Hlavní obsah

Děti umíraly v hrozných bolestech, selhaly jim ledviny. Malinový lék obsahoval rozpouštědlo

Foto: Tomi Forik, AI, ChatGPT

V roce 1937 se v amerických lékárnách objevil lék s malinovou příchutí, který se měl snadno podávat i malým dětem. Jenže pacienti po něm začali umírat. Někteří trpěli celé dny, než jim selhaly ledviny. Nakonec zemřelo přes sto lidí.

Článek

V roce 1937 se v Americe začal prodávat lék proti infekcím, který měl jednu výhodu. Nemusel se polykat v tabletách, ale byl tekutý a navíc měl malinovou příchuť. To se hodilo hlavně u dětí. Samotná léčivá látka přitom nebyla žádnou novinkou, lékaři ji už nějakou dobu používali. Jenže s touhle novou podobou léku bylo něco hodně špatně. Pacientům po něm začalo být zle, zvraceli, měli bolesti břicha a některým postupně selhaly ledviny. Umírali i několik dní a lékaři jim nedokázali pomoct. Mezi mrtvými byly také malé děti, kterým rodiče dávali lék v dobré víře, že se rychleji uzdraví. Nakonec zemřelo více než sto lidí. A proč? Protože firma použila při výrobě jedovaté rozpouštědlo. Přitom stačilo udělat zkoušky, které by ukázaly, že je přípravek nebezpečný. Jenže nikdo je neprovedl. Ve firmě řešili, jestli se lék dobře rozpouští, jak vypadá a chutná. Co se stane, když ho někdo vypije, už zřejmě nikoho moc nezajímalo.

Když i obyčejná infekce mohla člověka zabít

Dneska člověk dostane angínu, lékař mu v případě potřeby předepíše antibiotika a většinou je za pár dní po problému. Jenže ve 30. letech to takhle nefungovalo. Antibiotika ještě nebyla běžně dostupná a lékaři si s některými infekcemi moc rady nevěděli. Třeba když se někomu zanítila rána. Zpočátku to nemuselo vypadat nijak vážně, jenže infekce se mohla rozšířit a pak už šlo někdy o život. Podobné to bylo s angínou nebo zápalem plic. Samozřejmě ne každý, kdo onemocněl, hned umíral. Spousta lidí se uzdravila sama. Ale když se přidaly komplikace, možnosti léčby byly dost omezené.

Penicilin už byl tou dobou objevený. Alexander Fleming na něj přišel v roce 1928, jenže to ještě neznamenalo, že by ho lékaři mohli začít běžně používat. Ono je jedna věc objevit látku, která zabíjí bakterie, a druhá z ní udělat lék, kterého bude dost pro nemocnice a ordinace. S tím si vědci ještě nějakou dobu nevěděli rady. Až za druhé světové války se podařilo rozjet výrobu ve větším množství.

Naštěstí se mezitím objevily sulfonamidy. Dneska už se o nich tolik nemluví, ale tehdy to byla docela senzace. Lékaři najednou měli něco, co proti některým bakteriím opravdu zabíralo. A to nebyla maličkost. Do té doby se totiž u řady infekcí dalo dělat jen málo. Člověk dostal horečku, nemoc se zhoršovala a lékař mohl zkoušet různé způsoby, jak mu ulevit. Jenže samotné bakterie tím většinou nezastavil.

Jednou z těch nových látek byl sulfanilamid. Používal se třeba při streptokokových infekcích a výsledky byly často dobré. Někteří pacienti, kteří by ještě pár let předtím možná zemřeli, se díky němu uzdravili. Samozřejmě nefungoval na každou infekci a ne každému pomohl. Ale i tak o něj byl velký zájem. Konečně se totiž objevilo něco, čím se daly některé bakteriální nemoci opravdu léčit, a ne jen čekat, jak to celé dopadne.

Sulfanilamid se prodával hlavně v tabletách a jako prášek. A právě tablety začaly být trochu problém. Ne kvůli tomu, že by nefungovaly. Spíš se špatně podávaly některým pacientům, hlavně dětem. Když má malé dítě horečku, bolí ho v krku a nechce nic polykat, dostat do něj tabletu může být docela boj. Takže se začalo uvažovat o tekuté podobě. Sirupy se dětem dávaly běžně, daly se snadno odměřit a když se trochu ochutily, děti je většinou spolkly bez většího přemlouvání.

Foto: The U.S. Food and Drug Administration, Public domain, Wikimedia Commons

Elixir sulfanilamide

Jenže byl tu jeden problém. Sulfanilamid se ve vodě špatně rozpouštěl. Nestačilo ho tedy jen nasypat do lahvičky s vodou, přidat trochu malinové příchuti a začít prodávat. Bylo potřeba najít jiné rozpouštědlo. A právě to se v americké společnosti S. E. Massengill Company rozhodli udělat. Hlavní chemik společnosti Harold Cole Watkins začal hledat látku, ve které by se rozpustil dostatečně dobře. Nakonec vybral diethylenglykol. Bezbarvou kapalinu s nasládlou chutí, která se používala také v průmyslu.

Watkins tak připravil tekutý přípravek, do kterého se přidalo barvivo a malinové aroma. Výsledkem byla červená tekutina, která na první pohled vypadala jako docela obyčejný léčivý sirup. Ve firmě zkoušeli, jak lék chutná, jestli má správnou barvu a jestli nějak divně nezapáchá. To všechno bylo v pořádku. Jenže co se stane, když ho člověk vypije, už nikdo nezkoumal. Přitom to byla asi ta nejdůležitější věc, kterou měli zjistit.

A co je na tom ještě horší, o jedovatosti diethylenglykolu se už tehdy vědělo. Psalo se o ní v odborných pracích, takže nešlo o nějaké nebezpečí, na které se přišlo až po letech. Jenže ve firmě se zřejmě nikdo neobtěžoval si to ověřit. Kdyby udělali alespoň základní zkoušky, nejspíš by zjistili, že takový přípravek lidem dávat nemůžou.

Místo toho dostal název Elixir Sulfanilamide a v září 1937 se začal rozvážet do lékáren po celé Americe. Lékaři ho předepisovali a lidé si ho kupovali. Neměli proč čekat nějaký problém. Sulfanilamid už se přece používal, jen teď byl v tekuté podobě.

Pacienti začali umírat a nikdo nevěděl proč

První zprávy o podivných úmrtích přišly z Oklahomy, z města Tulsa. Několik lidí tam po užití nového léku vážně onemocnělo a někteří zemřeli. Zpočátku se ale těžko rozpoznávalo, co se vlastně stalo. Vždyť ti pacienti už byli nemocní, proto také nějaký lék dostali. A infekce tehdy dokázaly člověka zabít, to nebylo nic neobvyklého. Takže když se někomu přitížilo, nemuselo být hned jasné, že za to může právě přípravek, který mu lékař předepsal.

Jenže pak přibývali další nemocní. A začalo být podezřelé, že všichni užívali stejný lék. Někteří zvraceli, měli silné bolesti a postupně přestávali močit. Ledviny jim selhávaly a lékaři toho moc nezmohli. Až tehdy se začalo ukazovat, že problém bude nejspíš v samotném Elixiru Sulfanilamide.

Dnes víme, že diethylenglykol se v těle přeměňuje na látky, které mohou vážně poškodit ledviny i další orgány. Tehdejší lékaři sice o nebezpečnosti látky věděli, ale neznali mechanismus působení a neměli k dispozici účinnou léčbu takové otravy.

Někteří pacienti umírali po několika dnech. Jiní přežívali déle, někdy i dva nebo tři týdny. Zvlášť hrozné bylo, že mezi oběťmi bylo mnoho dětí. Často se léčily kvůli bolestem v krku nebo jiným infekcím, ze kterých se mohly uzdravit. Místo toho jim rodiče podávali lék, který je pomalu zabíjel.

Jedna z matek později napsala přímo prezidentu Franklinu D. Rooseveltovi. Popsala mu smrt své malé dcery Joan. Dívka dostala přípravek při své první návštěvě lékaře a následně zemřela v nesnesitelných bolestech. Matka ve svém dopise vzpomínala, jak se dítě zmítalo a křičelo bolestí. A žádala prezidenta, aby udělal něco, co podobným tragédiím zabrání. Její dopis se dochoval a americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv jej dodnes připomíná ve své historii.

Zoufalé hledání lahviček po celé Americe

Když se podařilo spojit úmrtí s konkrétním přípravkem, začal závod s časem. Elixir Sulfanilamide se totiž mezitím dostal do mnoha amerických států. Některé lahvičky ležely v lékárnách, jiné už měli pacienti doma. A další lidé přípravek stále užívali, aniž by tušili, co jim hrozí.

Do pátrání se zapojili pracovníci amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv, známého jako FDA. Tehdy šlo o podstatně menší instituci, než jakou známe dnes. Úředníci museli dohledávat jednotlivé zásilky, kontaktovat lékárny, lékaře i zákazníky. V některých případech pomáhali také místní policisté.

Nebyla to přitom doba internetu, mobilních telefonů ani elektronických databází. Pokud se měla nějaká lahvička najít, často bylo nutné někam osobně zajet, telefonovat nebo poslat telegram. A tak se hledalo prakticky všude. Vyšetřovatelé procházeli záznamy o prodeji, navštěvovali domácnosti a snažili se zjistit, kdo mohl nebezpečný přípravek dostat. Každá nalezená lahvička mohla znamenat zachráněný život.

Celkem společnost vyrobila přibližně 240 amerických galonů přípravku, tedy kolem 900 litrů. Zboží se rozesílalo v celkem 633 zásilkách. Nakonec se podařilo dohledat celé vyrobené množství. Jenže část už lidé spotřebovali. A pro mnohé bylo pozdě.

Lékař, který nevědomky poslal na smrt své pacienty

Jedním z lidí, které katastrofa hluboce zasáhla, byl lékař A. S. Calhoun z Mississippi. Ve své praxi používal sulfanilamid už dříve. Věděl, že může pomáhat, a neměl důvod předpokládat, že nová tekutá podoba bude smrtelně nebezpečná. Jenže šest jeho pacientů po užití přípravku zemřelo. Mezi nimi byl dokonce jeho blízký přítel.

Calhoun později napsal dopis, ve kterém popsal, co prožíval. Byl lékařem více než čtvrt století a za tu dobu samozřejmě viděl umírat mnoho lidí. Ale vědomí, že šest pacientů zemřelo kvůli léku, který jim sám předepsal, pro něj bylo téměř nesnesitelné. Psal o dnech a nocích plných duševního utrpení. Dokonce přiznal, že v některých chvílích mu smrt připadala jako vysvobození.

Jeho dopis pochází z 22. října 1937. Calhoun vlastně neudělal nic, co by se v tehdejší lékařské praxi považovalo za neobvyklé. Předepsal pacientům lék od zavedené farmaceutické společnosti. Nemohl vědět, že výrobce změnil složení přípravku způsobem, který z něj udělal jed. Právě tohle bylo na celé katastrofě tak děsivé. Lékaři ani pacienti neměli prakticky žádnou možnost nebezpečí předem poznat.

Výrobce tvrdil, že neudělal chybu

Když se začalo vyšetřovat, jak mohl takový přípravek vůbec přijít na trh, ukázal se problém, který dnes působí skoro neuvěřitelně. Americké zákony tehdy totiž nevyžadovaly, aby výrobce před uvedením nového léku na trh prokázal jeho bezpečnost. Existovaly předpisy proti falšování léčiv a klamavému označování výrobků. Jenže samotný prodej nebezpečného, nedostatečně vyzkoušeného léku nebyl automaticky porušením zákona.

Majitel společnosti Samuel Evans Massengill se proto bránil tvrzením, že firma při výrobě neudělala chybu. Podle něj pouze reagovala na poptávku po tekutém léku a tragické následky nemohla předvídat. Odpovědnost společnosti odmítal.

Poněkud jinak zřejmě celou věc prožíval chemik Harold Watkins, který recepturu připravil. Když se dozvěděl, co jeho přípravek způsobil, spáchal sebevraždu. Ani to ovšem nevrátilo životy lidem, kteří mezitím zemřeli.

Úřady nakonec mohly proti výrobci postupovat především kvůli nesprávnému označení léku. Přípravek se totiž jmenoval elixir, což v tehdejší farmaceutické terminologii znamenalo tekutý přípravek obsahující alkohol. Jenže Elixir Sulfanilamide žádný alkohol neobsahoval.

Firma tak porušila zákon kvůli názvu výrobku, nikoliv přímo kvůli tomu, že prodávala smrtelně jedovatou směs. To už bylo opravdu absurdní.

Přes sto mrtvých a zákon, který změnil farmacii

Konečný počet obětí se v různých historických přehledech mírně liší. Americká FDA dnes nejčastěji uvádí 107 mrtvých. Některé odborné práce pracují s číslem 105. V každém případě šlo o více než stovku lidí, kteří zemřeli po užití přípravku, od něhož očekávali pomoc.

A přitom se katastrofě dalo zabránit. Nebyla způsobena nějakou neznámou chemickou reakcí, kterou tehdejší věda nedokázala odhalit. Diethylenglykol byl jedovatý a existovaly způsoby, jak to zjistit. Jenže bezpečnostní zkoušky nikdo neprovedl.

Po takové tragédii už se samozřejmě nedalo dělat, že je všechno v pořádku. Přes sto mrtvých, mezi nimi malé děti, a přitom se ukázalo, že výrobce vlastně ani nemusel zjišťovat, jestli je jeho lék bezpečný. Dneska to zní dost neuvěřitelně, ale tehdy to americké zákony skutečně umožňovaly.

Přitom se o jejich změně mluvilo už několik let. Jenže pořád se kolem toho vedly spory, někomu vadila přísnější kontrola výrobců, jiní zase tvrdili, že dosavadní pravidla nestačí. A výsledek? Dlouho se nic moc nezměnilo. Teprve smrt tolika lidí pomohla prosadit zákon, který předtím nemohl projít.

V červnu 1938 ho podepsal prezident Franklin D. Roosevelt. Týkal se potravin, léčiv i kosmetických přípravků, ale nás teď zajímají hlavně ty léky. Výrobci totiž nově museli před jejich uvedením na trh doložit, že jsou bezpečné.

Ani nový zákon pochopitelně nevyřešil všechno. Nebezpečné léky se objevovaly i později a některé způsobily další tragédie. Ale alespoň už nestačilo připravit nějakou směs, zjistit, že má správnou barvu a chuť, a začít ji prodávat nemocným lidem. Muselo se také zkoumat, jestli jim neublíží. A kvůli tomu, aby se taková věc dostala do zákona, muselo nejdřív zemřít více než sto lidí.

Když se dnes mluví o největších lékových skandálech minulého století, lidé si většinou vybaví thalidomid a děti narozené s těžkými vývojovými vadami. Případ Elixir Sulfanilamide už tak známý není. Přitom se odehrál o více než dvacet let dříve a měl obrovský vliv na to, jak se začala posuzovat bezpečnost léčiv.

Zajímavé je také to, že samotný sulfanilamid nebyl hlavním viníkem. V tabletách a prášcích se používal dál. Smrtící byl především diethylenglykol, který výrobce zvolil jako rozpouštědlo. Lidé tedy neumírali proto, že by lékaři začali používat úplně neúčinnou nebo podvodnou léčivou látku. Umírali kvůli způsobu, jakým ji někdo připravil k podávání.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.fda.gov/files/about%20fda/published/The-Sulfanilamide-Disaster.pdf

https://ascpt.onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1002/cpt.613

https://alliancechemical.com/blogs/articles/elixir-sulfanilamide-1937-diethylene-glycol-disaster-fda?srsltid=AYCX9vLBJkgDB5aCJZTFG79drYzi_owwPEzLNqjY-nFNXbjZurC38lay

https://www.scribd.com/presentation/958387097/Sulphonamide-Elixir-Property

https://www.food-safety.com/articles/7390-lessons-learned-from-1937

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz