tedy nejspíš byly stále někde v pralese.

Co přesně se odehrávalo bezprostředně po havárii, bylo po záchraně obtížné rekonstruovat a některé výpovědi příbuzných se v detailech lišily. Otec dvou nejmladších dětí Manuel Ranoque později uvedl, že podle Lesly jejich matka pád letadla přežila a zemřela až po několika dnech. Děti nakonec zůstaly bez jediného dospělého a veškerá odpovědnost padla na Lesly.

Ve třinácti letech se tak ocitla v situaci, s níž by měl problém i zkušený dospělý. Vedle devítileté Soleiny a čtyřletého Tiena se musela starat také o Cristin. Holčičce bylo v době nehody pouhých jedenáct měsíců. Své první narozeniny oslavila 26. května – někde uprostřed Amazonie, více než tři týdny poté, co letadlo spadlo.

Lesly však měla jednu obrovskou výhodu. Děti pocházely z domorodého prostředí a nejstarší sestra se od rodiny učila, jak se v pralese pohybovat a co v něm lze jíst. To, co může člověku z města připadat jako neproniknutelná zelená stěna plná nebezpečí, pro ni nebylo úplně neznámým světem.

Z vraku si děti odnesly fariñu, mouku vyráběnou z manioku. Ta se stala jejich první zásobou potravin. Když došla, Lesly dokázala rozeznat některé jedlé plody a semena. Rodina později zmiňovala například plody stromů známých místně jako avichure. Důležité bylo i to, že období, kdy se děti ztratily, bylo v této části pralesa poměrně bohaté na ovoce.

Na pití používaly láhev, do níž zachytávaly vodu. Lesly také stavěla jednoduché přístřešky z větví a velkých listů. Děti však postupně hubly, trápil je hmyz, déšť a vyčerpání. Lesly navíc nemohla jednoduše jít a hledat cestu ven. Musela přizpůsobovat tempo čtyřletému dítěti a především miminku, které bylo nutné nosit a hlídat.

Právě její role později vzbudila obrovský obdiv. Kolumbijský ministr obrany Iván Velásquez otevřeně řekl, že bez odvahy, péče a znalostí třináctileté dívky by její mladší sourozenci pravděpodobně nepřežili.

Mezitím se v pralese rozjela Operación Esperanza – Operace Naděje. Do pátrání se zapojili kolumbijští vojáci, letci, psovodi a postupně také desítky domorodých dobrovolníků. Právě jejich účast se ukázala jako zásadní. Armáda měla vrtulníky, satelitní snímky, komunikační techniku a zkušené příslušníky speciálních jednotek. Domorodí pátrači naopak znali samotný prales. A ten měl při hledání navrch nad nejmodernější technikou.

Ze vzduchu bylo přes koruny stromů vidět jen velmi málo. Na zemi zase nebyly cesty, podle kterých by se dalo jednoduše postupovat. Člověk mohl projít jen několik desítek metrů od dětí a vůbec si jich nevšimnout.

Pátrací oblast nakonec zahrnovala stovky kilometrů čtverečních. Armáda shazovala do pralesa balíčky s potravinami a tisíce letáků s pokyny. Z vrtulníků se ozývala nahrávka hlasu babičky dětí Fátimy Valenciové. V jejich rodném jazyce jim říkala, že je hledají a že mají zůstat na jednom místě.

Pátrači nacházeli další známky toho, že děti žijí. Objevily se malé otisky chodidel, použité plenky, zbytky ovoce a improvizované přístřešky. Jenže kdykoli se zdálo, že už musejí být blízko, stopa se zase ztratila. Později se ukázalo, že problém mohl být ještě paradoxnější. Děti se pátračů pravděpodobně bály.

Podle jejich dědečka slyšely psy i hlasy lidí, ale schovávaly se. Prales byl jejich domovským prostředím, zároveň však oblast nebyla bezpečná ani z hlediska působení ozbrojených skupin. Pro děti tedy nemuselo být samozřejmé, že každý neznámý hlas znamená pomoc.

Do příběhu vstoupil ještě jeden účastník, který se později stal v Kolumbii téměř stejně známý jako samotní zachránění sourozenci. Belgický ovčák Wilson byl jedním ze služebních psů nasazených při pátrání. V květnu však svému psovodovi utekl a zmizel v pralese.

Po nalezení dětí přišla zvláštní informace. Sourozenci tvrdili, že se k nim během jejich putování na nějakou dobu přidal velký pes. Lesly i Soleiny ho později v nemocnici nakreslily. Armáda usoudila, že mohlo jít právě o Wilsona.

Co přesně se stalo, už pravděpodobně nikdo nezjistí. Pozdější podrobnější rekonstrukce upozornily i na možnost, že vzpomínky vyčerpaných a podvyživených dětí nemusely být úplně přesné. Jisté je jen to, že Wilson se v pralese skutečně ztratil a vojáci po něm dál pátrali. Nikdy ho však nenašli.

Jeho příběh tak dostal zvláštní, trochu hořký konec. Pes vyslaný hledat čtyři ztracené děti se ztratil sám, zatímco děti se nakonec domů vrátily.

Začátkem června byly děti v pralese déle než měsíc. Zásoby z vraku byly dávno pryč a jejich síly ubývaly. Pozdější podrobná rekonstrukce pátrání popisuje, že ke konci už Lesly začínala být zmatená a vyčerpaná. Děti se přestaly přesouvat a zůstaly v jednoduchém úkrytu.

Pátek 9. června byl čtyřicátým dnem od havárie. Čtveřice pátračů – tři domorodí členové týmu a jeden voják – procházela hustým porostem. Děti byly tak zesláblé a ukryté mezi vegetací, že ani tentokrát nebylo samozřejmé, že je někdo uvidí. Nakonec se ozvalo nejmladší dítě.

Pátrači přišli blíž a před nimi se objevila čtveřice, kterou celá Kolumbie už týdny hledala. Lesly, Soleiny, Tien a Cristin.

Fotografie pořízená krátce po jejich nalezení obletěla svět. Děti na ní působí drobně a vyčerpaně. Kolem nich stojí muži v maskovacích uniformách a oblečení domorodých pátračů. Po čtyřiceti dnech v pralese byl rozdíl mezi vojákem a civilistou vedlejší. Všichni tam byli kvůli jedinému cíli. Dostat čtyři děti domů.

Setkání nemělo podobu bouřlivé oslavy. Děti na ni neměly sílu. Jeden z domorodých záchranářů později vzpomínal na první slova čtyřletého Tiena. Chlapec mu oznámil, že jeho matka zemřela.

Lesly držela nejmladší Cristin. Pátrači dali dětem vodu a jídlo a prostřednictvím satelitního spojení poslali zprávu, na kterou čekala celá země. Žijí. Všechny čtyři.

Dostat je z místa nebylo jednoduché. Hustý prales neumožňoval vrtulníku přistát, a děti proto musely být vyzvednuty pomocí lan. Následoval převoz do vojenské nemocnice v Bogotě.

Jejich stav byl vzhledem k tomu, co prožily, překvapivě dobrý. Byly podvyživené, dehydrované, poštípané hmyzem a potřebovaly postupnou výživu i psychologickou péči, bezprostřední ohrožení života už ale pominulo.

V prvních hodinách po oznámení záchrany se slovo „zázrak“ objevovalo téměř všude. Po čtyřiceti dnech v Amazonii se tomu není co divit. Děti měly hlavně štěstí. Přežily samotný pád letadla, v pralese našly vodu a ztratily se v období, kdy dozrávaly některé plody. Štěstí ale samo o sobě čtyřicet dní nevysvětluje.

Třináctiletá Lesly věděla, které rostliny mohou sourozenci jíst a kterým se vyhnout. Dokázala najít vodu, vytvořit přístřeší a po více než měsíc se starala o dítě, které ještě neumělo ani chodit. Devítiletá Soleiny jí přitom musela pomáhat. Věk, který by za normálních okolností znamenal školu, hry a závislost na rodičích, najednou neznamenal vůbec nic.

Jenže stejně důležité byly i schopnosti pátračů. Vojáci měli vrtulníky, psy, satelitní techniku a logistické zázemí. Domorodí dobrovolníci měli něco, co se nedalo naložit do vrtulníku – zkušenost s prostředím, v němž vyrostli. Teprve spojení obou skupin nakonec fungovalo.

A uprostřed všeho byla třináctiletá dívka, která čtyřicet dní dělala něco, na co ji nikdo nemohl připravit. Udržet své tři mladší sourozence naživu.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.nbcnews.com/news/world/how-4-children-survived-40-days-jungle-plane-crash-amazon-colombia-rcna88791

https://www.bbc.com/news/world-europe-65871238

https://www.theguardian.com/world/2023/jun/10/colombian-children-found-alive-five-weeks-after-amazon-jungle-plane-crash

https://people.com/where-are-the-mucutuy-siblings-now-11961732