Hlavní obsah

Pili vlastní moč a olizovali vlhké zdi. Fort Vaux nakonec neporazili Němci, ale žízeň

Foto: Opérateur Z (code armée), CC-SA 4.0, Wikimedia Commons

Němci už byli uvnitř pevnosti a od francouzských obránců je místy dělilo jen několik metrů chodby. Přesto Fort Vaux stále držel. Pak ale začala docházet voda. Muži olizovali vlhké stěny a někteří pili vlastní moč.

Článek

Na začátku června 1916 bylo peklo u Verdunu staré už několik měsíců. Krajina kolem města byla rozrytá dělostřelectvem, vesnice mizely a některá místa měnila majitele znovu a znovu. Jedním z bodů, které Němcům stále stály v cestě, byla pevnost Vaux. Nebyla obrovská a v té době už ani nebyla vyzbrojena tak, jak její stavitelé původně zamýšleli. Přesto se z ní na několik dní stalo jedno z nejhorších míst celého verdunského bojiště.

Němci se dostali až k pevnosti a postupně pronikali dovnitř. Boj se přesunul z volného prostoru do betonových chodeb. Střílelo se přes provizorní barikády, létaly ruční granáty, používaly se plamenomety a kouř i bojové plyny pronikaly do míst, odkud nebylo kam utéct. V přeplněném podzemí leželi ranění a mrtví a přestávaly fungovat latríny. Nejhorší byla ale žízeň.

Zásoba vody, o níž se velitel pevnosti domníval, že nějakou dobu vydrží, se ukázala jako mnohem menší, než naznačoval ukazatel na cisterně. Příděly se zmenšovaly, až nakonec nebylo co rozdělovat. Muži olizovali vlhkost ze stěn a podle dobových svědectví někteří pili vlastní moč. Přesto se nevzdávali.

Foto: French army, Public Domain, Wikimedia Commons

Obránci Fort Vaux

Velitel, který už vlastně nemusel být na frontě

Velení pevnosti převzal major Sylvain-Eugene Raynal. Když v květnu 1916 přijel k Verdunu, nebyl žádným důstojníkem-zelenáčem, který by se chtěl poprvé předvést v boji. Bylo mu osmačtyřicet let a od začátku války byl několikrát raněn. Ještě se zotavoval z posledního zranění, když se dobrovolně přihlásil ke službě u Verdunu.

Dne 24. května dostal velení Fort Vaux. Pevnost byla součástí okruhu opevnění kolem Verdunu, jenže její význam se během války změnil. Francouzi po zkušenostech z prvních měsíců konfliktu část verdunských pevností odzbrojili a jejich děla využili jinde. Pak v únoru 1916 Němci překvapivě snadno obsadili nedaleký Fort Douaumont a pohled na pevnosti se začal měnit. Ukázalo se, že betonové stavby dokážou navzdory těžkému ostřelování stále posloužit jako mimořádně odolné opěrné body.

Vaux už mezitím dostal pořádně zabrat. Německé dělostřelectvo ho ostřelovalo celé týdny a jeho povrch byl zpustošený. To nejhorší ale mělo teprve přijít.

Na přelomu května a června zahájili Němci další velký útok. Jejich cílem bylo prorazit francouzskou obranu na pravém břehu Mázy a otevřít si cestu dál směrem k Verdunu. Fort Vaux jim stál v cestě.

Foto: German army, Public Domain, Wikimedia Commons

Německý útok na pevnost

Němci byli najednou na střeše

Na začátku června se situace změnila velmi rychle. Německé jednotky pronikly až k pevnosti a francouzští obránci zjistili, že nepřítel už není někde na svahu před nimi. Němci se dostali k samotné stavbě.

Za normálních okolností si pod dobýváním pevnosti představíme útok zvenčí a obránce ukryté za jejími zdmi. Ve Vaux ale začala mnohem podivnější bitva. Němci ovládali část povrchu a pokoušeli se proniknout dovnitř, zatímco Francouzi se drželi v podzemních prostorách.

Jakmile se útočníci dostali do galerií, začalo se bojovat o chodby. Francouzi stavěli barikády ze všeho, co bylo po ruce. Za nimi čekali vojáci s puškami, kulomety a granáty. Němci dělali totéž z opačné strany. V některých místech tak obě strany oddělovalo jen několik metrů chodby.

Nebylo kam uhnout. Nebylo možné protivníka obejít. Pokud chtěla jedna strana postoupit, musela se dostat přes muže stojící před ní. Útočníci používali granáty, výbušniny a plamenomety. Kouř z hořícího materiálu se mísil s prachem a výpary z explozí. Do podzemních prostor pronikaly také bojové plyny. Část pevnosti byla bez světla a vzduch se rychle zhoršoval. A do toho přibývali ranění.

Ošetřovna na takové množství lidí nestačila. Muži s popáleninami, střepinami v těle nebo průstřely leželi v chodbách. Mrtvé nebylo někdy možné ani odnést. Prostor, který měl vojáky chránit před německými granáty, se postupně měnil v past.

Foto: Unknown, Public Domain, Wikimedia Commons

Major Raynal

Voda měla vydržet. Jenže nevydržela

Raynal měl ještě jeden problém, který zpočátku nevypadal tak hrozivě. V pevnosti byla cisterna s pitnou vodou. Jenže uvnitř se nacházelo mnohem více lidí, než pro kolik byla běžná zásoba určena. K původní posádce se během bojů přidali další vojáci, ranění a muži odříznutí od svých jednotek. V betonových prostorách se tak tísnily stovky lidí. Navíc se ukázalo, že údaj o množství vody v cisterně neodpovídá skutečnosti. Příděly začaly klesat.

Dochované svědectví pomocného lékaře z pevnosti ukazuje, jak rychle se situace zhoršovala. Druhého června připadal přibližně litr vody na člověka, následujícího dne už jen tři čtvrtě litru. Později se voda rozdělovala po ještě menších dávkách a některé dny nebylo co vydat.

To všechno v prostředí, kde muži bojovali, dýchali prach a kouř, trpěli popáleninami a kde bylo v podzemí dusno. Žízeň se postupně stala důležitější než Němci za barikádou.

Muži hledali vodu, kde se dalo. Olizovali vlhké betonové stěny a snažili se zachytit kondenzovanou vodu. V několika svědectvích se objevuje i zoufalý pokus pít vlastní moč. Nebyla to samozřejmě cesta k záchraně – čím více je člověk dehydratovaný, tím koncentrovanější moč je. Ukazuje to ale, kam až se poměry uvnitř pevnosti dostaly.

Pro raněné byla žízeň ještě horší. Zvlášť muži s těžkými popáleninami prosili o vodu, kterou jim jejich spolubojovníci jednoduše neměli odkud dát.

Foto: Unknown, CC-SA 2.5, Wikimedia Commons

V chodbách se bojovalo o každý metr

Poslední možnost spojení měla křídla

Fort Vaux byl mezitím prakticky odříznutý. Telefonní vedení bylo přerušeno a další možnosti komunikace postupně selhávaly. Raynalovi zůstalo něco, co dnes působí téměř primitivně - poštovní holubi.

V první světové válce ale nebyli žádnou výjimkou. Když dělostřelecká palba přerušila telefonní kabely a posel neměl šanci projít přes ostřelované území, mohl holub představovat jednu z posledních možností, jak dostat zprávu ven.

Raynal své holuby postupně vypouštěl se zprávami o situaci. Dne 4. června mu zůstal poslední. Holub měl číslo 787-15 a do historie vstoupil pod jménem Vaillant, tedy „Statečný“. Raynal k němu připevnil zprávu. Oznamoval v ní, že pevnost stále drží, ale čelí útoku plynem a nebezpečnými zplodinami a potřebuje okamžitou pomoc. Na konci připsal několik slov, která se později stala jednou z nejslavnějších vět příběhu Fort Vaux:

„Je to můj poslední holub.“

Vaillant vzlétl do prostoru plného kouře a bojových plynů a zprávu skutečně doručil. Pomoc však situaci v pevnosti změnit nedokázala. Francouzi se opakovaně pokoušeli obklíčené obránce vyprostit, ale německé pozice kolem Vaux byly příliš silné.

Raynal už dalšího holuba neměl.

Pevnost se zmenšovala metr po metru

Uvnitř pokračoval zvláštní boj, při kterém se frontová linie občas posunula jen o kus chodby. Němci získávali další prostory a Francouzi ustupovali za nové překážky. Každý úsek, který ztratili, znamenal menší prostor pro stovky mužů namačkaných uvnitř. A někdy také ztrátu něčeho mnohem důležitějšího.

Když se Němci zmocnili prostoru, odkud se dalo dostat k latrínám, obránci přišli i o ně. V přeplněných chodbách přitom nebylo kam odcházet. Zápach výkalů se mísil s kouřem, potem, krví, chemikáliemi a zápachem mrtvých těl. Někteří muži několik dní pořádně nespali.

Venku pokračovalo ostřelování. Uvnitř se čekalo, jestli se za další barikádou neobjeví Němci. Raynal se pokusil počet lidí v pevnosti alespoň snížit. V noci nechal část mužů, kteří nebyli nezbytní pro další obranu, pokusit se proklouznout ven a dostat se zpět k francouzským liniím. Některým se to podařilo, jiní takové štěstí neměli. Pevnost ale dál držela.

Foto: Opérateur Z (code armée)., CC-SA 4.0, Wikimedia Commons

Krajina na povrchu byla úplně zdevastovaná

Nakonec už nebylo co pít

6. června už bylo jasné, že se blíží konec. Francouzské pokusy prorazit k Vaux selhaly. Němci byli uvnitř pevnosti a voda prakticky došla. Nebyla vyhlídka, že se během několika hodin něco změní.

Raynal mohl nařídit pokračovat v boji. Jeho muži ještě měli zbraně a část pevnosti stále ovládali. Jenže člověk může bez další munice bojovat improvizovanými prostředky. Může ustoupit za další barikádu. Může pokračovat i se zraněním. Bez vody žádný vojenský rozkaz lidské tělo nepřesvědčí, aby fungovalo dál.

V noci z 6. na 7. června se Raynal rozhodl pevnost vzdát.

Německé velení přijalo kapitulaci ráno 7. června 1916. Muži, kteří vycházeli ven, byli vyčerpaní, špinaví a především žízniví. Přesný počet lidí, kteří prošli posledními dny ve Vaux, se podle zdrojů liší – mimo jiné proto, že uvnitř nebyla pouze řádná posádka, ale také vojáci dalších jednotek a ranění, kteří se tam během bojů uchýlili.

Respekt i od nepřítele

Obrana Vaux udělala dojem i na Němce. Raynal byl po kapitulaci odveden do zajetí a dostal se před německého korunního prince Viléma. Kolem jejich setkání později vzniklo několik legend a příběh obrany Vaux byl na obou stranách rychle obalen hrdinskou symbolikou. Jisté je, že Němci považovali odpor pevnosti za mimořádný vojenský výkon a s Raynalem podle toho zacházeli.

Pro Francouze se z něj stal hrdina Verdunu. V zajetí zůstal téměř do konce války. Osvobozen byl v listopadu 1918.

Samotný Fort Vaux přitom Němcům nezůstal dlouho. Německá ofenziva u Verdunu nakonec ztratila sílu a na podzim přešli Francouzi do protiútoku. Začátkem listopadu 1916 Němci Vaux opustili a francouzští vojáci pevnost znovu obsadili. Místo, kvůli kterému se v červnu bojovalo o jednotlivé metry betonových chodeb, tak Němci o několik měsíců později vyklidili.

Příběh Fort Vaux se později stal jednou z francouzských legend první světové války. Některé jeho části byly romantizovány a zejména kolem holuba Vaillanta vznikla téměř samostatná legenda. Za ní se ale skrývá něco mnohem méně romantického.

Foto: Ludovic Péron, CC-SA 3.0, Wikimedia Commons

Památník Fort Vaux

Boj o Vaux ukázal, jak mohl vypadat Verdun z pohledu člověka, který nebyl v otevřeném zákopu, ale několik metrů pod zemí. Beton ho chránil před dělostřeleckými granáty, současně ho však zavřel do prostoru, kam pronikal kouř a plyn, kde nebylo možné odnést všechny mrtvé a kde se stovky lidí dělily o poslední vodu. Němci byli někdy tak blízko, že stačilo projít několik metrů chodbou a za barikádou už začínalo nepřátelské území. Obránci vydrželi několik dní. Zlomila je obyčejná potřeba, bez které nevydrží žádná armáda – voda.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.defense.gouv.fr/chemins-memoire/tourisme-memoire/petites-histoires-lieux-memoire/fort-vaux-lhistoire-au-mythe

https://www.cheminsdememoire.gouv.fr/fr/sylvain-raynal

https://verdun-meuse.fr/index_qs-fr_ressources_le-commandant-raynal-et-lenvoi-du-dernier-pig/

https://www.defense.gouv.fr/actualites/pigeons-voyageurs-ailes-guerre

https://www.forgottenweapons.com/forgotten-history-the-underground-hell-of-fort-vaux/

https://www.landofmemory.eu/en/temoignages/a-hedge-of-honor-from-the-enemy/

https://memorial-verdun.fr/en/memorial-et-forts/visiter-le-fort-de-vaux

https://www.mentalfloss.com/history/world-war-i/wwi-centennial-germans-capture-fort-vaux

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz