Článek
Za první světové války nastoupily do britských muničních továren statisíce žen. A některé z nich začaly po čase žloutnout. Doslova. Žluté měly ruce, obličej, někdy dokonce i vlasy. Když pak šly po ulici, lidé si jich samozřejmě všímali. Začalo se jim říkat Canary Girls, tedy kanárkové dívky. Jenže ono to nebylo nic, čemu by se člověk měl smát. Žlutou barvu měly na svědomí chemikálie používané při výrobě munice. A některé byly pořádně jedovaté. Ženy kvůli nim končily nemocné, některé dokonce zemřely.
Muži odešli na frontu, ale granáty musel někdo vyrábět
Když v roce 1914 vypukla první světová válka, ještě se docela běžně mluvilo o tom, že do Vánoc bude po všem. To se ovšem nestalo. Válka pokračovala, vojáci seděli v zákopech a granátů se spotřebovávalo tolik, že je továrny nestíhaly vyrábět. Ono se totiž před válkou moc nepočítalo s tím, že se budou celé měsíce ostřelovat nepřátelské pozice a že při jediné větší bitvě padnou tisíce, někdy i desetitisíce granátů.
V roce 1915 už to byl v Británii docela průšvih. Armáda si stěžovala na nedostatek munice, noviny se toho chytily a začalo se hledat, kdo za to může. Nakonec se kvůli celé záležitosti otřásla i vláda. Bylo potřeba vyrábět víc. Mnohem víc. Stavěly se nové továrny, rozšiřovaly staré, jenže chyběli lidé. Spousta mužů už byla na frontě a další tam měli teprve odjet. Takže se začaly přijímat ženy.
Ty samozřejmě pracovaly i před válkou. Jenže většinou někde úplně jinde, třeba v textilkách, jako služky nebo v obchodech. Teď mohly nastoupit do muniční továrny, kde se dalo vydělat docela dost peněz. A pro ženu, která měla doma několik dětí a manžela někde ve Francii, to mohlo znamenat hodně. Nešlo jen o nějakou vlasteneckou povinnost. Bylo potřeba zaplatit nájem, koupit jídlo a vůbec nějak vyjít. Že při té práci přijdou do styku s jedovatými látkami, si některé možná ani pořádně neuvědomovaly. A ty, které o nebezpečí věděly, stejně často neměly moc na výběr.
Do muničního průmyslu nakonec nastoupily statisíce žen. Pracovaly u strojů, vyráběly součásti granátů, kontrolovaly hotové výrobky a také plnily munici výbušninami. A právě některé z těch posledních začaly po čase vypadat poněkud zvláštně.

Ženy pracující s TNT
Proč jim vlastně žloutla kůže?
Za přezdívkou Canary Girls stála především výbušnina trinitrotoluen, kterou dnes známe pod zkratkou TNT. TNT se používal k plnění dělostřeleckých granátů. Pro armádu měl několik výhod, například nebyl tak citlivý na běžné otřesy jako některé jiné výbušniny. To ovšem neznamenalo, že by práce s ním byla bezpečná.
Dělnice přicházely do styku s jeho prachem a dalšími nečistotami. Chemikálie se jim dostávaly na ruce, oblečení i obličej. A po nějaké době se u některých začalo objevovat žluté zbarvení kůže. Někdy bylo jen slabé, jindy mnohem výraznější. Žloutly jim také vlasy. Člověk si asi dokáže představit, že taková žena na ulici vzbuzovala pozornost. Zvlášť když se vracela z práce společně s dalšími dělnicemi, které vypadaly podobně. A tak jim lidé začali říkat Canary Girls. Kanárkové dívky.
Některé ženy si ze svého vzhledu dokonce dělaly legraci. Co také měly dělat? Když člověk každý den chodí do zaměstnání, ze kterého se vrací žlutý, časem si na to asi nějak zvykne. Jenže nebylo to úplně nevinné. Žlutá barva na kůži totiž byla jen tím, co bylo vidět. TNT se mohl dostávat také do organismu a tam už dokázal napáchat mnohem větší škody.
Některé ženy začaly být nemocné. A lékaři zjišťovali proč
Otrava TNT se nemusela projevit hned. Některé dělnice nejprve trápily bolesti hlavy, nevolnost nebo únava. To jsou potíže, které člověk po dlouhé směně v továrně nemusí považovat za nic zvláštního. Jenže u některých se zdravotní stav postupně zhoršoval.
TNT mohl poškozovat krev a játra. Objevovala se chudokrevnost, slabost a v těžkých případech také vážné onemocnění jater. A právě tady je potřeba rozlišovat dvě věci, které se v souvislosti s Canary Girls někdy zaměňují.
To, že měly ženy žlutou kůži, ještě neznamenalo, že trpí žloutenkou. Zbarvení způsoboval samotný kontakt s TNT. Jenže tahle látka dokázala poškodit také játra, a pokud se to stalo, mohla se objevit i skutečná žloutenka. A to už bylo mnohem horší. Některé dělnice se z otravy dostaly, jiné takové štěstí neměly a zemřely.
Dnes už o účincích TNT na lidské tělo víme poměrně dost. Tehdy to ale bylo jiné. Lékaři sice věděli, že některé chemikálie mohou být nebezpečné, jenže u TNT ještě neměli pořádně zmapované, co všechno může při dlouhodobé práci s ním nastat. A tak se na některé jeho účinky přicházelo až ve chvíli, kdy začaly dělnice ve větším počtu marodit.
A hlavně se muselo vyrábět. To byl problém, který se táhl celou válkou. Na jedné straně se objevovaly zprávy o nemocných dělnicích, na druhé straně armáda požadovala další granáty. Výroba se prostě nemohla jen tak zastavit.

Ženy z muniční továrny. Pro řadu žen to byla příležitost přijít k vyšší výplatě, a tím i k nezávislosti
Lottie Meadeová měla čtyři děti. Bylo jí pouhých 27
Jednou z žen, které za práci s TNT zaplatily životem, byla Charlotte Meadeová. Říkalo se jí Lottie. Narodila se v roce 1889 a žila v Londýně. Byla vdaná, měla čtyři malé děti a její manžel Frederick sloužil za války ve Francii.
Lottie nastoupila do muniční továrny, kde pracovala při plnění granátů. Dostávala se tedy do styku s TNT. A podobně jako jiné dělnice začala mít žlutě zbarvenou kůži. Nevíme přesně, jak vypadaly její poslední týdny. Jak dlouho jí bylo špatně, kdy si uvědomila, že je něco vážně v nepořádku, ani co všechno jí lékaři řekli. Víme ale, že v roce 1916 zemřela na následky otravy TNT. Bylo jí pouhých 27 let.
Její manžel byl v té době na frontě. Doma po ní zůstaly čtyři děti. Je poněkud smutné, že o této ženě dnes víme hlavně díky několika fotografiím. Frederick je po válce poskytl Imperial War Museum, které shromažďovalo vzpomínky a dokumenty související s válkou.
Lottie nebyla žádná slavná osobnost. Byla jednou z mnoha žen, které nastoupily do továrny, protože bylo potřeba vyrábět munici a také nějak uživit rodinu. Její příběh se ale dochoval, zatímco o mnoha dalších ženách nevíme skoro nic.

Lottie Meade zemřela v pouhých 27 letech na otravu trinitrotoluenem
Mléko mělo pomáhat proti otravě
V továrnách se samozřejmě vědělo, že práce s výbušninami může být nebezpečná. Jenže představy o ochraně zdraví byly někdy dost zvláštní. Například se věřilo, že proti účinkům některých chemikálií pomáhá pití mléka. V některých provozech ho proto dělnice dostávaly. Mléko ovšem otravu TNT nezastaví. To dnes víme, ale tehdy byla podobná představa poměrně rozšířená.
Postupně se začala zavádět i rozumnější opatření. Lepší větrání, ochranné oděvy, důkladnější hygiena a zdravotní kontroly. Dělnice, u kterých se objevily zdravotní potíže, mohly být přeřazovány na jinou práci. Jenže ani to nefungovalo dokonale. Továrny se od sebe lišily a některá opatření přišla až poté, co už lidé onemocněli.
Navíc se pracovalo dlouho. Desetihodinové nebo dvanáctihodinové směny nebyly ničím neobvyklým. Výroba často pokračovala také v noci a o víkendech. Není se čemu divit, že se některé ženy cítily vyčerpané, i když ještě žádnou otravu neměly. Celý den na nohou, hlučné prostředí, chemikálie, neustálý tlak na množství vyrobené munice.
Přesto se našly dělnice, které na válečná léta později vzpomínaly docela rády. Měly vlastní peníze, nové kamarádky a pocit, že jejich práce má smysl. Některé se poprvé dostaly z prostředí, ve kterém do té doby strávily celý život. To ovšem nic neměnilo na tom, že šlo o nebezpečné zaměstnání.

Gladys Pritchardová byla jednou z žen, které za svou práci zaplatily životem
Někdy stačila jediná chyba a továrna zmizela
Vedle otrav hrozilo ještě jiné nebezpečí. Výbuch. A ten mohl přijít prakticky kdykoliv. V továrnách se skladovalo a zpracovávalo obrovské množství výbušnin, takže případná nehoda mohla mít katastrofální následky. Například 5. prosince 1916 došlo k výbuchu v muniční továrně Barnbow poblíž Leedsu. Zahynulo 35 žen, které pracovaly při plnění granátů.
V lednu 1917 následovala další tragédie, tentokrát v londýnském Silvertownu. Mohutný výbuch zabil 73 lidí a poškodil velkou část okolní zástavby. Exploze byla slyšet na značnou vzdálenost. A v červenci 1918 vybuchla továrna v Chilwellu nedaleko Nottinghamu. Zahynulo 134 lidí, dalších přibližně 250 bylo zraněno. U některých obětí se nepodařilo ani zjistit totožnost.
Přitom se o podobných katastrofách veřejnost často nedozvěděla všechny podrobnosti. Britské úřady měly obavy, aby zprávy o ztrátách nepoškodily morálku obyvatelstva a neposkytly užitečné informace nepříteli.
O první světové válce se většinou mluví v souvislosti se zákopy, kulomety a plynovými útoky. Jenže nebezpečná byla i práce stovky kilometrů od fronty. Člověk nemusel být voják, aby přišel o život kvůli válce. Někdy stačilo prostě jen nastoupit na ranní směnu.
Žluté děti? I o těch se vyprávělo
S kanárkovými dívkami se pojí ještě jedna zajímavost. V některých vzpomínkách a pozdějších vyprávěních se objevují zmínky o dětech, které se měly pracovnicím muničních továren narodit se žlutě zbarvenou kůží. Začalo se jim říkat Canary Babies.
Jestli se ale takové děti opravdu rodily častěji právě ženám z muničních továren, to dnes nevíme. Moc spolehlivých záznamů se o tom nedochovalo. Navíc žlutá kůže u novorozenců nemusí být nic neobvyklého, žloutenku má krátce po narození spousta dětí a s nějakou otravou to většinou nesouvisí.
Podobné příběhy se ale vyprávěly dál. A asi není těžké pochopit, proč se jich ženy bály. Když se některá každý den vracela z továrny se žlutýma rukama a obličejem, těžko mohla vědět, jestli chemikálie nějak neublíží i dítěti, které čekala. O tom, co všechno mohou podobné látky v těhotenství způsobit, se tehdy vědělo dost málo. Ani lékaři jí na takovou otázku nemuseli umět odpovědět.
Po válce už jejich práci nikdo nepotřeboval
V listopadu 1918 válka konečně skončila. Lidé slavili, vojáci se postupně vraceli domů a v muničních továrnách začalo ubývat práce. Tolik granátů už najednou nebylo potřeba. A co se ženami, které je posledních několik let vyráběly?
S návratem vojáků se počítalo i s tím, že dostanou zpátky svá původní zaměstnání. Jenže na mnoha těch místech teď pracovaly ženy. A ty musely odejít. Ne všechny samozřejmě přišly o práci hned. Některé zůstaly v průmyslu, jiné si našly zaměstnání jinde. Spousta se jich ale vrátila k tomu, co dělaly před válkou. Třeba do domácích služeb nebo do textilních továren. A často si také výrazně pohoršily s výplatou.
Přitom si během války zvykly na úplně jiné peníze. Některé poprvé v životě vydělávaly tolik, že nemusely být na nikom závislé. Několik let pracovaly dlouhé směny, zacházely s nebezpečnými látkami a poslouchaly, jak moc je jejich práce pro zemi důležitá. Jenže válka skončila a najednou už pro ně nebylo místo.
Pro některé to muselo být dost hořké. Navíc se některé vracely do běžného života se zdravotními problémy. Pokud jim práce poškodila játra nebo způsobila jiné dlouhodobé obtíže, konec války jim zdraví nevrátil. Kolik žen si odneslo trvalé následky, dnes přesně nevíme. Záznamy nejsou úplné a u řady nemocných se souvislost s prací v muniční továrně nemusela nikdy prokázat.
A pak tu byly rodiny těch, které zemřely. Děti bez matek, manželé bez manželek. O jejich osudech se většinou moc nepsalo. Přezdívka Canary Girls ale přežila. Dnes může znít skoro roztomile. Jenže když si člověk uvědomí, proč vlastně vznikla, už tak roztomilá není. Ty ženy nebyly žluté proto, že by se nějak zvláštně oblékaly nebo chtěly být zajímavé. Žloutly jim ruce, obličeje a vlasy, protože každý den pracovaly s jedovatou výbušninou. A některé za to zaplatily životem.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.canary-girls.com/about
https://www.bbc.com/news/uk-england-39434504
https://www.iwm.org.uk/history/first-world-war/home-front/women-reveal-the-dangers-of-working-in-a-munitions-factory
https://thecowkeeperswish.com/2018/07/11/the-canary-girls-of-ww1/
https://www.messynessychic.com/2016/02/17/the-canary-girls-and-the-wwi-poisons-that-turned-them-yellow/
https://www.amusingplanet.com/2018/08/canary-girls-world-war-one-women-who.html





