Zoufalým matkám nabízela pomoc. Zrůdná Amelia Dyer po převzetí děti vraždila a těla házela do Temže

Na konci 19. století stačilo v britských novinách nalistovat správnou rubriku a člověk narazil na inzeráty, které by nám dnes přišly nepochopitelné. Slušná vdaná žena nabízela, že přijme dítě do péče. Slibovala bezpečný domov, mateřskou lásku a někdy i to, že dítě vychová jako vlastní. Pro svobodnou matku, která se ocitla bez peněz a bez podpory rodiny, mohla podobná nabídka znamenat poslední naději.

Právě na takové ženy čekala Amelia Dyerová. Její jméno se dnes objevuje mezi nejznámějšími britskými sériovými vrahy. Někdy se jí připisují dvě stovky obětí, jindy tři nebo dokonce čtyři stovky. Tak vysoká čísla však není možné s jistotou dokázat. Jisté je však něco jiného - Dyerová přijímala děti po mnoho let, několik dětských těl bylo nalezeno a policie získala důkazy ukazující na další případy. Kolik kojenců skutečně zemřelo její rukou, už pravděpodobně nikdo nikdy nezjistí.

Dyerová svůj způsob obživy nevymyslela. Takzvaný baby farming byl ve viktoriánské Británii dobře známým jevem. Ženy přijímaly za úplatu kojence do pěstounské péče nebo slibovaly, že jim najdou nový domov. Některé se o děti skutečně staraly. Problém spočíval v tom, že systém byl dlouho velmi špatně kontrolovaný (nebo vůbec) a lákal také lidi, kterým šlo spíše o peníze a na osudu dítěte jim příliš nezáleželo.

Proč jim matky svoje děti dávaly? Protože možnosti svobodné ženy s dítětem byly nesrovnatelně horší než dnes. Nemanželské těhotenství mohlo znamenat ztrátu zaměstnání, odmítnutí rodinou a společenské ponížení. Žena musela pracovat, ale současně se starat o dítě, přičemž žádný moderní sociální systém, který by ji zachytil, neexistoval. Pokud se otec odmítl postarat, mohla se dostat do téměř bezvýchodné situace. Baby farming proto mohlo působit jako řešení.

Obvykle existovaly dva základní způsoby placení. Matka mohla za péči platit pravidelně, což však pro člověka bez stálého příjmu nebylo jednoduché. Nebo zaplatila jednorázovou částku a dítě bylo údajně přijato natrvalo či předáno k adopci. Právě druhá možnost ale vytvářela děsivou ekonomickou logiku. Pokud někdo dostal peníze předem, dítě se od té chvíle stávalo nákladem. Potřebovalo jídlo, oblečení, místo k bydlení a péči. Čím kratší dobu žilo, tím větší část zaplacené částky pěstounovi zůstala. Amelia Dyerová tuto logiku dovedla do krajnosti.

Amelia Elizabeth Hobleyová se narodila nedaleko Bristolu a v mládí se vyučila zdravotní sestrou. Později se provdala a jako Amelia Dyerová začala postupně vydělávat péčí o těhotné ženy a malé děti.

Její zdravotnická zkušenost přitom nebyla bezvýznamná. Věděla, jak pečovat o nemocné, znala účinky tehdejších léků a především se dokázala pohybovat ve světě, kde byla dětská úmrtnost sama o sobě vysoká. Smrt kojence tak nemsela vyvolat automaticky podezření.

Zpočátku zřejmě nebylo nutné děti přímo vraždit. Některé „baby farmerky“ dávaly svým svěřencům minimum potravy. Děti, které příliš plakaly, mohly být utišovány opiáty. Podvyživený a utlumený kojenec rychle slábl a jeho smrt pak mohla být přičtena přirozené nemoci.

Dyerová ale nakonec zašla tak daleko, že si jí úřady všimly. V roce 1879 se před soudem řešily poměry v jejím domě. Dobové zprávy uváděly, že během přibližně dvou let zemřelo sedm dětí, které měla v péči, vedle toho také její dvě vlastní děti. Přímou vraždu se prokázat nepodařilo. Dyerová však porušila tehdejší předpisy na ochranu kojenců a dostala šest měsíců těžkých prací.

Po propuštění se Dyerová k přijímání dětí vrátila. Jenže už věděla, kde udělala chybu. Dítě, které pomalu umíralo v její domácnosti, bylo nebezpečné. Někdo je mohl vidět. Při smrti bylo potřeba přivolat lékaře. Vznikaly úřední záznamy a příliš mnoho mrtvých kojenců na jedné adrese mohlo začít být podezřelé.

Mnohem jednodušší bylo přijmout dítě za jednorázovou platbu a potom zajistit, aby po něm nezůstala téměř žádná stopa. Dyerová se během dalších let stěhovala, používala různá příjmení a opakovaně se ocitala v psychiatrických zařízeních. Otázka jejího duševního zdraví se později stala důležitou součástí procesu. Obhajoba tvrdila, že byla duševně nemocná. Obžaloba naopak poukazovala na to, že dokázala jednat velmi promyšleně a že její psychické problémy se nápadně hodily právě ve chvílích, kdy jí hrozilo odhalení.

A především pokračovaly inzeráty. Dyerová v nich vytvářela přesně takový obraz, jaký zoufalá matka potřebovala vidět. Dítě prý přijme slušná žena. Dostane dobrý domov. Bude o ně postaráno. Matka mohla mít pocit, že nedělá nic strašného – právě naopak, že svému dítěti dává šanci na lepší život. A tak zaplatila a odešla.

Jednou z žen, které na podobnou nabídku reagovaly, byla Evelina Marmonová. Pracovala jako servírka a měla malou dceru Doris. Péči o dítě sama nezvládala, a tak hledala někoho, kdo by se jej ujal. Dyerová jí připadala vhodná.

Vystupovala přesvědčivě a zkušeně. Dokázala budit dojem ženy, která ví, co dělá, a která dítě přijímá nikoli kvůli penězům, ale proto, že mu chce poskytnout domov. Za převzetí Doris dostala deset liber – částku, která tehdy rozhodně nebyla zanedbatelná.

Pro Evelinu Marmonovou tím začalo období čekání. Dyerová slíbila, že bude psát. Jenže zprávy nepřicházely tak, jak matka očekávala. Doris totiž žádný nový život nečekal.

Amelia Dyerová děti, které jí byly svěřeny, zabíjela krátce po jejich převzetí. Charakteristickým prostředkem se stala bílá páska utažená kolem krku. Těla potom bylo nutné někam odstranit. Ale to byla zároveň chvíle, při níž mohla udělat chybu.

Dne 30. března 1896 vytáhl jeden z mužů pracujících na Temži u Readingu z vody balík zabalený v hnědém papíru. Uvnitř bylo tělo malé holčičky. Dítě bylo později identifikováno jako Helena Fryová.

Policie mohla mít před sebou další z mnoha případů mrtvého novorozence, jejichž nalezení tehdy bohužel nebylo ničím neslýchaným. Tentokrát však zůstal na balicím papíru detail, kterého si vyšetřovatelé všimli. Na papíru byly velmi slabé stopy jména a adresy.

Detektiv Anderson z Reading Borough Police papír zkoumal a podařilo se mu údaje rozluštit. Stopa vedla k ženě, která používala jméno Mrs Thomas. Policisté brzy zjistili, že za jménem ve skutečnosti stojí Amelia Dyerová.

Ještě však potřebovali důkazy. Dům začali sledovat a připravili léčku. Mladá žena měla předstírat, že hledá někoho, komu by mohla svěřit dítě. Dyerová na nabídku reagovala. Policie tak dostávala stále jasnější představu o tom, čím se ve skutečnosti živí.

Dne 4. dubna 1896 byla zatčena. To, co následovalo, proměnilo případ jedné mrtvé holčičky v celonárodní senzaci.

Policisté začali prohledávat řeku. Postupně byla nalezena těla dalších dětí. Reading Museum uvádí, že z Temže bylo v souvislosti s případem vytaženo celkem sedm mrtvých kojenců. Některé oběti bylo možné identifikovat.

Mezi nimi byli Doris Marmonová a malý Harry Simmons. Jejich těla byla nalezena společně v cestovní tašce vytažené z řeky. Oba měli kolem krku bílou pásku. Stejný detail se opakoval i u dalších obětí. Dyerová nakonec policistům sama naznačila, jak poznají děti, které prošly jejíma rukama - právě podle pásky kolem krku.

V jejím bydlišti policie našla další materiál, který začal skládat dohromady rozsah celého podnikání – dopisy, telegramy, účtenky, dětské oblečení a korespondenci s ženami, které hledaly domov pro své děti. Každý takový dokument mohl znamenat další dítě. A tady vznikl problém, který přetrval dodnes. Kolik jich bylo?

Kolik dětí Amelia Dyerová skutečně zavraždila, se dnes už nejspíš zjistit nedá. Často se objevuje číslo 400, jenže to je spíš odhad než doložený údaj. Policie našla několik těl a další případy dokázala s Dyerovou spojit, ale ke stovkám obětí žádný seznam ani přímý důkaz neexistuje. Tak vysoké odhady vznikly hlavně proto, že děti přijímala dlouhé roky a nikdo přesně neví, kolik jich za tu dobu prošlo její péčí.

Počet obětí navíc mohla snadno skrýt. Často se stěhovala, vystupovala pod různými jmény a děti přebírala od žen, které věřily, že pro ně našly nový domov. Když pak dítě zmizelo, nemuselo to hned vzbudit podezření. Matka mohla předpokládat, že žije u nové rodiny, zatímco úřady o jeho existenci nebo předání nemusely vědět vůbec. A pokud Dyerová těla skutečně odnášela k řece nebo je pohřbívala, řada z nich mohla zmizet beze stopy. Jisté tedy je, že obětí bylo víc než několik jednotlivých případů. Zda jich ale byly desítky, nebo opravdu stovky, už zůstane jen odhadem.

Proces s Amelií Dyerovou proběhl v květnu 1896 v londýnském Old Bailey. Obžaloba nemusela dokazovat všechny smrti, které s ní policie spojovala. Pro rozsudek smrti stačila jediná prokázaná vražda. Před soud se proto dostal případ Doris Marmonové.

Obhajoba měla jen omezený prostor. Spojení mezi Dyerovou, dítětem a jeho smrtí bylo velmi silné. Hlavní otázkou se tak stalo její duševní zdraví. Dyerová měla za sebou pobyty v psychiatrických ústavech a její obhájci se snažili přesvědčit porotu, že za své jednání nebyla plně odpovědná. Ve vazbě se také výrazně obracela k náboženství, zpívala náboženské písně a během procesu měla u sebe zpěvník.

Žalobci však nabídli jiný výklad. Podle nich přesně věděla, co dělá. Dokázala vyhledávat klientky, vyjednávat s nimi o penězích, měnit jména a adresy, odstraňovat těla a reagovat na nebezpečí odhalení. Její činnost nebyla sérií nekontrolovaných záchvatů. Připomínala podnikání – pouze s tím rozdílem, že jeho výnosnost závisela na smrti dětí.

Porotě netrvalo rozhodování dlouho. Amelia Dyerová byla uznána vinnou. Rozsudkem byla smrt oběšením.

Dyerová čekala na popravu ve věznici Newgate v Londýně. Její případ mezitím plnil britské noviny. Představa ženy, která desítky let přijímala děti od zoufalých matek a poté je zabíjela, byla šokující i pro společnost, která byla na vysokou dětskou úmrtnost zvyklá.

Dne 10. června 1896 ráno byla Amelia Dyerová odvedena na popraviště. Bylo jí sedmapadesát let.

Oběšením jednoho člověka ale případ neskončil. Zůstala po něm mnohem nepříjemnější otázka - jak bylo možné, že podobná činnost mohla pokračovat tak dlouho? Odpověď neležela pouze v osobnosti vražedkyně.

Příběh Dyerové bývá vyprávěn jako příběh mimořádně kruté ženy. To je samozřejmě pravda, ale sám o sobě tím vysvětlen není. Dyerová potřebovala klientky. A těch byl dostatek.

Byly to ženy, které společnost odsuzovala za nemanželské těhotenství, zaměstnavatel je mohl propustit a rodina zavrhnout. Některé pracovaly jako služky nebo servírky a neměly reálnou možnost chodit do zaměstnání s kojencem. Předání dítěte cizí ženě proto nemuselo být výrazem lhostejnosti. Někdy šlo o zoufalé rozhodnutí člověka, který neviděl jinou cestu.

Právě proto fungovaly Dyerové inzeráty. Nenabízela smrt. Nabízela slušný domov.

Nevypadala jako někdo, kdo dítěti ublíží. Byla starší ženou, matkou a zkušenou ošetřovatelkou. Uměla mluvit s lidmi a vzbudit důvěru. Matka jí předala dítě, zaplatila a mohla odcházet s přesvědčením, že právě udělala to nejlepší, co v její situaci udělat šlo. Dyerová pak jen využila skutečnosti, že se na další osud dítěte téměř nikdo neptal.

Případ vyvolal obrovskou pozornost a současně obnovil diskusi o tom, jak mají být děti svěřované cizím lidem chráněny. Už před Dyerovou existovaly zákony, které měly nejhorší praktiky baby farmingu omezovat, ale ukázalo se, že kontrola je nedostatečná.

V následujících letech byla pravidla zpřísňována. Infant Life Protection Act z roku 1897 posílil dohled nad lidmi, kteří přijímali malé děti do péče, a další opatření následovala. Změny pokračovaly až do počátku 20. století, kdy stát získával stále větší možnosti kontrolovat, komu jsou děti svěřovány a co se s nimi následně děje.

Bylo by přehnané tvrdit, že jediný případ vytvořil moderní systém ochrany dětí. Skandál kolem Amelie Dyerové však velmi názorně ukázal, co se může stát, pokud je osud dítěte po předání cizímu člověku prakticky nekontrolovatelný.

A především odkryl něco, o čem viktoriánská společnost dobře věděla, ale příliš ráda o tom nemluvila. Za novinovými inzeráty nabízejícími „dobrý domov“ existoval skutečný obchod s dětmi.

Většina lidí, kteří se o cizí děti starali, samozřejmě nebyla vrahy. Stačilo však několik těch, kteří pochopili slabinu systému - za živé dítě bylo nutné utrácet peníze, zatímco za mrtvé už ne. Amelia Dyerová tuto jednoduchou a strašlivou rovnici pochopila dokonale.

Kdyby v březnu 1896 jeden balíček v Temži zůstal pod hladinou, možná by policie její dům ještě dlouho nenavštívila. Dyerová nebyla odhalena proto, že by ji po letech někdo odhalil díky rozsáhlému vyšetřování. Byla odhalena jen díky kusu hnědého balicího papíru, na němž zůstala téměř nečitelná adresa.

Sedm mrtvých dětí bylo nalezeno. Kolik dalších zmizelo beze stopy, to už se nikdo nedozví.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.thamesvalley.police.uk/police-forces/thames-valley-police/areas/au/about-us/thames-valley-police-museum/the-baby-farmer

https://www.bbc.com/news/articles/cgjwxny81p3o

https://www.bbc.com/news/uk-england-berkshire-39330793

https://collections.readingmuseum.org.uk/index.asp?filename=REDMG&hitsStart=1967&mwsquery=%7Bcollection%7D=%7Bhistory%7D&page=record

https://collections.readingmuseum.org.uk/index.asp?filename=REDMG&hitsStart=4279&mwsquery=+%7Bcollection%7D=%7Bhistory%7D&page=record