Za nemanželský sex platily především ženy. Osud svobodných matek býval krutý, přišly o práci a domov

Mladé služce v Londýně mohlo před dvěma sty lety nechtěné těhotenství během několika měsíců obrátit život naruby. Pokud si ji otec dítěte nechtěl vzít, čekal ji mnohem větší problém než jen starost, z čeho dítě uživí. Služba tehdy často znamenala nejen práci, ale také střechu nad hlavou a jídlo. Když o místo kvůli těhotenství přišla, mohla tak rázem ztratit prakticky všechno. Ani návrat k rodičům nemusel být samozřejmostí. A muž, který ještě před pár měsíci sliboval společnou budoucnost, nemusel být najednou k nalezení.

Ženy proto někdy rostoucí břicho skrývaly, dokud to jen trochu šlo. Některé měly štěstí a zastala se jich rodina, jiné pořád doufaly, že se otec dítěte vrátí nebo alespoň pošle peníze. Když se nic z toho nestalo, možností rychle ubývalo. Jednou z nich bylo odevzdat dítě do nalezince. V těch nejzoufalejších případech se žena snažila utajit nejen těhotenství, ale i samotný porod. Rodila bez pomoci v pokoji, na půdě nebo někde stranou, aby se nikdo nedozvěděl, co se stalo.

Když se na minulost podíváme jen prostřednictvím matrik a statistik, zůstávají po těchto ženách většinou jen jména a data. Mnohem víc ale prozrazují dochované žádosti o pomoc, dopisy nebo soudní výpovědi. Najednou před sebou nemáme položku označenou jako „nemanželské dítě“, ale konkrétní ženu, která se během několika měsíců mohla ocitnout bez partnera, bez práce a bez domova. A někdy nakonec i bez dítěte…

Nemanželský sex samozřejmě nebyl v minulosti ničím výjimečným. Lidé spolu navazovali vztahy před svatbou a těhotenství někdy sňatek jednoduše urychlilo. Problém nastal ve chvíli, kdy svatba nepřišla.

Postavení neprovdané těhotné ženy se lišilo podle období, země i společenské vrstvy. Bohatá rodina mohla dceru na několik měsíců ukrýt před okolím a dítě umístit jinam. Chudá žena takové možnosti většinou neměla. Zvlášť zranitelné byly služky, protože zaměstnání pro ně často znamenalo zároveň bydlení a stravu. Pokud o místo přišly, neztratily tedy jen výplatu.

Podle řady historických zdrojů mohl mít vztah mezi služkou a otcem dítěte nejrůznější podobu. Někdy šlo o milence, kteří plánovali společnou budoucnost a muž svůj slib nedodržel. Jindy byl otcem jiný sluha, voják nebo řemeslník. A existovaly samozřejmě i případy, kdy byla žena sexuálně zneužita mužem, vůči němuž měla jen malou možnost se bránit.

Pozdější morální pohled na neprovdanou matku však tyto rozdíly často stíral. Viditelné bylo především dítě. Odpovědnost za nemanželské těhotenství proto dopadala velmi nerovnoměrně. Muž mohl otcovství popřít nebo se odstěhovat. Žena musela porodit. A potom musela nějak vymyslet, co bude dál.

Představa, že nemanželský otec neměl vůbec žádnou povinnost, ale také není úplně správná. Například v Anglii existovaly po staletí mechanismy, jejichž prostřednictvím se místní úřady snažily zjistit otce dítěte a přimět ho, aby na jeho výživu přispíval.

Nebyla za tím nutně starost o matku. Mnohem praktičtějším důvodem byly peníze. Pokud matka dítě neuživila, náklady mohly připadnout farnosti. Ta proto měla velmi dobrý důvod najít muže, který by platil místo ní. Neprovdaná těhotná žena tak mohla být vyslýchána ohledně totožnosti otce a proti označenému muži mohlo být zahájeno řízení.

Jenže právní nárok a skutečně obdržené peníze byly dvě různé věci. Muž mohl otcovství zpochybňovat, zmizet nebo jednoduše nemít z čeho platit. Pro ženu bez zaměstnání tak dítě stále představovalo existenční problém. Právě proto bylo tolik důležité, zda jí pomohla vlastní rodina.

Pokud ano, mohlo všechno dopadnout relativně obyčejně. Dítě vyrůstalo s matkou, prarodiči nebo dalšími příbuznými a žena si později mohla najít manžela. Nemanželský původ dítěte nezmizel, ale nemusel automaticky znamenat celoživotní tragédii.

Případy byly opravdu různé. Vedle žen vyhnaných z domu existovaly rodiny, které dceru i její dítě přijaly. Vedle mužů, kteří zmizeli, byli otcové, kteří přispívali. A vedle dětí odevzdaných institucím žily tisíce nemanželských dětí normálně mezi svými příbuznými. Nejvíce stop ale samozřejmě zanechaly případy, kdy tato záchranná síť selhala.

V Londýně fungoval od roku 1741 Foundling Hospital, kam byly přijímány děti, o které se jejich rodiče nemohli postarat. Za jeho založením stál Thomas Coram, který se o vznik podobného zařízení snažil řadu let a v roce 1739 pro něj získal královskou chartu. Navzdory názvu nešlo o nemocnici, ale spíš o „nalezinec“.

Zajímavé je hlavně to, kolik se toho o zdejších dětech a jejich matkách dochovalo. Foundling Hospital si vedl podrobnou dokumentaci a část žen navíc při žádosti o přijetí dítěte popisovala, proč se o něj nemůže postarat sama. Díky tomu dnes známe i okolnosti, které by se jinak do žádných matrik nedostaly. Důvody se opakují. Chudoba. Opuštění otcem. Ztráta zaměstnání. Nemoc. Smrt partnera. Nemožnost pracovat a současně pečovat o kojence. A samozřejmě nemanželské těhotenství.

Ne všechny děti přijaté Foundling Hospital byly ale nemanželské. Historička Alysa Levene při výzkumu prvních desetiletí fungování instituce dospěla k závěru, že významná část dětí mohla pocházet i z manželství. Chudoba bohužel dokázala rozdělit rodinu bez ohledu na to, zda měli rodiče oddací list.

Pro neprovdané matky však Foundling Hospital představoval něco mimořádně důležitého - možnost vzdát se dítěte a snad si tím zachránit vlastní budoucnost. Jenže dostat dítě dovnitř nebylo samozřejmé.

Zájem o přijetí dětí rychle převyšoval možnosti instituce. Foundling Hospital proto v určitém období používal systém, který dnes působí téměř neuvěřitelně - o šanci dítěte rozhodovalo losování.

Matky vytahovaly z vaku barevné koule. Bílá znamenala, že dítě mohlo postoupit k přijetí, pokud při zdravotní prohlídce nebyl zjištěn problém. Červená znamenala místo na čekací listině. Černá znamenala odmítnutí.

Žena tak mohla přijít s dítětem, které nedokázala uživit, a během několika okamžiků zjistit, že pro něj místo není. Později se způsob přijímání měnil a do hry stále více vstupovalo hodnocení samotné matky. A právě tady se naplno projevila dobová morálka.

Žena měla vysvětlit okolnosti svého těhotenství a přesvědčit vedení instituce, že pomoc skutečně potřebuje a zároveň si ji zaslouží. Posuzovalo se její předchozí chování, pověst i možnost, že se po odevzdání dítěte vrátí k „řádnému“ životu.

V praxi tak vznikal zvláštní paradox. Žena žádala o pomoc právě proto, že porodila dítě mimo manželství, ale zároveň musela přesvědčit okolí, že není „nemravnou ženou“. Jednorázový „poklesek“ bylo možné odpustit snáz než život, který společnost považovala za promiskuitní.

Dítě se tak stávalo nejen člověkem, o jehož budoucnosti se rozhodovalo, ale také důkazem, podle něhož byla posuzována morální hodnota jeho matky.

Jednou z nejdojemnějších částí archivu Foundling Hospital jsou takzvané tokens – drobné předměty, které rodiče zanechávali při odevzdání dítěte. Mohla to být mince, medailonek, knoflík, stužka, kus látky, hrací karta nebo jednoduchý papírek. Někdy byl předmět rozdělen na dvě části. Jedna zůstala u dokumentace dítěte a druhou si matka ponechala.

Mělo to svůj smysl. Dítě v instituci dostalo nové jméno a rodič potřeboval způsob, jak později dokázat jeho totožnost. Za obyčejným kouskem látky se tak mohla skrývat naděje, že odloučení nebude navždy. Některé matky se skutečně pokoušely své děti později získat zpět. Mnoha jiným se to nikdy nepodařilo.

Dochované předměty jsou dnes mimořádně působivé právě proto, že většinou nepatřily bohatým ani významným lidem. Po chudé služce obvykle nezůstal portrét nebo několik svazků dopisů. Tady po ní mohl zůstat aspoň odstřižek látky přiložený k záznamu jejího dítěte. Je to nepatrná věc, ale někdy říká víc než dlouhá statistická tabulka.

Přijetí do instituce ještě neznamenalo bezpečné dětství. Kojenecká a dětská úmrtnost byla v 18. a 19. století obecně vysoká a opuštěné děti patřily k nejzranitelnějším.

Velkým problémem bylo kojení. Bez moderní kojenecké výživy představovalo mateřské mléko pro novorozence zásadní výhodu. Pokud dítě nemohla kojit vlastní matka, bylo potřeba najít kojnou. Instituce proto posílaly malé děti do péče žen na venkově a teprve později je vracely. Kvalita péče se výrazně lišila.

V některých případech se děti dostaly k rodinám, které se o ně staraly dobře. Jinde byly podvyživené, nemocné nebo zanedbávané. Zvlášť děsivá čísla pocházejí z některých forem farní péče o chudé děti, kde mohla být úmrtnost katastrofálně vysoká.

Děti svobodných matek také umíraly častěji. Není to zase tak překvapivé, když si představíme, v jakých podmínkách řada z nich začínala život. Matka mnohdy neměla partnera ani dost peněz a po porodu se potřebovala co nejdřív vrátit do práce. Pokud se dítěte nemohl ujmout někdo z rodiny, musela pro něj hledat jiné místo. Někdy skončilo u kojné, jindy v nalezinci nebo u cizích lidí, kteří se o děti starali za úplatu. V době, kdy byl nebezpečný už samotný první rok života, to byla další nevýhoda navíc. Ostatně ještě na začátku 20. století umíralo v Británii během prvního roku života výrazně víc dětí svobodných matek než dětí narozených manželským párům.

Právě z této situace vznikl v 19. století fenomén označovaný jako baby farming. Neprovdaná matka potřebovala vydělávat. Jenže kdo zaměstná služku, která během práce zároveň pečuje o kojence? Jednou z možností bylo dítě svěřit jiné ženě a za péči jí platit.

Samo o sobě na tom nebylo nic zločinného. V době bez jeslí, sociálního systému v dnešním smyslu a placené rodičovské dovolené šlo o praktické řešení palčivého problému. Systém měl ale nebezpečnou slabinu.

Největší problém nastával ve chvíli, kdy matka zaplatila za péči o dítě jednorázově předem. Žena, která dítě převzala, už potom žádné další peníze nedostávala. Naopak – každý další týden musela ze zaplacené částky kupovat jídlo, oblečení a všechno ostatní, co dítě potřebovalo. V tom nejhorším případě tak pro ni bylo finančně výhodnější, když dítě dlouho nepřežilo.

To samozřejmě neznamená, že ženy, které si za peníze braly cizí děti do péče, běžně čekaly na jejich smrt. Mnohé se o ně staraly úplně normálně. Systém ale umožňoval i něco mnohem horšího. Některé děti dostávaly málo jídla, žily ve špatných podmínkách a umíraly na zanedbání. A objevily se i ženy, které zašly ještě dál.

Nechvalně proslulá byla především Amelia Dyer, která si v druhé polovině 19. století nechávala platit za převzetí nechtěných dětí a některé z nich následně zavraždila. Bohužel bylo dost žen, které své dítě nedokázaly uživit, ale zároveň potřebovaly pracovat, aby uživily alespoň samy sebe. Když nemohla pomoci rodina a jiná možnost neexistovala, svěřit dítě za peníze cizí ženě mohlo vypadat jako jediné řešení.

V archivech Foundling Hospital jsou dnes desetitisíce dokumentů. Jména, čísla, data přijetí a úmrtí. Při pohledu na tabulky se snadno zapomíná, co jednotlivý záznam znamenal. Proto jsou tak působivé právě drobné předměty, které matky dětem nechávaly.

Stužka. Knoflík. Mince. Kousek látky.

Žena, která jeden z nich před téměř třemi sty lety vložila k dítěti, nemohla vědět, že jej jednou budou lidé prohlížet v muzeu nebo v digitalizovaném archivu. Nezanechávala historický pramen. Potřebovala jen něco, podle čeho by své dítě jednou poznala.

Možná skutečně věřila, že se pro něj vrátí, až získá práci a našetří dost peněz. Některým se to podařilo. Jiné své dítě už nikdy neviděly.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://foundlingmuseum.org.uk/our-art-and-objects/foundling-collections/foundling-voices/

https://www.workhouses.org.uk/Chelsea/Chelseabas.shtml

https://www.thamesvalley.police.uk/police-forces/thames-valley-police/areas/au/about-us/thames-valley-police-museum/the-baby-farmer/

https://www.hgs-familyhistory.com/2013/01/baby-farming/

https://coramstory.org.uk/explore/content/article/illegitimacy-mortality-and-the-foundling-hospital

https://www.coram.org.uk/about-us/our-story/

https://workhouses.org.uk/poorlaws/1834act.shtml