Derby 1913: sufražetka Emily Davisonová vběhla před královského koně, tragédii zachytila kamera

Na záběrech starých více než sto let se všechno odehraje během několika vteřin. Dav koní se žene po závodišti v Epsomu, když z prostoru za zábradlím vystoupí žena. Zamíří přímo na dráhu. Jeden z koní do ní v plné rychlosti narazí, jezdec letí ze sedla a žena zůstává bezvládně ležet na zemi.

Nešlo přitom o lecjakého koně. Anmer patřil britskému králi Jiřímu V. A žena, která mu 4. června 1913 vstoupila do cesty, byla jedna z nejradikálnějších britských sufražetek Emily Wilding Davisonová. O čtyři dny později zemřela.

Tato scéna z Epsom Derby se stala jedním z nejslavnějších obrazů boje britských žen za volební právo. Davisonová bývá dodnes popisována jako žena, která se úmyslně vrhla pod králova koně a obětovala život za svou věc. Jenže veskutečnosti dodnes vlastně přesně nevíme, co chtěla na závodišti udělat. A některé stopy naopak naznačují, že zemřít vůbec neplánovala.

Emily Wilding Davisonová se narodila 11. října 1872 v Greenwichi. Pocházela z poměrně dobře situované rodiny a dostalo se jí vzdělání, které bylo pro ženy její generace stále poměrně neobvyklé. Studovala literaturu na Royal Holloway College. Po smrti otce však rodina neměla dost peněz na školné a Emily musela studium přerušit.

Nevzdala se. Pracovala jako vychovatelka, našetřila peníze a v roce 1895 strávila jeden semestr na St. Hugh´s Hall v Oxfordu, kde skládala zkoušky z anglického jazyka a literatury. Dosáhla výsledku odpovídajícího vyznamenání první třídy. Titul z Oxfordu však nedostala.

Dnes se nám to může zdát naprosto neuvěřitelné, ale důvod byl prostý - byla žena. Oxford tehdy ženám umožňoval studovat a skládat zkoušky, nikoli však získávat univerzitní tituly. Davisonová nakonec získala roku 1908 titul na Londýnské univerzitě jako externí studentka.

Několik let se živila jako učitelka a vychovatelka. Mezitím se ale stále více zajímala o otázku, která v Británii zaměstnávala už několik generací aktivistek - proč vlastně ženy nemohou rozhodovat o tom, kdo jim bude vládnout?

V roce 1906 vstoupila Davisonová do Women´s Social and Political Union, kterou o tři roky dříve založily Emmeline Pankhurstová a její spolupracovnice. WSPU se od umírněnější části hnutí lišila hlavně v tom, jak chtěla svého cíle dosáhnout. Její členky už příliš nevěřily, že další petice a veřejné schůze přimějí parlament, aby ženám volební právo skutečně přiznal. Organizace proto používala heslo „Deeds, not words“ – činy, ne slova.

Davisonová se zpočátku účastnila schůzí a demonstrací a zároveň dál pracovala. Během několika let se ale zařadila k radikálnějším členkám WSPU. Nešlo přitom jen o akce připravené organizací. Některé její pozdější protesty byly její vlastní nápad a vedení WSPU o nich předem ani nevědělo.

Poprvé ji policie zatkla v březnu 1909. Spolu s dalšími ženami se tehdy pokusila dostat na politické shromáždění, kde vystupoval David Lloyd George. Když jim policisté zabránili ve vstupu, Davisonová rozbila okno. Soud jí za to uložil měsíc vězení.

Ještě téhož roku byla zatčena znovu. A pak znovu. V říjnu 1909 skončila ve vězení v Manchesteru, kde začala držet hladovku. Nebyla v tom sama. Hladovky se mezi uvězněnými sufražetkami staly způsobem, jak si vynutit zacházení jako s politickými vězni. Vedení věznic na ně ale odpovědělo násilným krmením. Několik mužů je vždy jednotlivě drželo a lékař jim zaváděl trubici, kterou do nich vpravoval tekutou potravu.

Davisonová s tím měla vlastní zkušenost. Ve Strangeways se před dozorci zamkla v cele, protože se násilnému krmení chtěla vyhnout. Dozorci se nejprve pokoušeli dostat dovnitř a nakonec do cely pustili proud vody z požární hadice. Davisonová později tvrdila, že voda v cele vystoupala do značné výšky a že se bála, že se utopí. Dveře nakonec vyrazili. Případ tím ale neskončil. Davisonová vězeňské úřady zažalovala a soud jí přiznal odškodnění.

Ani po této zkušenosti s protesty nepřestala. V listopadu 1910 byla znovu zatčena, tentokrát při pokusu dostat se do Dolní sněmovny. V prosinci 1911 ji policie zadržela kvůli poštovním schránkám, do kterých vkládala hořící materiály. Za tuto akci dostala šest měsíců vězení.

Občas přitom jednala dost zbrkle. V listopadu 1912 čekala na nádraží v Aberdeenu na politika Lloyda George. Když spatřila muže, kterého za něj považovala, zaútočila na něj. Teprve potom se ukázalo, že si ho spletla s jiným mužem.

Do roku 1913 tak měla za sebou řadu zatčení, několik pobytů ve vězení i hladovky. Násilné krmení podstoupila opakovaně. Její protesty se zároveň měnily. Od demonstrací a narušování politických schůzí se dostala k rozbíjení oken, poškozování poštovních schránek a akcím, při nichž už vážně riskovala vlastní zdraví.

V roce 1912 málem přišla o život přímo ve vězení. V Holloway se vrhla z vnitřní galerie dolů na schodiště. Později vysvětlovala, že chtěla ukončit násilné krmení vězněných sufražetek a byla připravena obětovat jeden život, pokud by tím mohla pomoci ostatním. Pád přežila, ale poranila si páteř.

Davisonová tak už před Derby prokázala, že je ochotná při protestu počítat i s možností vlastní smrti. Z toho ale ještě nelze vyvodit, že na závodiště přišla s úmyslem zemřít.

Ne všechny její protesty však byly násilné. Jeden z nejslavnějších byl naopak téměř absurdně jednoduchý. V Británii se v roce 1911 konalo sčítání lidu a část sufražetek vyzývala ženy k bojkotu. Logika jejich protestu se dala shrnout jednoduše - jestliže je stát nepovažuje za občanky hodné volebního práva, proč by se měly nechat státem počítat?

Davisonová zvolila vlastní způsob. V noci před sčítáním se ukryla v areálu parlamentu, v prostoru u kaple St. Mary Undercroft. Strávila tam noc a díky tomu mohla být při sčítání zaznamenána jako osoba nalezená ukrytá ve Westminsteru. Její jméno tak bylo evidováno dokonce dvakrát, protože ji současně zapsali také v místě jejího obvyklého bydliště.

Bylo v tom něco typického pro Davisonovou. Nemusela nikoho zranit ani nic zapálit, a přesto vytvořila gesto, které si lidé připomínají více než sto let poté. Později byla na místě jejího úkrytu instalována pamětní deska.

Ve středu 4. června 1913 se Emily vydala na Epsom Derby. Nebyl to jen dostih pro milovníky koní. Derby patřilo v Británii k největším společenským událostem roku. Přicházely obrovské davy, přítomna byla královská rodina a závod přitahoval pozornost novin.

Jestli chtěl někdo provést protest, o kterém bude následující den vědět celá Británie, těžko by si mohl vybrat lepší místo. Davisonová měla u sebe dvě vlajky v barvách WSPU – fialové, bílé a zelené. Postavila se u Tattenham Corner, poslední velké zatáčky před cílovou rovinkou.

Krátce po třetí hodině se přiblížili koně. První proběhli kolem. Pak Davisonová podlezla zábradlí a vstoupila na dráhu.

Celou událost zachytily kamery, což je samo o sobě něco, co ještě v té době nebývalo tak běžné. Zachytily přesně okamžik, kdy se Davisonová objevila mezi závodícími koňmi. Přiblížila se k Anmerovi, koni krále Jiřího V., kterého jel žokej Herbert Jones.

Následoval prudký náraz. Kůň Davisonovou srazil a sám spadl. Jones byl vymrštěn ze sedla. Davisonová zůstala v bezvědomí na zemi. Od okamžiku, kdy vstoupila na dráhu až do střetu uplynulo jen několik sekund.

A tady začíná největší záhada jejího příběhu. Po celé generace se věřilo nebo bez větších pochybností předpokládalo, že Emily Davisonová spáchala sebevraždu, aby upozornila na boj za ženské volební právo.

Jenže její skutečný úmysl nikdo s jistotou nezná. Existuje několik možností. Mohla se chtít před královým koněm pouze demonstrativně objevit. Mohla se ho pokoušet zastavit. Jedna z dnes často přijímaných interpretací tvrdí, že chtěla na Anmera připevnit vlajku sufražetek či šerpu. Představa králova koně probíhajícího cílem Derby v barvách hnutí za ženské volební právo by byla mimořádně silným symbolem.

Policejní soupis jejích věcí je v tomto ohledu zajímavý. U Davisonové byly nalezeny dvě složené vlajky sufražetek připnuté uvnitř kabátu. Měla u sebe také dostihový program, průkaz pomocnice na akci WSPU, peníze a další běžné předměty. A také zpáteční jízdenku z Epsomu do Londýna.

Právě jízdenka bývá často uváděna jako důkaz, že počítala s návratem domů. Ani to ale není definitivní. Historický výzkum jízdních řádů a tarifů ukázal, že během Derby se z Londýna do Epsomu prodávaly zvláštní výletní jízdenky, které byly automaticky zpáteční. Samotná jízdenka tedy úmysl přežít nedokazuje.

Mnohem důležitější je, co ukazují filmové záběry. Davisonová se podle některých pozdějších analýz nesnažila jednoduše skočit pod kopyta. Pohybovala se směrem ke koni a zvedala ruce k jeho hlavě či uzdě. Historička June Purvisová proto patří k badatelům, kteří považují úmyslnou sebevraždu za nepravděpodobnou a její jednání spíše za mimořádně riskantní protest, který skončil jinak, než Davisonová předpokládala. Jistotu už mít nejspíš nikdy nebudeme.

Davisonová byla převezena do Epsom Cottage Hospital. Utrpěla těžké poranění hlavy a další zranění. Lékaři ji operovali ve snaze snížit tlak na mozek, ale vědomí už nenabyla. Zemřela 8. června 1913. Bylo jí čtyřicet let.

Zraněn byl také Herbert Jones, jezdec Anmera, který utrpěl otřes mozku a další lehčí zranění. Samotný kůň střet přežil.

Smrt Davisonové okamžitě získala politický význam. Pro WSPU se stala symbolem toho, kam až byly některé ženy ochotné zajít v boji za právo, které dnes vnímáme jako samozřejmost.

Její pohřeb se proměnil ve velkou manifestaci sufražetek. Průvodu se účastnily ženy v bílém, představitelky jednotlivých organizací i nositelky praporů v barvách hnutí. Davisonová byla nakonec pohřbena v rodinném hrobě v Morpethu v Northumberlandu. Její smrt tak dostala podobu, kterou vedení WSPU velmi dobře využilo - vznikla mučednice. Ať už jí Davisonová chtěla být, nebo ne.

Davisonová se výsledku svého boje nedožila, ale ani její smrt neznamenala, že by britské ženy vzápětí dostaly stejné volební právo jako muži.

Do cesty vstoupila první světová válka. Po ní přišla roku 1918 konečně zásadní změna - Representation of the People Act přiznal volební právo části britských žen. Nebyla to však ještě úplná rovnost. Volit mohly ženy starší třiceti let, které splňovaly stanovené majetkové podmínky, zatímco u mužů byla věková hranice nižší.

Teprve Equal Franchise Act z roku 1928 stanovil pro ženy stejné volební podmínky jako pro muže. Emily Davisonová byla v té době už 15 let mrtvá.

Její jméno však zůstalo s bojem za volební právo spojeno možná výrazněji než jména mnoha žen, které se konečného vítězství dožily. Zčásti za to může právě několik sekund filmu z Epsomu. Kamera zachytila něco, co by jinak zůstalo jen popisem v novinách - drobnou lidskou postavu, která vystoupila z davu proti několikasetkilovému zvířeti ženoucímu se plnou rychlostí.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.denik.cz/svet/sufrazetka-emily-davison-derby-kral-jiri-v-uslapana-konem-4-cerven-1913-morpeth/

https://www.historic-uk.com/HistoryUK/HistoryofEngland/Emily-Davison-Death-at-the-Derby/

https://www.parliament.uk/about/living-heritage/transformingsociety/electionsvoting/womenvote/case-studies-women-parliament/ewd/

https://www.parliament.uk/about/living-heritage/transformingsociety/electionsvoting/womenvote/unesco/ewd/

https://www.nationalarchives.gov.uk/education/resources/what-methods-did-the-suffragettes-use-to-gain-the-vote/what-methods-did-the-suffragettes-use-to-gain-the-vote-source-3c/

https://www.nationalarchives.gov.uk/education/resources/what-methods-did-the-suffragettes-use-to-gain-the-vote/what-methods-did-the-suffragettes-use-to-gain-the-vote-source-3a/