Ženský orgasmus ve středověku: lékaři ho potřebovali kvůli početí, teologové se rozkoše obávali

Když přijde řeč na sex ve středověku, ženský orgasmus asi nebude první (nejspíš ani druhá) věc, která by vás napadla. Spíš vás napadnou přísná církevní pravidla, cudnost, manželství domluvená rodinou a sex, jehož hlavním, ne-li jediným smyslem mělo být početí potomků. Představa, že by někdo vážně rozebíral sexuální uspokojení ženy, do toho příliš nezapadá.

Jenže středověcí lékaři ženskou rozkoš opravdu řešili. Ne, že by je trápilo, zda mají ženy uspokojivý milostný život. Měli mnohem praktičtější důvod. Snažili se přijít na to, jak vzniká dítě.

A to je vlastně důvodem, proč se ženské vyvrcholení stalo součástí medicíny. Někteří učenci byli přesvědčeni, že bez dostatečného vzrušení ženy mohou být šance na početí menší. Z toho pak vycházely rady, které by člověk ve středověké lékařské knize možná nečekal - muž neměl všechno uspěchat a měl ženu před samotným stykem vzrušit.

Zároveň však tehdejší lidé žili ve společnosti, v níž bylo sexuální potěšení přinejmenším podezřelé. To, co mohlo být pro lékaře užitečnou součástí početí, bylo pro teologa něčím, čemu člověk neměl podléhat jen pro samotnou rozkoš.

Abychom pochopili, proč se vůbec středověký lékař zajímal o ženské vyvrcholení, musíme se vrátit ještě mnohem dál, do antiky. Tehdejší učenci pochopitelně nevěděli nic o vajíčku, ovulaci, spermiích ani oplodnění tak, jak jim rozumíme dnes. Museli si vystačit s tím, co dokázali pozorovat, a vytvořili několik teorií.

Jedna z nejvlivnějších pocházela od řeckého lékaře Galéna. Podle něj měl muž své semeno, ale něco podobného měla vytvářet také žena. Její „semeno“ sice podle tehdejších představ nebylo stejně dokonalé jako mužské, při početí však mělo svou úlohu. Dítě mělo vzniknout spojením obou.

A tady nastal problém. Mužské semeno bylo zjevně spojeno s vyvrcholením. Pokud ale při početí přispívá vlastním semenem také žena, kdy je uvolňuje ona? Odpověď se nabízela - rovněž při sexuálním vyvrcholení. Galén dokonce považoval ženské potěšení při souloži za jeden z argumentů pro existenci ženského semene. V jeho pojetí tak nebylo ženské vzrušení pouhou příjemnou okolností sexu. Dostalo místo v samotném mechanismu rozmnožování.

Galénovy spisy přežily antiku a prostřednictvím pozdějších autorů, včetně arabské medicíny, silně ovlivnily evropské lékařství. Jeho takzvaná dvousemenná teorie byla ve středověké medicíně velmi rozšířená. Nebyla ovšem jediná.

Proti Galénovi stála další obrovská autorita – Aristotelés. Ten si početí představoval jinak. Skutečné generativní semeno podle něj poskytoval pouze muž. Žena dodávala látku, z níž se zárodek vytvářel, a spojována s ní byla především menstruační krev. V takovém modelu nebylo nutné, aby žena při sexu vypustila vlastní semeno. A pokud ho vypustit nepotřebovala, nebylo pro početí nezbytné ani její vyvrcholení.

Dnes samozřejmě víme, že se mýlili oba. Pro středověkého vzdělance to ale nebyli dva dávno překonaní antičtí autoři. Byly to autority, jejichž názory bylo potřeba studovat, komentovat a nějak sladit s dalšími poznatky. A tak se vedla debata, která má z dnešního pohledu poněkud bizarní výsledek. Učenci se mohli přít o to, zda žena při styku něco podobného semenu skutečně vypouští, zda je to pro početí nezbytné a jakou úlohu při tom hraje sexuální potěšení.

Dokonce existovaly argumenty vycházející ze zkušenosti samotných žen. Giles Římský ve 13. století při diskusi o početí připomínal, že ženy mohou otěhotnět i bez sexuální rozkoše a bez domnělého vypuštění ženského semene. To byl samozřejmě závažný problém pro jednoduché tvrzení, že bez ženského vyvrcholení dítě vzniknout nemůže.

Středověká medicína tedy neměla jednu všeobecně přijímanou odpověď. Přesto byla představa, že ženské potěšení může početí napomáhat, natolik významná, že se dostala i do praktických doporučení.

A tady začínají být středověké lékařské texty překvapivě konkrétní. Jestliže měl být k úspěšnému početí ideální okamžik, kdy muž i žena uvolní své „semeno“, bylo potřeba řešit jednu velmi obyčejnou věc - oba partneři nemuseli dosáhnout vyvrcholení stejně rychle. Lékařská rada tedy mohla směřovat přímo k muži.

Anglický lékař John z Gaddesdenu, který na počátku 14. století sepsal rozsáhlé dílo Rosa Anglica, se při řešení početí zabýval i tím, jak ženu před souloží připravit. Doporučoval dotýkat se jejích intimních míst a prsou a líbat ji, než dojde k samotnému styku. Nešlo o středověkou příručku partnerského sexu v dnešním smyslu. Smyslem takové rady bylo především početí. Jenže praktický důsledek byl jasný - muž měl věnovat pozornost tomu, zda je žena sexuálně vzrušená.

Podobné představy se objevovaly i v dalších lékařských textech. Nejnovější výzkum historičky Alice Rawové, která se zabývá ženským sexuálním potěšením v pozdně středověké Anglii, ukazuje, že některé texty pracovaly s představou úspěšného manželského sexu, při němž mělo být prostřednictvím předchozího dráždění dosaženo vyvrcholení obou partnerů.

Je to docela daleko od jednoduché představy, že středověký muž měl splnit manželskou povinnost, otočit se ke zdi a dál ho nic nezajímalo. Současně by ale bylo chybou udělat z toho důkaz nějaké středověké sexuální emancipace. Ženské potěšení se řešilo proto, že mělo sloužit určitému účelu. Tím účelem bylo především dítě.

Zvlášť pozoruhodná je v tomto příběhu Hildegarda z Bingenu. Narodila se roku 1098, většinu života strávila v náboženském prostředí a nakonec se stala jednou z nejznámějších vzdělaných žen středověku. Psala o teologii, přírodě i lidském těle, ale také o sexu.

Hildegarda nepřevzala Galénovu teorii v celém rozsahu. Ženské tělo podle ní nevytvářelo stejné semeno jako mužské. Hovořila místo toho o zvláštní „pěně“, která při početí hrála vlastní úlohu. Její popis ženského sexuálního vzrušení je však pozoruhodně tělesný. Popisuje rozkoš, uvolnění ženské tekutiny a následnou reakci pohlavních orgánů. Moderní historici proto její text zkoumají i jako vzácný středověký popis ženské sexuální reakce.

To je podstatné ještě z jednoho důvodu. Většina toho, co dnes o středověkých představách ženské sexuality víme, pochází z textů napsaných muži. O ženském těle nám vyprávějí lékaři, filozofové, teologové a právníci. Hildegarda představuje neobvyklou výjimku – vzdělanou ženu, která se sama pokusila vysvětlit, co se v ženském těle při sexu děje.

Ani ona samozřejmě nepřemýšlela jako dnešní sexuoložka. Její medicína byla stále medicínou 12. století, spojenou s dobovými představami o těle, početí i Bohu. Přesto její text bourá představu, že ženské sexuální vzrušení bylo téma, o němž středověká žena nesměla ani přemýšlet.

To všechno může působit zvláštně, pokud máme středověk spojený s velmi přísnou křesťanskou sexuální morálkou. Jenže obě věci mohly existovat současně.

Lékaře zajímalo, co tělo dělá. Teologa zajímalo, co člověk smí dělat. A sexuální rozkoš byla z teologického pohledu mnohem problematičtější než z pohledu lékařského.

Velký vliv na západní křesťanství měl už na přelomu 4. a 5. století Augustin. Manželství samo nepovažoval za špatné a legitimním důvodem sexu bylo především plození potomků. Problémem byla žádostivost – situace, kdy člověk vyhledával sex kvůli tělesnému potěšení samotnému.

Augustin byl přitom natolik realistický, že věděl, že manželé spolu nebudou spát pouze tehdy, když se zrovna rozhodnou počít dítě. Sex mezi manželi motivovaný rozkoší hodnotil jako provinění, ale jako provinění lehké, nikoli jako něco srovnatelného s nevěrou.

Sex tedy nebyl jednoduše zakázaný. Existovala spíš hierarchie. Zdrženlivost byla lepší než sex. Sex kvůli početí byl v pořádku. Sex manželů kvůli touze byl problematický, ale tolerovaný. A sex mimo manželství překračoval hranici. V takovém prostředí vzniknul zvláštní paradox. Lékař mohl říkat muži, aby svou ženu před stykem dostatečně vzrušil, protože to může pomoci početí. Teolog jej ale zároveň varoval, aby se z rozkoše nestal samotný smysl toho, co spolu manželé dělají. Oba mohli mít ze svého pohledu pravdu.

Křesťanský pohled na manželství měl ještě jednu stránku, která populární představě o pasivní středověké manželce příliš neodpovídá.

Existoval takzvaný manželský dluh. Vycházel mimo jiné z Pavlova Prvního listu Korintským a v zásadě znamenal, že manželé měli vůči sobě navzájem sexuální povinnost. Nebyla pouze povinností ženy vůči muži. Také manžel měl povinnost vůči své ženě.

Ve středověké Summě teologické se dokonce řeší velmi konkrétní situace - co když žena sex chce, ale stydí se o něj manžela přímo požádat? Odpověď zní, že pokud muž z určitých známek pozná, že jeho žena chce, aby splnil manželský dluh, nemá čekat na výslovnou žádost.

To samozřejmě neznamená, že středověká žena disponovala sexuální svobodou v dnešním smyslu. Nedá se přehlédnout společnost, v níž žila, nerovné postavení pohlaví ani omezení, která na sexualitu kladlo manželství a náboženství. Přesto je zajímavé už samotné konstatování, že žena může sexuální styk aktivně chtít a že její touha představuje něco, na co má manžel reagovat.

Představa o souvislosti ženského potěšení s početím měla bohužel také mnohem méně nevinnou stránku. Pokud někdo vycházel z Galénovy teorie a věřil, že žena při vyvrcholení uvolní semeno potřebné k početí, mohl dojít k závěru, který dnes víme, že je naprosto chybný - žena, která při sexu nepocítila rozkoš, by neměla otěhotnět.

Jenže co když otěhotněla po znásilnění? Právě tady se ukázalo, jak nebezpečná může chybná představa o lidském těle být. V některých středověkých úvahách se objevovala představa, že žena při znásilnění neotěhotní, protože při něm nezažije potěšení potřebné k vypuzení svého semene. Z těhotenství se tak naopak mohl stát argument, že její tělo při styku určitým způsobem „spolupracovalo“.

Ani tady ale neexistoval jednotný středověký názor. Už středověcí učenci znali zjevný protiargument - ženy po znásilnění otěhotnět mohou. Právě Giles Římský na konci 13. století uváděl, že početí může nastat i u ženy, která se styku brání, necítí při něm rozkoš a žádné domnělé ženské semeno nevylučuje. Pro něj to byl argument proti tvrzení, že ženská ejakulace je pro vznik dítěte nezbytná.

Proto nelze jednoduše napsat nebo říct „ve středověku lidé věřili“. Středověk trval přibližně tisíc let a jeho učenci se mezi sebou přeli stejně jako lidé v jiných dobách.

Ženský orgasmus tak ve středověku nebyl ani neznámý, ani jednoduše zakázaný. Ocitl se na zvláštním místě mezi medicínou a morálkou. Lékař jej mohl potřebovat k vysvětlení početí, zatímco teolog připomínal, že právě rozkoš by neměla být tím hlavním, proč spolu muž a žena do postele vůbec jdou.

Středověká společnost dokázala o ženském sexuálním potěšení mluvit docela konkrétně – a zároveň si nebyla vůbec jistá, co si s ním vlastně počít.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://ora.ox.ac.uk/objects/uuid:d4af4e20-f081-4b5d-af84-09846ab40a4d/files/dp2676w19m

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC11855046/

https://www.persee.fr/doc/rht_0373-6075_1996_num_26_1996_1441

https://archive.sacred-texts.com/chr/aquinas/summa/sum603.htm

https://allaboutromance.com/views-on-women-and-womens-sexuality-during-the-medieval-era/