Políbil cizí ženu, zatímco budoucí manželka stála opodál. Vznikla jedna z nejslavnějších fotografií

Na první pohled působí fotografie romanticky. Námořník v tmavé uniformě drží v náručí mladou ženu v bílém a uprostřed rušného Times Square ji líbá. Její tělo je zakloněné téměř jako ve filmové scéně, kolem procházejí lidé a někteří se usmívají. Kdybyste měli vybrat jediný snímek, který má představovat radost Američanů z konce druhé světové války, těžko byste asi hledali vhodnější.

Jenže skutečnost tak romantická nebyla. Ti dva nebyli milenci, snoubenci ani manželé, kteří se po letech odloučení konečně znovu setkali. Před tím okamžikem se nikdy neviděli. Žena později vzpomínala, že námořník k ní jednoduše přistoupil, pevně ji chytil a políbil. Ani fotograf Alfred Eisenstaedt netušil, koho právě zachytil. Nezeptal se jich na jména a oba se vzápětí ztratili v davu.

Tak začíná příběh kolem ikonické fotografie, která přežila všechny tři lidi, kteří se na jejím vzniku podíleli. Nejdříve se stala symbolem vítězství. Potom záhadou, protože se desítky let nevědělo, kdo na ní vlastně je. A nakonec také předmětem sporu o to, zda se na slavný „polibek“ celou dobu nedíváme příliš romanticky.

Bylo 14. srpna 1945. Německo kapitulovalo už v květnu, válka v Evropě skončila, ale Spojené státy dál bojovaly proti Japonsku. Po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki a vstupu Sovětského svazu do války proti Japonsku už bylo jasné, že se blíží rozhodnutí.

Když se začala šířit zpráva, že Japonsko přijalo podmínky kapitulace, New York doslova vyrazil do ulic. Na Times Square proudily tisíce lidí. Z kanceláří létaly papíry, auta troubila, lidé křičeli, objímali se a líbali s přáteli i úplně cizími lidmi. Oficiální podpis japonské kapitulace na palubě USS Missouri měl přijít až 2. září, ale pro lidi v ulicích už válka prakticky skončila.

V davu se pohyboval také fotograf časopisu Life Alfred Eisenstaedt. Rodák z dnešního Polska měl za sebou dlouhou kariéru fotoreportéra a velmi dobře věděl, že podobný den nabízí snímky, které se už nemusí nikdy opakovat. Fotografoval rychle a snažil se zachytit především atmosféru.

Později vzpomínal, že si všiml námořníka, který pobíhal mezi lidmi a líbal ženy. Nezáleželo příliš na tom, zda byly mladé nebo starší. Eisenstaedt ho sledoval hledáčkem fotoaparátu. Pak proti tmavé námořnické uniformě zahlédl bílou postavu ženy. Ten kontrast byl přesně tím, co potřeboval.

Během několika okamžiků pořídil čtyři fotografie. Na jedné z nich se všechno sešlo - postavení dvojice, okolní dav, zakloněná žena i námořník sklánějící se nad ní. Právě tento záběr později vyšel v časopise Life a postupně se stal jednou z nejznámějších fotografií 20. století. Jména lidí na snímku ale Eisenstaedt neměl. V té chvíli je ani nepotřeboval. Times Square bylo plné podobných scén a nikdo nemohl tušit, jak slavná fotografie jednou bude.

Ženě na fotografii bylo 21 let a jmenovala se Greta Zimmer Friedman. Dokonce ani jedna z nejzákladnějších věcí, které si o ní lidé ze snímku odvodili, nebyla správně. Nebyla zdravotní sestrou.

Greta pracovala jako zubní asistentka a právě její bílý pracovní oděv způsobil, že ji veřejnost po celá desetiletí považovala za zdravotní sestru. Toho dne vyšla ven, protože slyšela zvěsti o kapitulaci Japonska a chtěla zjistit, co se děje. Times Square bylo jedním z míst, kde bylo možné sledovat nejnovější zprávy.

Za veselou a romanticky působící scénou se přitom skrýval životní příběh, který měl k bezstarostnosti hodně daleko. Greta se narodila v Rakousku do židovské rodiny. V roce 1939, kdy bylo stále zřejmější, co nacistická vláda znamená pro evropské Židy, se jí podařilo odjet do Spojených států. Její rodiče však takové štěstí neměli a bohužel během holokaustu zemřeli.

Konec války pro ni proto nebyl pouze zprávou z druhého konce světa. Znamenal konec režimu a konfliktu, který její rodinu nenávratně poznamenal. Když 14. srpna procházela Times Square, všiml si jí neznámý námořník. To, co následovalo, trvalo jen několik sekund. Greta později vzpomínala, že se vše odehrálo velmi rychle. Muž ji popadl a políbil. Sama ho neobjímala - na fotografii jsou její ruce dole a pravá paže je sevřená mezi jejich těly. Neměla ani čas pořádně pochopit, co se děje. Pak ji pustil a tím jejich náhodné setkání v podstatě skončilo.

Za námořníka na fotografii byl po dlouhém pátrání označen George Mendonsa. Také jeho cesta na Times Square byla poněkud jiná, než by člověk podle fotografie čekal.

Mendonsa sloužil u amerického námořnictva v Tichomoří a v srpnu 1945 byl na dovolené v New Yorku. Den trávil s Ritou Petryovou, ženou, která se později stala jeho manželkou. Společně zamířili do Radio City Music Hall. Když se začala šířit zpráva o konci války, oslavy zachvátily celé centrum města. Mendonsa se podle svého pozdějšího vyprávění také napil. V ulicích potom uviděl mladou ženu v bílém. A tak jako mnozí později, i on považoval bílý oděv za uniformu zdravotní sestry.

Pro něj to mělo zvláštní význam. Během války viděl práci zdravotnic, které ošetřovaly zraněné námořníky, a spojoval si jejich uniformu s lidmi, kteří pomáhali jeho spolubojovníkům. V atmosféře všeobecné euforie tak Gretu popadl a políbil.

Ještě bizarnější detail celého příběhu představuje Rita. Podle Mendonsy je jeho budoucí manželka vidět v pozadí jednoho ze série Eisenstaedtových záběrů. Zatímco tedy vznikala fotografie později považovaná za jednu z nejslavnějších romantických scén století, skutečná Mendonsova partnerka stála jen několik kroků od něj. Dnes už je jasné, že ji událost nijak zásadně nerozhodila. George a Rita se později opravdu vzali a jejich manželství vydrželo desítky let.

Dnes můžeme ke slavné fotografii přiřadit jména George Mendonsa a Greta Zimmer Friedman. Dlouhé roky ale nebyla jména údajných milenců známá.

Eisenstaedt jejich totožnost nezaznamenal. Když pak fotografie získávala stále větší popularitu, začali se ozývat lidé přesvědčení, že právě oni jsou oním námořníkem nebo ženou v bílém. Situace se postupně změnila téměř v detektivní pátrání.

Když časopis Life v roce 1980 vyzval lidi z fotografie, aby se přihlásili, ozvalo se hned několik kandidátů. Podle Library of Congress nebyla otázka identity jednoduchá ani při pozdějších setkáních a rekonstrukcích. Samotný fakt, že od pořízení fotografie uplynula desetiletí, situaci nijak neusnadňoval. Vzpomínky bledly, lidé stárli a každý měl svůj vlastní příběh.

Mendonsovo tvrzení bylo nakonec podrobeno poměrně důkladnému zkoumání. Porovnávaly se jeho tělesné proporce, jizvy i tetování s mužem zachyceným na snímku. Jeho identifikaci podpořili odborníci zabývající se analýzou fotografií. Ani tím však spor úplně neskončil. Objevily se také studie zpochybňující některé části Mendonsova vyprávění. Badatelé se pokoušeli podle stínů na Times Square určit dobu pořízení fotografie a porovnat ji s časovou osou, kterou uváděl.

U Grety Friedman bylo rozpoznání přesvědčivější i díky dalším okolnostem a sama se k fotografii opakovaně vyjadřovala. S Mendonsou se nakonec také setkávala při připomínkách výročí konce války. Z několika sekund mezi dvěma neznámými lidmi se tak po desetiletích stala zvláštní součást jejich životů.

Právě Greta nakonec výrazně změnila způsob, jakým se o fotografii mluvilo. Když se na snímek podívá člověk bez další znalosti okolností, vidí v podstatě jednoduchý příběh. Námořník se vrací z války, objímá zdravotní sestru, možná současně přítelkyni a v ulicích se slaví mír. Jenže téměř nic z toho, co si lidé celou dobu mysleli, není pravda.

Greta a George se neznali. Greta na nikoho nečekala. George se nevrhl do náruče své milované. A ona sama jeho polibek neočekávala. V rozhovoru pro Veterans History Project při Library of Congress v roce 2005 popisovala, že ji muž jednoduše chytil. Nešlo podle ní o romantickou událost. Vnímala ji spíš jako projev obrovské úlevy, že válka skončila.

Její vyprávění je zajímavé ještě z jednoho důvodu. Greta se nesnažila ze své zkušenosti vytvořit dramatický příběh a Mendonsu ani po letech nevykreslovala jako člověka, který jí chtěl ublížit. Zároveň ale jasně říkala, že o polibek sama neusilovala a že ji námořník držel velmi pevně.

Pro poválečnou Ameriku představovala fotografie především konec několika let strachu, smrti a odloučení. Muži se měli vrátit domů, rodiny už nemusely čekat na telegram oznamující smrt syna nebo manžela a obrovský konflikt byl konečně u konce.

O několik generací později si na stejném snímku začínáme všímat něčeho jiného. Žena je v náručí člověka, kterého nezná, její tělo je silně zakloněné a sama se na polibku aktivně nepodílí. Jakmile k tomu přibyla její vlastní vzpomínka, fotografie už se nedá tak snadno považovat za romantický okamžik.

Ani jedno přitom nemusí vymazat historický kontext toho druhého. Snímek skutečně zachycuje mimořádnou euforii z konce války. Současně zachycuje ženu, kterou bez předchozího souhlasu políbil neznámý muž. V kontextu dnešní doby to není zrovna přijatelné chování. Ale fotografie není dnešní, je z konkrétní doby a proto bychom se na ni měli dívat především očima té doby. A možná prokázat stejnou velkorysost, jakou prokázala Greta.

Celý okamžik má ještě jednu zvláštnost. Alfred Eisenstaedt nebyl jediným člověkem, který polibek vyfotografoval. Nedaleko se nacházel také Victor Jorgensen, fotograf sloužící u amerického námořnictva. I on namířil fotoaparát na stejnou dvojici a zachytil ji z jiného úhlu. Jeho fotografie je známá pod názvem „Kissing the War Goodbye“.

Oba snímky ukazují prakticky stejný okamžik, přesto jeden z nich ovládl svět.

Eisenstaedtova fotografie je výtvarně působivější. Dvojice je na ní zachycena celá, výrazný kontrast černé a bílé ji odděluje od okolního davu a zaklonění Gretina těla dává obrazu dynamiku, která připomíná pečlivě připravenou scénu. Ve skutečnosti měl fotograf jen několik sekund.

Jorgensenův záběr má ovšem jednu praktickou výhodu. Vznikl při jeho službě pro americké námořnictvo a jako dílo americké federální vlády je ve Spojených státech ve veřejné doméně. Je uložen také v americkém Národním archivu, který jej popisuje jednoduchou větou vystihující atmosféru dne - New York oslavoval kapitulaci Japonska, lidé na Times Square všechno možné vyhazovali do vzduchu a líbali kdekoho.

Eisenstaedtův snímek mezitím začal žít vlastním životem. Objevoval se v knihách, dokumentech a retrospektivách a vznikly podle něj také sochy. Z několika sekund jednoho srpnového odpoledne se stal obraz, který znají i lidé narození desítky let po válce.

Jak citlivé téma z fotografie nakonec vzniklo, ukázala událost z roku 2024. Americké ministerstvo pro záležitosti veteránů tehdy řešilo její vystavování ve svých zdravotnických zařízeních.

Interní memorandum požadovalo odstranění fotografie s argumentem, že zachycuje akt bez souhlasu ženy a její vystavování není v souladu s politikou ministerstva týkající se sexuálního obtěžování. Záležitost se rychle dostala na veřejnost a vyvolala spor. Tehdejší ministr pro záležitosti veteránů Denis McDonough nakonec zasáhl a rozhodnutí zvrátil. Fotografie odstraněna nebyla. Téměř 80 let po jejím vzniku se tak stále řešilo, co vlastně ukazuje.

Greta Friedman zemřela v roce 2016 ve věku 92 let. George Mendonsa ji přežil o několik let a zemřel v roce 2019 ve věku 95 let. Oba prožili dlouhé životy, založili rodiny a měli za sebou mnohem víc než několik sekund na Times Square. Přesto se jejich jména navždy spojila právě s tímto okamžikem.

Fotografie, která je zachycuje, neříká jen něco o 14. srpnu 1945. Ukazuje také, jak snadno si k jedinému zachycenému okamžiku sami dopíšeme celý příběh – a jak moc se ten příběh může lišit od skutečnosti.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.bbc.com/news/world-us-canada-47287116

https://www.wwiimemorialfriends.org/blog/the-kissing-sailor

https://theinclusionsolution.me/by-whose-standards-histories-of-a-famous-kiss-told-in-two-photos/

https://www.cbc.ca/news/world/sailor-kiss-world-war-two-george-mendosa-1.5023861

https://inthesetimes.com/article/the-kiss-wasnt-just-a-kiss

https://www.smithsonianmag.com/smart-news/woman-iconic-v-j-photo-died-age-92-heres-her-story-180960435/