Článek
V laboratoři Nielse Bohra v Kodani řešili na jaře 1940 problém. Ležely tam dvě Nobelovy medaile, které patřily německým fyzikům Maxu von Lauemu a Jamesi Franckovi. Ani jeden je nechtěl nechávat v Německu, a tak je už dříve poslali do Dánska. U Bohra měly být v bezpečí. Jenže 9. dubna překročila německá armáda dánské hranice a během několika hodin bylo po bezpečném úkrytu.
Nebylo přitom možné medaile jednoduše strčit do šuplíku a doufat, že si jich nikdo nevšimne. Byly ze zlata a především na nich byla jména jejich majitelů. Němci navíc tehdy nakládání se zlatem přísně kontrolovali. Pokud by se přišlo na to, že Laue a Franck dostali své medaile tajně ze země, měli by dost vážný problém.
Niels Bohr a maďarský chemik George de Hevesy proto řešili, kam s nimi. Hevesy později vzpomínal, že ho napadlo zlato zakopat. Bohr to ale považoval za příliš riskantní. Kdyby Němci začali pátrat a prohledali okolí ústavu, mohli úkryt objevit. Hevesy nakonec medaile neschoval vůbec. Rozpustil je.
George de Hevesy, maďarský chemik
Z medailí zbyla nádoba s roztokem
Použil k tomu lučavku královskou, směs kyseliny chlorovodíkové a dusičné. Zlato je vůči jednotlivým kyselinám velmi odolné, ale tahle směs si s ním poradí. Nešlo to nijak zvlášť rychle. Medaile byly z velkého množství zlata a Hevesy později vzpomínal, že rozpouštění nějakou dobu trvalo. Venku už byli němečtí vojáci a on v laboratoři čekal, až v kyselině zmizí dvě Nobelovy ceny.
Max von Laue dostal tu svou za rok 1914 za objev difrakce rentgenového záření na krystalech. James Franck byl spolu s Gustavem Hertzem oceněn za rok 1925 za výzkum srážek elektronů s atomy. Franck byl židovského původu a po nástupu nacistů se vzdal svého místa na univerzitě v Göttingenu. Německo později opustil. Laue sice zůstal, s nacisty ale rozhodně nesympatizoval a dostával se do sporů i se zastánci takzvané německé fyziky. Právě proto skončily jejich medaile u Bohra.
Po rozpuštění už z nich samozřejmě nebylo poznat vůbec nic. Žádný Alfred Nobel, žádné jméno laureáta, žádná zlatá medaile. Jen nažloutlý roztok v nádobě, která v chemické laboratoři nevypadala nijak podezřele. Hevesy ji tam nechal klidně stát.
Němci později Bohrův ústav skutečně prohledávali. Nádoba je ale nezaujala. Celý úkryt tedy spočíval v tom, že vlastně žádný úkryt nebyl. Zlato zůstalo v laboratoři a nacisté se k němu dostali docela blízko. Jen nevěděli, na co se dívají.
Max von Laue, německý fyzik
Bohr svou medaili rozpouštět nemusel
Někdy se zmiňuje ještě třetí medaile, která měla patřit samotnému Nielsi Bohrovi. Ta ale v kyselině nikdy neskončila. Bohr už ji v té době neměl.
Svou Nobelovu medaili, kterou dostal za fyziku v roce 1922, věnoval společně s medailí dánského fyziologa Augusta Krogha do aukce na pomoc Finsku. Obě koupil anonymní zájemce a později je věnoval dánskému muzeu na zámku Frederiksborg. Hevesy tedy rozpouštěl opravdu jen medaile Laueho a Francka.
Sám v Kodani zůstal ještě několik dalších let. Narodil se v roce 1885 v Budapešti v židovské rodině, takže ani pro něj nebylo Dánsko pod německou okupací zrovna ideálním místem k životu. K odchodu se odhodlal v roce 1943, kdy už hrozily deportace dánských Židů. Podařilo se mu dostat do Švédska. A zrovna v tom roce se dozvěděl, že i on dostane Nobelovu cenu.
James Franck, německý fyzik
O tři roky později dostal vlastní
Hevesy byl samozřejmě známým vědcem dávno před příhodou s medailemi. Ostatně právě proto pracoval v Bohrově ústavu. Zabýval se mimo jiné izotopy a přišel na způsob, jak je využít ke sledování chemických procesů.
Princip je v základu docela jednoduchý. Určitou látku lze pomocí vhodného izotopu označit a potom sledovat, kam se dostane. Hevesy tím položil základy metody radioaktivních stopovačů, která později našla široké využití nejen v chemii, ale také v biologii a medicíně. Měl za sebou i další významnou práci. Spolu s nizozemským fyzikem Dirkem Costerem objevil v roce 1922 prvek hafnium. Pojmenovali jej podle latinského názvu Kodaně – Hafnia.
Nobelovu cenu za chemii dostal Hevesy v roce 1943 právě za využití izotopů jako indikátorů při studiu chemických procesů. Kvůli válce ji převzal až později. Je docela kuriózní, že v době, kdy už byl sám nobelistou, byly medaile dvou jeho kolegů stále rozpuštěné někde v Kodani. Ale nezapomnělo se na ně.
Niels Bohr, dánský fyzik
Zlato po válce získali zpátky
Po skončení války se Hevesy do laboratoře vrátil a roztok tam našel. Zlato se během těch let samozřejmě neztratilo. Bylo pořád uvnitř, jen v jiné chemické podobě. Hevesy ho tedy z roztoku znovu vysrážel.
Původní medaile už samozřejmě zachránit nešlo. Jejich reliéf i vyrytá jména byly dávno pryč, samotné zlato však bylo možné použít znovu. Nakonec putovalo do Švédska a Nobelova nadace nechala pro Laueho a Francka vyrobit nové medaile. Dochoval se i dopis Nielse Bohra z ledna 1950 týkající se předání získaného zlata Královské švédské akademii věd. Nové medaile se ke svým majitelům dostaly v roce 1952.
James Franck převzal svou 31. ledna na Chicagské univerzitě. Bylo to sedm let po konci války a více než deset let poté, co jeho původní medaili Hevesy ponořil do kyseliny.
George de Hevesy žil ještě dalších čtrnáct let. Zemřel v roce 1966 ve Freiburgu a jeho vědecký odkaz je spojen hlavně s prací s izotopy, nikoliv s válečnou historkou z Bohrovy laboratoře. Ta se ale vypráví dodnes a není těžké pochopit proč. Dvě Nobelovy medaile několik let ležely nacistům prakticky na očích. Nikdo je neodvezl přes hranice, nezazdil do sklepa ani nezakopal. Po celou dobu byly tam, kde je Hevesy nechal. Jen už nevypadaly jako medaile.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://blog.nli.org.il/en/george-de-hevesy/
https://www.npr.org/sections/krulwich/2011/10/03/140815154/dissolve-my-nobel-prize-fast-a-true-story
https://www.sydney.edu.au/news-opinion/news/2017/07/05/gold-slips-past-nazis.html
https://en.wikipedia.org/wiki/George_de_Hevesy
https://dailynewshungary.com/heres-how-a-hungarian-scientist-saved-two-nobel-prizes-during-wwii/
https://coinsweekly.com/the-man-who-rescued-two-nobel-prize-medals-from-the-nazis-by-dispersing-them/
