Slavné kurtizány: z prostitutek mezi elitu. Společnost jimi pohrdala, muži za ně utráceli jmění

Na pařížské Champs-Élysées stojí dům, který by si člověk podle jeho vzhledu spojil spíš s nějakou starou šlechtickou rodinou než s někdejší prostitutkou. V 19. století patřil ženě známé jako La Païva. Uvnitř bylo onyxové schodiště, mramor, bohatě zdobené místnosti a koupelna, o které se v Paříži vyprávělo ještě dlouho poté. Hosté sem přicházeli na večeře, scházeli se tu umělci, spisovatelé a bohatí muži. Majitelka domu se přitom narodila jako Esther Lachmannová, dcera tkalce z Moskvy.

Její život byl mimořádný, ale nebyl úplně ojedinělý. Londýn i Paříž 18. a 19. století znaly ženy, které začínaly jako prostitutky nebo vydržované milenky a během několika let se dostaly do společnosti aristokratů, politiků a dědiců velkých majetků. Některé získaly domy a šperky, jiné pravidelnou rentu. Pár z nich dokázalo nashromáždit takový majetek, že už na dalších zákaznících vůbec nemusely být závislé.

To ale samozřejmě nebyl běžný osud prostitutky. Naprostá většina žen, které se živily sexem, neměla s tímto světem mnoho společného. Žily po levných podnájmech a nevěstincích, pracovaly na ulici a často řešily především to, jak zaplatit jídlo a nájem. Nad nimi ale existovala velmi úzká skupina žen, kterým se podařilo proniknout mezi bohatou klientelu. A čím výš se dostaly, tím méně jejich život připomínal běžnou prostituci.

Slovo kurtizána nás může trochu klamat, protože neoznačovalo jednu přesně vymezenou profesi. Některé ženy přijímaly více mužů, jiné žily dlouhé měsíce nebo roky s jediným bohatým milencem. Hranice mezi prostitutkou, milenkou a společnicí byla často nejasná. Podstatné bylo něco jiného - nejúspěšnější z nich nedostávaly jen několik mincí nebo bankovku za jednu návštěvu.

Bohatý muž mohl své milence platit byt, služebnictvo a každodenní výdaje. Kupoval jí šaty, šperky, koně nebo kočár. Pokud vztah trval dlouho, mohl jí převést majetek nebo jí zajistit pravidelnou rentu. A jakmile se žena dostala do tohoto prostředí, měla možnost poznat další muže stejného společenského postavení.

Tak vznikala kariéra, která se dokázala rozběhnout velmi rychle. Dívka, která ještě před několika lety pracovala v obchodě nebo šila šaty, najednou bydlela na dobré adrese, oblékala se podle poslední módy a objevovala se v divadle vedle muže známého v celé Paříži. Tím se zároveň stávala zajímavější pro další bohaté muže.

Samotný vzhled k tomu ale nestačil. Žena, která měla strávit s aristokratem celý večer, musela umět konverzovat a pohybovat se mezi jeho přáteli. Některé slavné kurtizány se proto samy vzdělávaly, četly, učily se jazyky a velmi pozorně sledovaly, jak se lidé z vyšších vrstev chovají.

Jednou z těch, které touto proměnou prošly neobyčejně rychle, byla Marie Duplessis.

Marie Duplessis se původně jmenovala Alphonsine Rose Plessisová. Narodila se roku 1824 v Normandii a doma mnoho vyhlídek na lepší život neměla. Rodina byla chudá, poměry neutěšené, a tak se ještě jako velmi mladá dostala do Paříže. Nejdřív pracovala v obchodě s oděvy, ale někdy kolem šestnácti let už si nechávala platit od mužů za svou společnost. A měla štěstí na ty majetnější. Brzy jí některý z nich platil byt a Alphonsine se začala objevovat na místech, kde se scházeli lidé, které do té doby znala nanejvýš od vidění.

Jméno Alphonsine Plessis se k takovému životu příliš nehodilo, a tak z něj udělala Marie Duplessis. Nechtěla přitom působit jako venkovská dívka, kterou někdo oblékl do drahých šatů. Četla, zajímala se o hudbu a literaturu a naučila se obstát i ve společnosti vzdělaných lidí. Zřejmě jí to šlo dobře. Její byt navštěvovali nejen muži, kteří jí platili účty, ale také spisovatelé a umělci. Chodil k ní Alexandre Dumas mladší, nějaký čas se stýkala s Franzem Lisztem. Na dívku, která ještě před pár lety prodávala v obchodě, to byla docela změna.

Jenže Marie byla nemocná. Měla tuberkulózu a počátkem roku 1847 už na tom byla velmi špatně. Zemřela 3. února, krátce po třiadvacátých narozeninách. Až potom se ukázalo, že přepych, ve kterém žila, neznamenal, že měla také velké jmění. Zůstaly po ní dluhy a věřitelé, takže se její majetek začal rozprodávat v dražbě. Zájem byl obrovský. Lidé si přicházeli prohlédnout a koupit věci ženy, o jejímž životě předtím četli a slýchali.

Mezi těmi, kdo Marii dobře znali, byl i Alexandre Dumas. Jejich vztah netrval dlouho, ale očividně na ni nezapomněl. V roce 1848 vydal Dámu s kaméliemi a v Marguerite Gautier nebylo těžké poznat jeho někdejší milenku. Později román přepracoval pro divadlo a právě tam příběh zaujal Giuseppe Verdiho. Jeho La traviata měla premiéru v roce 1853. Od smrti skutečné Marie Duplessis tehdy uplynulo pouhých šest let.

Marie Duplessis se tak stala slavnější po smrti než za života. Jenže za romantickou představou krásné kurtizány umírající na souchotiny zůstává skutečná mladá žena, která během několika málo let vystoupala z chudoby mezi pařížskou smetánku. A nebyla zdaleka jediná, která pochopila, že bohatého muže není nutné přesvědčit jen k zaplacení jednoho večera. Mnohem výhodnější bylo přesvědčit ho, aby zaplatil celý způsob života.

Jeanne Bécu se narodila v roce 1743 jako nemanželská dcera švadleny. Část dětství strávila v klášterní škole, později pracovala v Paříži jako prodavačka a společnice v zámožné domácnosti. Zlom přišel po seznámení s Jeanem-Baptistem du Barry. Ten se živil všelijak, ale měl kontakty mezi pařížskými boháči. Jeanne se stala jeho milenkou a zároveň ženou, jejíž společnost nabízel i svým majetným známým. Vybíral je podle toho, kolik měli peněz a jaké měli postavení. Jeanne byla krásná, uměla se oblékat a mezi zákazníky se jí začalo dařit.

Někdy v roce 1768 ji ve Versailles spatřil Ludvík XV. Králi táhlo na šedesát a jeho nejslavnější favoritka Madame de Pompadour byla už čtyři roky po smrti. Jeanne ho zaujala a poměr začal poměrně rychle. Jenže zatímco králi mohl být její původ v soukromí lhostejný, versailleská etiketa ho ignorovat nedokázala. Pokud se Jeanne měla u dvora objevovat oficiálně, nestačilo být královou milenkou. Musela být vdaná a musela mít titul.

Jean-Baptiste du Barry proto povolal svého bratra Guillauma, hraběte du Barry. Jeanne si ho v září 1768 vzala a Guillaume se po svatbě zase vrátil domů. Manželství splnilo, co mělo - z Jeanne Bécu byla Madame du Barry. Ani to ale ještě nestačilo. K oficiálnímu uvedení před krále potřebovala ženu z dostatečně významného rodu, která ji u dvora představí. Najít někoho ochotného nebylo snadné, nakonec se této úlohy ujala hraběnka de Béarn. Dne 22. dubna 1769 tak Jeanne prošla ceremoniálem, bez něhož by mezi versailleskou společnost oficiálně nepatřila.

Původ nové královy milenky samozřejmě žádným tajemstvím nebyl. U dvora měla odpůrce a později se dostala také do známého sporu s Marií Antoinettou. Mladá dauphine ji odmítala oslovit, což ve Versailles nebyla taková maličkost, jak by se nám mohlo dnes zdát. Nakonec na ni kvůli tomu tlačila i její matka Marie Terezie a rakouský vyslanec. Marie Antoinetta ustoupila na Nový rok 1772. Madame du Barry řekla několik bezvýznamných slov o tom, že je dnes ve Versailles mnoho lidí, a tím byla záležitost alespoň formálně vyřízena.

Du Barry mezitím žila tak, jak se na královu favoritku slušelo. Ve Versailles měla vlastní apartmán přímo nad královými soukromými místnostmi a Ludvík XV. za ní mohl přicházet po schodišti, aniž by musel procházet palácem. K dispozici měla také Louveciennes, kde nechala upravovat své sídlo a objednávala nábytek, porcelán, obrazy a další drahé vybavení. Patřila mezi významné zákaznice tehdejších umělců a řemeslníků a její účty tomu odpovídaly.

Všechno stálo na Ludvíku XV. a bylo jasné, že bez něj ve Versailles dlouho nezůstane. V dubnu 1774 král onemocněl neštovicemi. Du Barry byla ještě během jeho nemoci nablízku, ale když začalo být zřejmé, že může zemřít, poslal ji pryč. Ludvík XV. zemřel 10. května. Jeanne následně dostala příkaz odejít do kláštera Pont-aux-Dames.

Po nějaké době se mohla vrátit k běžnějšímu životu a nakonec znovu bydlela v Louveciennes. Přežila svého královského milence téměř o dvacet let. Osudnou se jí stala až revoluce. V roce 1793 byla obviněna mimo jiné ze styků s emigranty a z finanční podpory nepřátel republiky. Revoluční tribunál ji odsoudil k smrti a 8. prosince téhož roku skončila v Paříži pod gilotinou.

Esther Lachmannová se narodila v Moskvě v roce 1819. Její otec byl tkadlec a ani její první sňatek nenaznačoval, že by ji čekal nějak zvlášť přepychový život. Vzala si francouzského krejčího Antoina Villoinga, s nímž měla dítě, ale brzy ho opustila. Nakonec zamířila do Paříže a právě tam se jí podařilo dostat mezi lidi, kteří žili úplně jinak než rodina, z níž pocházela.

Nějakou dobu žila se známým pianistou Henrim Herzem. V jeho společnosti poznávala hudebníky, umělce i bohaté Pařížany a mezi nimi si postupně vytvořila vlastní okruh známých. Když se s Herzem rozešli, nebyla už v Paříži neznámou přistěhovalkyní odkázanou na jednoho muže. Později si vzala portugalského šlechtice Albina Francisca de Araújo de Païva. Manželství se příliš nevydařilo, zato jeho příjmení se Esther hodilo. Jako La Païva se proslavila natolik, že pod jejím původním jménem ji dnes zná málokdo.

Ještě větší štěstí měla při seznámení s Guidem Henckelem von Donnersmarckem. Pruský hrabě a průmyslník byl nesmírně bohatý a La Païva se stala jeho dlouholetou partnerkou. Nakonec se také vzali. Její někdejší život v Moskvě byl v té době dávnou minulostí.

O tom, kolik peněz měla La Païva k dispozici, dobře vypovídá její dům na Champs-Élysées. Stavět se začal v roce 1856 a práce se protáhly na deset let. Výsledek podle toho vypadal. V domě byly mramorové krby, bohatě zdobené stropy, velké schodiště ze žlutého onyxu a mimořádně nákladně zařízená koupelna. Už samotné schodiště se stalo jednou z pařížských kuriozit. La Païva zde pořádala večeře a přijímala hosty z prostředí, do něhož se kdysi dostala jako milenka pianisty Herze. Na Champs-Élysées už ovšem nebyla něčím doprovodem. Hosté přicházeli k ní.

Na rozdíl od žen, jejichž příjmy zmizely spolu s posledním bohatým milencem, se jí podařilo dosáhnout skutečného zabezpečení. Na konci už nebyla mladou prostitutkou odkázanou na cizí peněženku. Byla manželkou jednoho z nejbohatších mužů Evropy.

Cora Pearl zvolila jinou cestu. Narodila se v Anglii jako Emma Elizabeth Crouchová a v Paříži si vytvořila úplně novou identitu. Jméno Cora Pearl bylo zapamatovatelnější, exotické a dobře se hodilo k ženě, která pochopila, jak důležité je v jejím světě vzbudit pozornost.

Paříž za Napoleona III. jí hrála do karet. Bohatí lidé utráceli za restaurace, divadla, dostihy i večírky a Cora dokázala udělat ze své osoby jednu z atrakcí tohoto prostředí. Byla extravagantní, oblékala se nápadně a měla ráda drahé věci. Její jméno se spojovalo s koňmi, šperky a opulentními hostinami.

Patrně nejvýznamnějším z jejích milenců byl princ Napoléon-Jérôme Bonaparte, bratranec císaře Napoleona III. Pro Coru měl takový vztah dvojí cenu. Přinášel peníze, ale zároveň zvyšoval její společenskou hodnotu. Žena, kterou si vydržoval princ, samozřejmě přitahovala větší pozornost než neznámá prostitutka.

Cora se dokonce objevila na jevišti v Offenbachově Orfeovi v podsvětí. Její vystoupení ovšem nebylo triumfem velkého pěveckého talentu. Publikum chtělo vidět slavnou Coru Pearl – a právě to byl smysl celé věci.

Kolem jejího života vznikla spousta příběhů, z nichž některé se opakují dodnes. Vypráví se o neuvěřitelně drahých darech, výstředních hostinách i scénách, které měly hosty šokovat. Cora sama svou pověst přiživovala a pozdější autoři jí ještě rádi něco přidali. Ne všechno, co se o ní tedy později říkalo nebo psalo, mohlo být pravdivé.

Více vypovídá konec její kariéry. Dokud byla žádaná a kolem ní se pohybovali bohatí muži, mohla si dovolit mimořádně nákladný život. Jakmile zájem začal slábnout, ukázalo se, jak vratké takové bohatství může být. Cora nezemřela jako úplná žebračka, jak se někdy píše, ale její poslední roky už měly k největší pařížské slávě daleko. Zemřela roku 1886.

V Londýně patřila mezi nejslavnější kurtizány Catherine Waltersová, které se přezdívalo Skittles. Narodila se roku 1839 v Liverpoolu a do hlavního města přišla jako velmi mladá. Brzy získala bohaté obdivovatele, ale od některých pařížských kurtizán se lišila tím, že kolem sebe nepotřebovala vytvářet jeden skandál za druhým.

Velkou roli v její popularitě hráli koně. Catherine byla velmi dobrá jezdkyně a pravidelně se objevovala na Rotten Row v Hyde Parku. Dnes může znít projížďka parkem docela nevinně, jenže Rotten Row tehdy fungovala jako přehlídka londýnské společnosti. Lidé se tam nechodili jen projet. Chodili také ukázat sebe, své koně a oblečení a podívat se na ostatní.

Catherine poutala pozornost natolik, že se začalo napodobovat i její jezdecké oblečení. Je to zajímavá drobnost, která však o tehdejší společnosti také něco vypovídá. Žena mohla být považována za prostitutku a pro „slušnou“ dámu tedy za nevhodnou společnost, a přesto ty stejné dámy sledovaly její módu.

Jedním z jejích nejlépe doložených partnerů byl Spencer Cavendish, markýz z Hartingtonu, pozdější vévoda z Devonshiru a významná postava britské politiky. Jména dalších údajných milenců jsou ještě slavnější, jenže právě u nich se začíná historie míchat s klepy. Catherine měla mít údajně pletky i s budoucím králem Eduardem VII.

V jednom byla Waltersová pro mocné muže ideální společnicí - byla diskrétní. Nestavěla svou pozdější existenci na vyzrazování detailů z jejich soukromí a právě mlčenlivost jí zřejmě pomáhala udržovat dlouhé vztahy s lidmi, kteří si nemohli dovolit velké skandály.

Peníze navíc neprohýřila všechny. Na rozdíl od řady jiných kurtizán si dokázala vytvořit zabezpečení a dožila se vysokého věku. Zemřela roku 1920 jako jednaosmdesátiletá žena. V době její smrti už byla stará viktoriánská společnost, která kdysi sledovala mladou Skittles na koni v Hyde Parku, prakticky pryč.

Jestliže Catherine Waltersová pochopila hodnotu mlčení, Harriette Wilsonová udělala téměř pravý opak.

Narodila se roku 1786 v Londýně a podle vlastního vyprávění vstoupila do světa bohatých milenců už jako dospívající. Mezi muži, kteří prošli jejím životem, byli aristokraté, vojáci a další známé osobnosti období britského regentství.

Dokud byla mladá, byl obchod poměrně jasný. Muži měli peníze a Harriette nabízela svou společnost. Jenže časem krása přestávala být stejným kapitálem jako dřív. Harriette ovšem měla ještě něco, co nezestárlo - věděla, co tito muži dělali v soukromí. A roku 1825 začala vydávat své paměti.

Pro část britské smetánky to nebylo příjemné čtení. Harriette psala o mužích, kteří měli veřejnou pověst, rodiny a často také politické ambice. Najednou o nich vyprávěla žena, kterou kdysi navštěvovali za zavřenými dveřmi.

S vydáváním knihy se spojuje slavná historka o vévodovi z Wellingtonu. Wilsonová měla některým někdejším milencům nabízet možnost zaplatit za to, že je v knize vynechá. Wellington měl podobnou nabídku odmítnout odpovědí „Publish and be damned“ – tedy zhruba „Tak to zveřejni a čert tě vem“. Jestli větu pronesl přesně takto, je nejisté, ale k Harriettiným pamětem už patří téměř dvě stě let.

Její případ byl poněkud škodolibým převrácením rolí. V mládí závisela na penězích významných mužů. Ve stáří mohla vydělávat na jejich strachu, že se veřejnost dozví příliš mnoho.

Co tedy rozhodovalo o tom, že jedna prostitutka zůstala celý život v chudobě, zatímco jiná skončila v paláci? Samotná krása určitě nestačila. Krásných mladých žen bylo mnoho a naopak bohatých mužů ochotných financovat několik let extrémně nákladného života bylo podstatně méně.

Zásadní byl první průnik do správného prostředí. Když žena získala dobře situovaného milence, nemusela už bydlet v chudé čtvrti. Mohla si dovolit oblečení, díky kterému nevypadala jako chudá prostitutka, a začala chodit na místa, kam přicházeli lidé s penězi. Jeden vztah jí otevřel dveře k dalším.

Pak už záleželo na ní. Některé ženy peníze okamžitě utratily, jiné z nich vytvořily vlastní majetek. Některé dokázaly bavit společnost, jiné zaujaly extravagancí. A několik jich získalo takovou pověst, že se jejich jméno samo stalo hodnotou.

Velkou roli hrála i mužská ješitnost. Vydržovat krásnou a slavnou kurtizánu znamenalo mít dost peněz na její byt, služebnictvo, šperky a koně. Část luxusu, který muž své milence poskytoval, proto nebyla určena pouze jí. Byla zároveň zprávou pro ostatní muže - podívejte se, co si mohu dovolit.

Proto mohl zájem jednoho aristokrata paradoxně přivést dalšího. Žena, o kterou před několika lety nikdo nestál, najednou získávala cenu právě tím, kdo za ni už platil.

Zůstává otázka, proč bohatí muži za podobné ženy utráceli tolik peněz, když se s nimi většinou vůbec nehodlali oženit. Právě v tom byl mezi manželkou a kurtizánou zásadní rozdíl. Zvlášť v aristokratických rodinách nebylo manželství jen otázkou zamilovanosti. Hrálo se o majetek, dědictví, společenské vazby a legitimní potomky. Původ nevěsty byl důležitý a její pověst ještě důležitější.

Od manželky se zároveň očekávalo něco jiného než od milenky. Měla reprezentovat rodinu a chovat se způsobem odpovídajícím jejímu postavení. Kurtizána mohla být mnohem otevřenější, výstřednější a zábavnější. Mohla dělat věci, které by byly u manželky veřejně nepřijatelné.

Tak vznikala podivná situace, kdy aristokrat mohl své milence koupit dům a diamanty, ale přesto by jeho rodina považovala sňatek s ní za skandál. Kurtizána mohla být bohatší než řada žen z dobrých rodin a přitom zůstávala společensky pod nimi.

La Païvě se podařilo tuto hranici překročit, což z jejího života dělá tak mimořádný případ. Většina ostatních zůstala někde na rozhraní mezi dvěma světy. Byly dost dobré pro ložnice, večeře, cestování a někdy i dlouholeté vztahy, ale ne pro rodokmen.

Příběhy slavných kurtizán mohou snadno znít jako neobvyklá cesta k ženské nezávislosti. Nepředstavujte si ale prostituci 19. století podle několika žen s diamanty a kočáry.

Naprostá většina prostitutek byla od jejich života vzdálená stejně jako obyčejný dělník od života průmyslového magnáta. Místo dlouhodobého milence, který platil dům, potřebovaly několik zákazníků denně. Místo koní řešily nájem a místo bezpečného stáří často nemoc.

I žena, která se dostala nahoru, mohla spadnout velmi rychle. Stačilo, aby její ochránce zemřel, přišel o peníze nebo si našel jinou. Luxusní život byl navíc nesmírně drahý. Šperky a dům mohly být majetkem, ale večírky, služebnictvo, drahé šaty a koně jen spotřebovávaly další peníze.

Proto dopadly jednotlivé ženy tak rozdílně. Marie Duplessis zemřela příliš mladá, než aby poznala druhou polovinu kariéry. Cora Pearl zjistila, jak rychle může velká sláva odeznít. Catherine Waltersová si dokázala peníze udržet. Harriette Wilsonová si našla úplně nový způsob, jak zpeněžit minulost. A La Païva dala své jmno domu, který stojí dodnes.

To je možná nejpodivnější pozůstatek celého světa luxusních kurtizán. Společnost tyto ženy často odmítala přijmout mezi sebe a zároveň byla posedlá tím, co nosí, s kým žijí a kolik za ně jejich milenci utrácejí. Muži, kteří od vlastních dcer očekávali bezchybnou pověst, navštěvovali ženy, jejichž pověst byla veřejným tajemstvím. A některé z těchto žen dokázaly z celé té dvojí morálky vytěžit překvapivě mnoho.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://histoire-image.org/etudes/dame-camelias

https://www.gutenberg.org/cache/epub/43617/pg43617-images.html

https://allthatsinteresting.com/cora-pearl

https://www.boredpanda.com/history-famous-courtesans/

https://www.bbc.com/culture/article/20151222-la-pava-19th-century-paris-celebrity-prostitute

https://www.historic-uk.com/CultureUK/Skittles-Victorian-Courtesan-Horsebreaker/

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-nestesti-krasne-kurtizany-madame-du-barry-165365