Článek
V listopadu 1970 se na pobřeží amerického Oregonu objevila mrtvá velryba. Vážila několik tun, strašlivě zapáchala a místní úřady nevěděly, co s ní. Nakonec přišel někdo s nápadem použít dynamit. Na pláž se sjeli zvědavci, kteří chtěli neobvyklou podívanou vidět na vlastní oči. Jenže výbuch dopadl trochu jinak, než se čekalo. Kusy velrybího masa začaly létat stovky metrů daleko a jeden z nich dokonce rozdrtil zaparkované auto.
Na pláži leželo osm tun mrtvé velryby
Bylo 9. listopadu 1970, když moře vyplavilo na pobřeží nedaleko městečka Florence v americkém Oregonu mrtvého vorvaně. Měřil asi čtrnáct metrů a vážil přibližně osm tun. Už samotný pohled na tak obrovské zvíře musel být docela zvláštní. Jenže velryba byla mrtvá a její tělo se začínalo rozkládat. A to byl problém.
Kdo někdy ucítil rozkládající se rybu, asi si dokáže představit, jak nepříjemný zápach to může být. Tady ovšem nešlo o rybu, ale o několik tun masa a tuku. Navíc na veřejně přístupné pláži, kam se chodili procházet lidé. Mrtvé zvíře přitahovalo pozornost a úřady měly obavy, aby se některý ze zvědavců nezranil.
S rozkladem se totiž pojí ještě další biochemické procesy. Uvnitř mrtvého těla vznikají plyny, které se mohou hromadit a způsobit jeho nafouknutí. U velkých mořských savců může být tlak natolik silný, že tělo nakonec praskne. Neznamená to, že každá uhynulá velryba musí vybuchnout, ale rozhodně není dobrý nápad do takového zvířete píchat nebo se po něm procházet.
Místní úředníci tedy potřebovali vorvaně nějak odstranit. Jenže jak se zbavit osmitunového těla? Odvézt ho nebylo jednoduché a pohřbít ho přímo na pláži se také nezdálo jako ideální řešení. Moře by totiž mohlo písek časem odplavit a mrtvolu znovu odkrýt.
Celá záležitost nakonec připadla oregonské státní silniční správě. Dnes to možná působí trochu podivně, ale právě tato instituce tehdy spravovala také místní pláže. A její pracovníci byli zvyklí odstraňovat velké překážky pomocí výbušnin.

Čas od času se na některé pláži objeví tělo mrtvé velryby a úřady řeší, co s ním.
Někdo dostal nápad použít dynamit
Silničáři měli s odstřely zkušenosti. Když potřebovali odstranit velký balvan nebo část skály, výbušniny jim práci usnadnily. Proč by tedy něco podobného nemohlo fungovat také u mrtvé velryby?
Samozřejmě, balvan a rozkládající se vorvaň nejsou úplně totéž. Jenže tehdy zřejmě převážila představa, že dostatečně silný výbuch problém jednoduše vyřeší. Odpovědnost za akci převzal inženýr George Thornton. Podle pozdějších záznamů se úřady radily také s odborníky na výbušniny a námořnictvem. Nakonec padlo rozhodnutí umístit pod tělo velryby dynamit a odpálit ho.
Představa byla vlastně docela prostá. Výbuch roztrhá tělo na malé kousky, které se rozletí především směrem k moři. O zbytek se postarají rackové, další mrchožrouti a příliv. A co zůstane na pláži, nebude už tak velký problém.
Jenže kolik dynamitu je na něco takového potřeba? Silničáři se rozhodli použít dvacet beden výbušnin. Dohromady šlo o přibližně 450 kilogramů dynamitu, tedy skoro půl tuny. To už bylo opravdu značné množství. Zvlášť když si uvědomíme, že cílem nebylo rozbít skálu, ale odstranit mrtvé zvíře. Nikdo zřejmě neměl příliš přesnou představu, co tak silná exploze s obrovským tělem udělá. Thornton přesto před televizní kamerou vyjadřoval přesvědčení, že plán bude fungovat.
Na podívanou se sjeli lidé s fotoaparáty
Odstřel byl naplánován na 12. listopadu. A protože vyhodit velrybu do povětří není zrovna každodenní událost, začali se na pláži scházet zvědavci. Někteří přijeli přímo z Florence, další dorazili z větší dálky. Nechyběli novináři ani televizní štáby. Lidé si přinesli fotoaparáty a fotografovali se před obrovským tělem, zatímco pracovníci silniční správy připravovali nálože.
Jeden z přítomných novinářů, Larry Bacon z deníku Register-Guard, později popsal, že ten den bylo krásné počasí. Svítilo slunce a od oceánu foukal jen mírný vítr. Na podobnou akci tedy docela příjemné podmínky. Kdyby ovšem na pláži neležela rozkládající se velryba.
Dorazil také třiadvacetiletý televizní reportér Paul Linnman se svým kameramanem Dougem Brazilem. Pracovali pro stanici KATU a jejich úkolem bylo natočit reportáž o neobvyklém způsobu odstranění mrtvého zvířete. Linnman později vzpomínal, že zpočátku o podobnou práci ani příliš nestál. Už měl za sebou reportáže o podstatně významnějších událostech a natáčení mrtvé velryby mu nepřipadalo jako něco, čím by se měl zvlášť zabývat. Nakonec se ale právě tato reportáž stala jednou z nejznámějších v jeho kariéře.
Diváci se drželi ve vzdálenosti přibližně čtyř set metrů od velryby. To se tehdy považovalo za dostatečně bezpečné. Někteří stáli na písečných dunách, odkud měli na připravovaný odstřel dobrý výhled. Pracovníci dokončili přípravy, lidé čekali a kamery byly připravené. Pak přišel výbuch.
Z nebe začaly padat kusy masa
Exploze byla obrovská. Z místa, kde ještě před okamžikem ležela velryba, vyletěl vysoký sloup písku, kouře a roztrhaných zbytků těla. Na první pohled se mohlo zdát, že všechno proběhlo podle plánu. Velryba skutečně vyletěla do povětří. Jenže vzápětí začalo být jasné, že se stala dost zásadní chyba.
Výbuch totiž tělo neroztrhal jen na drobné kousky. Do vzduchu vyletěly také pořádné kusy masa a tuku. Některé byly tak velké, že představovaly vážné nebezpečí pro lidi v okolí. A letěly mnohem dál, než kdokoliv očekával.
Zvědavci, kteří ještě před chvílí klidně sledovali podívanou, začali utíkat a hledat úkryt. Kolem dopadaly zbytky velryby. Podle dobových svědectví létaly kusy masa dokonce nad hlavami přihlížejících. Některé dopadly stovky metrů od místa exploze.
Televizní kameraman Doug Brazil přitom dokázal zachytit nejen samotný výbuch, ale také následný zmatek. Na dochovaném záznamu je vidět mohutná exploze a vzápětí padající trosky. Je to jeden z těch záběrů, u kterých člověk chvíli přemýšlí, jestli se opravdu dívá na skutečnou událost. A pak se ukázalo, že létající velrybí tuk dokáže zničit i automobil.
Zaparkované auto dostalo přímý zásah
Jedním z přihlížejících byl Walter Umenhofer, podnikatel ze Springfieldu. Na místo přijel autem, které zaparkoval v bezpečné vzdálenosti od velryby. Alespoň si to myslel. Umenhofer měl přitom zkušenosti s výbušninami z vojenské služby. Podle pozdějšího rozhovoru se mu způsob přípravy odstřelu nezdál a raději se postavil dál než ostatní. To mu možná zachránilo zdraví, ne-li život.
Jeden z velkých kusů velrybího tuku totiž přeletěl přes prostor, kde stáli diváci, a dopadl přímo na jeho automobil. Střecha vozu se pod nárazem zhroutila. Nešlo přitom o žádný drobný kousek. Podle dobových zpráv měl úlomek rozměry přibližně jednoho metru. A byl dost těžký na to, aby automobil vážně poškodil.
Umenhofer později novinářům vyprávěl, že když zavolal své pojišťovně, pracovník na druhém konci telefonu se začal smát. Podobně reagovali i lidé ze státní silniční správy. Ono se není čemu divit. Vysvětlovat pojišťovně, že vám auto zničil kus vybuchlé velryby, opravdu není běžná situace. Majiteli ale příliš do smíchu nebylo. Vůz byl zničený a navíc tak zapáchal, že ho v opravně museli zakrýt plachtou. Umenhofer už ho nechtěl zpátky.
Nakonec dostal od pojišťovny státní silniční správy náhradu v plné maloobchodní hodnotě automobilu. Měl ovšem pravdu v jedné věci, kterou po nehodě zdůrazňoval. Úřady měly velké štěstí, že nikdo nezemřel. Kdyby podobně velký kus dopadl na některého z přihlížejících, mohlo všechno skončit tragicky.
Velryba zůstala na pláži. Jen byla roztrhaná
A jak dopadlo samotné odstranění mrtvého vorvaně? Nepříliš slavně.
Výbuch sice část těla rozmetal po okolí, ale na pláži stále zůstalo velké množství masa a tuku. Některé kusy byly příliš velké na to, aby si s nimi rackové nebo jiní mrchožrouti snadno poradili. Úřady tedy nakonec musely udělat něco, čemu se původně chtěly vyhnout. Zbytky velryby sesbírat a zahrabat.
Jinými slovy, po použití téměř půl tuny dynamitu, zničení automobilu a zasypání okolí hnijícím masem zůstala ještě spousta obyčejné práce. Celá akce se tak změnila v ukázkový příklad toho, jak může dopadnout technicky jednoduché řešení, když se dostatečně nepromyslí jeho následky.
Je ale fér dodat, že úřady skutečně řešily nepříjemný problém. Vzpomeňme na nedávné snahy o záchranu keporkaka Timmyho. I u něj se úřady obávaly toho, co by se stalo, kdyby uhynul u některé pláže a jak by pak likvidovaly jeho tělo. Mrtvá velryba zkrátka nemohla na veřejné pláži ležet donekonečna a její odstranění nebylo snadné. Samotná myšlenka využít výbušniny proto tehdejším pracovníkům nemusela připadat tak absurdní jako dnes. Jenže právě množství použitého dynamitu a nedostatečná bezpečná vzdálenost udělaly z celé události nebezpečnou podívanou.
Z nepovedeného odstřelu se stal internetový hit
Příběh tím ovšem neskončil. Televizní reportáž se po odvysílání postupně dostala do archivů a na dlouhou dobu se z ní stala spíš místní kuriozita. V Oregonu se na vybuchlou velrybu samozřejmě nezapomnělo, ale mimo region o ní mnoho lidí nevědělo. To se změnilo v roce 1990, kdy americký humorista Dave Barry připomněl událost ve svém novinovém sloupku. Příběh se začal šířit prostřednictvím tehdejších počítačových sítí a elektronických nástěnek. A lidé mu často vůbec nevěřili.
Představa, že státní úředníci použili půl tuny dynamitu na mrtvou velrybu a následně zasypali okolí kusy masa, působila jako vymyšlený vtip. Jenže existoval televizní záznam, dobové fotografie i novinové články. S rozvojem internetu se video začalo objevovat na dalších stránkách a postupně získávalo miliony zhlédnutí. Stalo se jedním z prvních známých příkladů starého televizního záznamu, který se díky internetu rozšířil po celém světě.
Paul Linnman, který tehdy o výbuchu informoval, se k příběhu vracel ještě po desítkách let. Ačkoliv původně považoval natáčení mrtvé velryby za nepříliš zajímavý úkol, právě díky němu si ho zapamatovalo obrovské množství lidí. V roce 2020, při padesátém výročí události, byl původní filmový záznam dokonce nově převeden do vysokého rozlišení.
A Florence? Město se nakonec rozhodlo svou podivnou historii přijmout. Jeden z místních parků dostal název Exploding Whale Memorial Park, tedy Pamětní park vybuchlé velryby.
Mimochodem, když v roce 1979 moře vyplavilo na pobřeží jižně od Florence desítky vorvaňů, úřady už s dynamitem neexperimentovaly. Mrtvá zvířata nechaly pohřbít do písku. Zkušenost z roku 1970 zřejmě stačila.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.accuweather.com/en/weather-news/oregon-tried-to-blow-up-a-dead-whale-in-1970-it-did-not-go-as-planned/1957468
https://www.ohs.org/blog/beached-whale-blow-up.cfm
https://www.theexplodingwhale.com/evidence
https://www.oregonlive.com/travel/2026/11/how-to-visit-the-oregon-coast-beach-made-famous-by-the-exploding-whale.html
https://www.orartswatch.org/whale-of-a-tale-newscaster-paul-linnman-recalls-the-saga-of-oregons-exploding-whale/





