Ženy podstupovaly intimní prohlídky, muži ne. Britský boj s pohlavními chorobami měl dvojí metr

Když britský parlament v roce 1864 přijal zákon nazvaný Contagious Diseases Act, nešlo mu v první řadě o prostitutky. Nešlo ani o ochranu jejich zákazníků jako jednotlivců. Stát měl mnohem praktičtější starost - příliš mnoho vojáků a námořníků trpělo pohlavními chorobami a nemocní muži nebyli schopni služby. Syfilis a kapavka se tak z problému odehrávajícího v ložnicích a nevěstincích staly problémem vojenským.

Řešení, ke kterému Británie dospěla, dnes působí velmi jednostranně, v podstatě diskriminačně. Ve vybraných posádkových a přístavních městech začala policie vyhledávat ženy považované za prostitutky. Ty mohly skončit u lékaře, podstoupit intimní vyšetření a v případě zjištěné nákazy být na dlouhé týdny či měsíce zadrženy v nemocnici. Pozdější zákony celý systém ještě rozšířily.

Muž, který ženu nakazil, případně nemoc od ní získal a šířil ji dál, stejnému režimu nepodléhal. Právě tento dvojí metr vyvolal jeden z nejpozoruhodnějších britských sporů 19. století. Proti systému se nakonec postavily tisíce žen v čele s Josephine Butlerovou. Už nešlo jen o prostituci. Začala se řešit mnohem nepříjemnější otázka - jak daleko může stát zajít ve chvíli, kdy se rozhodne chránit zdraví mužů tím, že převezme kontrolu nad těly žen?

Prostituce nebyla ve viktoriánské Británii ničím novým a stát ji nikdy nedokázal zcela odstranit. Zvlášť viditelná byla v přístavech a posádkových městech, kde žily tisíce mladých mužů bez rodin. Vojáci přitom dlouho potřebovali k uzavření manželství svolení a značná část mužstva tak zůstávala svobodná.

Armádní představitelé tak do značné míry přijímali prostituci jako realitu, kterou lze jen obtížně vymýtit. Mnohem více je začaly zajímat její zdravotní následky.

Po krymské válce se britská armáda ocitla pod tlakem kvůli katastrofálním hygienickým poměrům a zdravotnímu stavu mužstva. Mezi problémy patřily mimo jiné i pohlavní choroby. V době bez antibiotik přitom nešlo o nepříjemnost vyřešenou několika tabletami. Syfilis mohla mít po letech těžké následky a léčba byla dlouhá, nejistá a někdy sama o sobě nebezpečná. Kapavka zase mohla muže na nějakou dobu zcela vyřadit ze služby.

Stát začal uvažovat podobně, jako když se snažil zabránit epidemii v kasárnách. Pokud nelze odstranit prostituci, možná by bylo možné najít nakažené ženy, léčit je a zabránit jim po dobu nemoci v dalším styku s vojáky.

Úvaha to nemusela být špatná, ale zcela opomíjela skutečnost, že nemoci roznášeli i muži. Za článek řetězce, který je potřeba kontrolovat, byla považována pouze žena - prostitutka. Nikoli její zákazník. Parlamentní debaty ostatně otevřeně spojovaly vznik zákona se snahou zlepšit zdravotní stav a výkonnost námořních a vojenských sil.

První Contagious Diseases Act byl přijat v roce 1864 a vztahoval se na jedenáct námořních a vojenských oblastí. Pokud existovalo podezření, že žena provozuje prostituci a zároveň trpí nakažlivou pohlavní nemocí, mohla být předvolána k vyšetření (žádný důkaz nebyl potřeba). Pokud se nákaza potvrdila, mohla být až tři měsíce zadržována v certifikované nemocnici.

Tím ale experiment neskončil. Následoval zákon z roku 1866, který systém výrazně rozšířil. V dotčených oblastech se začala vytvářet evidence žen považovaných za prostitutky a ty musely docházet na pravidelná vyšetření. V parlamentní debatě z roku 1875 se dokonce mluví o kontrolách jednou za čtrnáct dní. Další zákon z roku 1869 zase zvětšil území, na němž mohl být systém uplatňován.

Tím se změnil charakter celého opatření. Už nešlo pouze o reakci na konkrétní nemocnou ženu. Vznikal systém průběžného policejního a lékařského dohledu nad určitou skupinou žen. Na papíře to mohlo vypadat jako zdravotnické opatření. Pro ženu, která se do něj dostala, to však znamenalo, že stát získal mimořádnou moc nad jejím každodenním životem.

To je možná jedna z nejdůležitějších otázek celého příběhu. Dnes si pod regulovanou prostitucí můžeme představit třeba registrovaný podnik. Viktoriánská prostituce ale takto jednoduše nefungovala. Vedle žen, které se prostitucí živily dlouhodobě, existovaly ženy, které ji provozovaly příležitostně, a hranice mezi prostitutkou a „počestnou ženou“ nebyla něco, co by policista dokázal objektivně určit pouhým pohledem.

Zákon z roku 1869 umožňoval policejnímu superintendentovi předložit soudci přísežné tvrzení, že má důvod se domnívat, že konkrétní žena je „common prostitute“ a pohybuje se za účelem prostituce v oblasti, na kterou se zákon vztahuje. Soudce pak mohl zahájit příslušný postup. Dobová parlamentní kritika upozorňovala právě na obrovskou moc, kterou tím policie získávala.

Pro odpůrce zákonů proto nebyla otázka jen „co se děje prostitutkám?“, ale také „kdo rozhodne, která žena prostitutkou je?“ A to už mohlo být nebezpečné i pro ženy, které se za prostitutky nepovažovaly. Stačilo žít ve špatné čtvrti, pohybovat se ve společnosti vojáků, mít určitou pověst nebo se opakovaně dostat do hledáčku policie. Celý systém tak dopadal především na chudší ženy, jejichž společenské postavení jim poskytovalo jen malou ochranu.

Největší odpor vyvolávala samotná lékařská prohlídka. Lékaři potřebovali zjistit, zda žena nevykazuje známky pohlavní choroby. Součástí kontroly mohlo být vyšetření genitálu pomocí specula, nástroje umožňujícího prohlédnout pochvu a děložní hrdlo. Dnes je použití specula běžnou součástí gynekologické péče. Rozdíl je ovšem zásadní - tyto ženy se k vyšetření nemusely dostavit proto, že samy hledaly lékařskou pomoc. Podrobovaly se státem nařízenému systému kontroly.

Pro řadu viktoriánských žen musela být podobná zkušenost mimořádně ponižující. Sexualita byla veřejně zahalena množstvím společenských tabu a žena mohla být kvůli pověsti sexuálně „padlé“ osoby společensky úplně odepsána. K tomu měla nyní před cizím mužem-lékařem odhalit nejintimnější části těla, protože ji stát zařadil mezi prostitutky.

Odpůrci zákonů proto nevedli spor pouze o medicínu. Tvrdili, že samotný způsob vyšetřování představuje útok na důstojnost ženy. Josephine Butlerová používala ještě mnohem ostřejší jazyk. Právě nucené intimní prohlídky se staly jedním z nejsilnějších argumentů kampaně za zrušení zákonů.

Pozitivní nález neznamenal, že žena dostala lék a odešla domů. Nakažené ženy mohly být umístěny do takzvaných lock hospitals. Ty nevznikly až s Contagious Diseases Acts – specializovaná zařízení pro léčbu pohlavních chorob existovala už dříve. Nové zákony jim však daly jinou úlohu, protože do nich mohly být ženy posílány nedobrovolně a po určitou dobu v nich zadržovány.

Původní zákon z roku 1864 umožňoval zadržení až na tři měsíce. Pozdější legislativa pravidla zpřísnila a maximální doba se prodlužovala. Parlament tak ve jménu léčby vytvořil situaci, kdy žena, která nebyla odsouzena za šíření choroby v moderním trestněprávním smyslu, mohla přijít na dlouhou dobu o svobodu.

Pobyt samozřejmě mohl znamenat i skutečnou zdravotní péči, kterou by si chudá žena jinak nemohla dovolit. Současně však nešlo o obyčejnou dobrovolnou hospitalizaci. Odchod nezávisel jen na přání pacientky. A zatímco ona byla mimo ulici, její zákazníci dál chodili do kasáren, přístavu, hospod a za jinými ženami.

A zde se nejlépe ukazuje dvojí metr celého systému. Pohlavní choroba samozřejmě nerozlišuje pohlaví. Nakažený voják mohl nakazit prostitutku stejně jako prostitutka vojáka. Muž mohl nemoc získat od jedné ženy a předat ji druhé.

Přesto nevznikl srovnatelný systém pravidelných nucených intimních prohlídek mužských zákazníků. Z hlediska tehdejší vojenské logiky to mělo určitou praktickou příčinu. Cílem bylo vytvořit kolem posádek skupinu žen, u nichž bude zdravotní stav průběžně kontrolován. Kritici v tom ale viděli něco mnohem hlubšího - stát tím fakticky přijímal mužskou promiskuitu jako skutečnost, zatímco její následky řešil prostřednictvím kontroly žen.

Britský parlament dnes při popisu tohoto období připomíná, že protestní hnutí vedené Ladies' National Association argumentovalo právě tím, že problém představují také muži, kteří prostitutky navštěvují.

Viktoriánská společnost tak vytvářela zvláštní morální obraz. Sexuálně aktivní muž mohl být nezodpovědný. Sexuálně aktivní žena prodávající sex se však stávala nejen morálním problémem, ale také objektem policejního a zdravotnického dozoru.

Josephine Butlerová se do boje proti těmto zákonům nepustila proto, že by chtěla prostituci obhajovat. Sama byla hluboce věřící, pocházela z dobře situované rodiny a pohybovala se ve světě, který měl k prostitutkám většinou jen odsudky. Jenže Butlerová se s těmito ženami začala setkávat osobně a postupně viděla něco jiného než „padlé ženy“ z moralizujících kázání. Viděla chudobu, závislost na mužských zákaznících a hlavně obrovský rozdíl v tom, jak společnost posuzovala muže a ženy, kteří se na prostituci podíleli.

Contagious Diseases Acts pro ni byly přesně tímto dvojím metrem převedeným do zákona. Muž mohl přijít za prostitutkou, nakazit ji nebo se od ní nakazit a dál si žít po svém. Žena mohla skončit v policejní evidenci, být nucena k intimnímu vyšetření a v případě nákazy zavřena na týdny či měsíce do nemocnice. Butlerové nevadilo jen samotné zacházení s prostitutkami. Vadilo jí i to, co celý systém říkal o společnosti - mužská sexualita se brala jako něco, s čím se prostě musí počítat, zatímco ženská měla být pod dohledem. Když proto v roce 1869 vznikla Ladies' National Association usilující o zrušení zákonů, Butlerová se velmi rychle stala její nejznámější tváří.

Bylo to odvážnější, než dnes může působit. Slušná žena měla o prostituci, pohlavních chorobách a ženských genitáliích na veřejnosti raději nemluvit. Butlerová o nich začala mluvit před publikem a na politických shromážděních (projev Butlerové pronesený v Craigie Hall v Edinburghu 24. února 1871).

Téma, které mělo zůstat skryté, vytáhla přímo před viktoriánskou veřejnost.

Odpůrci zákonů dokázali využít jejich největší slabinu. Stát tvrdil, že chrání veřejné zdraví. Butlerová a její spolupracovnice odpovídaly otázkou - proč tedy veřejné zdraví vyžaduje nucené kontroly pouze jedné poloviny lidí, kteří pohlavní choroby přenášejí?

Kampaň zároveň převrátila tradiční představu, kdo může mluvit za koho. Ženy, které samy neměly parlamentní volební právo, organizovaly petice, veřejná vystoupení a politický tlak proti zákonům vytvořeným mužským parlamentem.

Pro viktoriánskou Británii to bylo zvláštní spojení několika témat, která se obvykle držela odděleně - prostituce, medicíny, ženských práv, osobní svobody a politické moci.

Spor byl navíc prudký i uvnitř parlamentu. Z dobových debat je dobře vidět, že zastánci zákonů rozhodně nepovažovali celý systém za krutý experiment. Argumentovali zdravotními výsledky, ochranou armády a možností léčit ženy, které by jinak zůstaly bez pomoci. Odpůrci naproti tomu mluvili o zásahu do osobní svobody, institucionalizaci prostituce a morálním dvojím metru.

Právě proto je tento příběh zajímavější než jednoduché vyprávění o „zlém zákonu“. V době svého vzniku měl systém podporu části lékařů, armády i politiků, kteří jej skutečně považovali za racionální nástroj veřejného zdraví.

Tady se spor ještě komplikuje. Zastánci zákonů tvrdili, že kontroly snižují výskyt pohlavních chorob mezi vojáky a že současně umožňují léčit nemocné ženy. Předkládali statistiky, které měly dokazovat úspěšnost systému.

Odpůrci zpochybňovali jak čísla, tak celý princip. Periodická kontrola ženy samozřejmě nedokázala zajistit, že se nenakazí krátce po vyšetření. Tehdejší diagnostika navíc nebyla dnešní laboratorní medicína a ani léčba nedokázala spolehlivě vyřešit všechny infekce.

Dokonce i královská komise zřízená roku 1871 navrhla zásadní změny a doporučila opustit systém registrace a pravidelných povinných prohlídek prostitutek. V parlamentu se pak další roky vedly spory o to, zda zákony skutečně přinášejí výsledky odpovídající zásahu do osobní svobody.

Tady se dostáváme k problému, který je překvapivě moderní. Nestačí totiž položit otázku, zda nějaké opatření může zlepšit zdravotní statistiku. Je potřeba se ptát také, koho nutíme nést jeho cenu. V britském experimentu 19. století ji nesla především velmi specifická skupina: chudé ženy podezřelé z prodeje sexu.

Kampaň trvala dlouhé roky. Butlerová a její spojenkyně musely bojovat nejen s politiky podporujícími zákony, ale také se společenským přesvědčením, že o podobných věcech se slušné ženy veřejně nebaví. Postupně však získávaly podporu.

V roce 1883 bylo uplatňování zákonů pozastaveno a v roce 1886 byly Contagious Diseases Acts zrušeny. Josephine Butler tím dosáhla vítězství, které přesahovalo samotnou otázku prostituce. Kampaň ukázala, že ženy mohou vstupovat do celostátní politiky i v době, kdy ještě nemají volební právo, organizovat rozsáhlé hnutí a nutit parlament zabývat se tématem, o němž by viktoriánská společnost nejraději mlčela.

Pohlavní choroby samozřejmě z Británie nezmizely a nezmizela ani prostituce. Změnil se ale pohled na to, zda stát smí řešit zdravotní problém tím, že jednu skupinu lidí podrobí zvláštnímu policejnímu a lékařskému režimu.

Prostitutka byla tehdy v očích systému místem, odkud nákaza přichází. Bylo proto možné ji sledovat, evidovat, pravidelně vyšetřovat a v případě nemoci izolovat. Mužský zákazník zůstával mnohem více člověkem, kterého je potřeba před nákazou chránit, než člověkem, jehož sexuální chování je potřeba stejným způsobem kontrolovat.

Moderní právní historička Katherine Baker právě na Contagious Diseases Acts ukazuje, jak zákon vytvořil zvláštní obraz ženského těla prostitutky jako předmětu dozoru a disciplíny. Její studie je přitom volně dostupná v repozitáři University College London.

A v tom je možná největší paradox celého příběhu. Británie 19. století se rozhodla řešit skutečný zdravotní problém. Pohlavní choroby skutečně ničily zdraví lidí a představovaly vážnou komplikaci pro armádu i námořnictvo. Stát měl dobrý důvod hledat řešení.

Jenže místo aby kontroloval nemoc, začal do značné míry kontrolovat určitou skupinu žen. Prostitutka mohla být předvolána, svlečena, vyšetřena a na měsíce zadržena. Její zákazník se mohl vrátit do kasáren.

A právě tento rozdíl nakonec pomohl proměnit zdravotnický zákon v jednu z největších britských debat o ženském těle, sexuální morálce a hranicích státní moci 19. století.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.parliament.uk/about/living-heritage/transformingsociety/private-lives/relationships/overview/sexualbehaviour19thcentury/

https://discovery.ucl.ac.uk/id/eprint/1470664/

https://oro.open.ac.uk/65546/

https://wellcomecollection.org/works/nu5hxhbf

https://wellcomecollection.org/works/caux6vnv

https://www.gutenberg.org/cache/epub/75348/pg75348-images.html

https://wellcomecollection.org/works/f39vjzez