Sex ve středověku: hříchem byl sex ve svátek, ale také odmítnutí sexu partnerovi a existoval i dluh

Představa středověké církve jako instituce, která se snažila lidem zakázat téměř veškerý sex, není úplně přesná, i když je velmi rozšířená. Pro někoho možná překvapivé, ale sex mezi manželi byl dovolený a považoval se za běžnou součást manželství. Současně se však kolem něj postupně vytvořila změť pravidel, doporučení a zákazů, ve které záleželo na tom, proč spolu manželé spí, kdy to dělají, zda je zrovna svátek nebo půst a někdy dokonce na tom, kdo z dvojice sex navrhl.

Výsledkem byl na první pohled trochu absurdní svět. Ve svátek mohl člověk zhřešit tím, že sex po partnerovi požadoval. Jenže za určitých okolností mohl udělat chybu i tehdy, když partnera odmítl. Manželství totiž podle středověkého církevního práva nezakládalo pouze právo na společný život. Manželé si navzájem dlužili také sex. A překvapivé je, že alespoň v právní teorii nebyl tento nárok vyhrazen jen mužům. Měla ho, světe div se, i žena.

Tyto rozpory ukazují, že středověký pohled na manželskou sexualitu byl mnohem zajímavější a složitější než jednoduché dělení na to, co je dovolené a co zakázané.

Pro křesťanské myslitele představoval sex určitý problém už od pozdní antiky. Na jedné straně bylo manželství legitimní a bez sexu by se lidstvo těžko rozmnožovalo. Na druhé straně stála tělesná žádostivost, která budila nedůvěru. Ideálem nejvyšší duchovní čistoty proto zůstával život bez sexu. To ovšem nebyla reálná cesta pro většinu společnosti.

Manželství nabízelo řešení. Sex dostal prostor, ve kterém mohl být legitimní. Neznamenalo to však, že všechno, co se odehrálo mezi manželi, bylo automaticky bez hříchu.

Nejlépe se obhajoval styk, jehož cílem bylo početí dítěte. Jenže středověcí teologové dobře věděli, že lidé spolu nespí pouze proto, že právě plánují potomka. Existoval ještě druhý velmi praktický argument - manželství mělo člověka chránit před sexuálním hříchem. Pokud už někdo nedokázal žít zdrženlivě, bylo lepší uspokojit touhu s vlastním manželem či manželkou než hledat milence, prostitutku nebo jiný vztah mimo manželství.

Tato myšlenka vycházela přímo z Pavlova prvního listu Korintským a ve středověku měla obrovský význam. Ve 12. století ji převzal také Gratianus, jehož Decretum se stalo jedním ze základních textů západního kanonického práva. A právě u něj narazíme na věc, která nás dnes může překvapit - manželé podle něj nemuseli souložit pouze kvůli dětem. Sex mohl sloužit také jako prostředek proti nezvládnuté sexuální touze.

Jinými slovy, církev sice člověku říkala, aby své vášně ovládal, zároveň ale připouštěla, že úplně potlačit je nedokáže každý. Manželství mělo nabídnout bezpečnější a přijatelnější cestu.

Jedním z nejpodivuhodnějších pojmů středověkého manželského práva byl takzvaný manželský dluh, latinsky debitum conjugale. Slovo dluh zde nebylo obrazné. Manželé měli vůči sobě skutečnou povinnost sexuálního styku.

Základ opět poskytoval apoštol Pavel. Manžel neměl své tělo jen pro sebe, stejně jako žena neměla své tělo jen pro sebe. Pokud chtěli sexuálně abstinovat kvůli modlitbě, mělo se tak stát po vzájemné dohodě a pouze na určitou dobu. Gratianus z toho později vyvozoval, že manželé si tento „dluh“ navzájem dluží a nemají si ho svévolně odpírat.

Na papíře tím vznikla pozoruhodná rovnost. Právo požadovat sex neměl jen manžel. Měla ho také manželka. Historici kanonického práva upozorňují, že západní kanonisté skutečně zdůrazňovali vzájemnou povahu této povinnosti. Oba manželé byli zároveň dlužníkem i věřitelem (Maroula Perisanidi – Was There a Marital Debt in Byzantium?).

To samozřejmě neznamená, že středověké manželství bylo ve skutečném životě rovnoprávné. Nebylo. Postavení mužů a žen se v mnoha ohledech zásadně lišilo. Manželský dluh je tak překvapivou výjimkou. V jedné z nejintimnějších oblastí života církevní právo přiznávalo ženě něco, co bychom ve středověku nejspíš vůbec nečekali - možnost legitimně požadovat po svém manželovi sex.

A manžel nemohl jednoduše odpovědět, že dnes nemá náladu :)

Zvláštní problém nastal ve chvíli, kdy se jeden z manželů rozhodl, že chce žít v sexuální zdrženlivosti. Z náboženského hlediska to mohl být obdivuhodný úmysl. Jenže člověk už nebyl sám. Jeho rozhodnutí zasahovalo také partnera, který se žádného sexu vzdát nechtěl.

Právě proto nebylo možné jednoduše oznámit „od zítřka žiji v čistotě“. K dlouhodobé abstinenci byl potřeba souhlas obou.

Nádherný příklad toho, jak taková situace mohla vypadat ve skutečném manželství, zanechala anglická mystička Margery Kempe. Narodila se kolem roku 1373, byla vdaná za Johna Kempa a porodila řadu dětí. Postupně však začala toužit po životě zasvěceném Bohu a sex se jí stal odporným. Problém byl v tom, že John její nové nadšení nesdílel.

Margery ve své knize popisuje konflikt velmi otevřeně. Manželský styk se jí podle jejího líčení protivil natolik, že by raději jedla a pila nečistoty ze stoky. Přesto manželovi vyhovovala, protože to považovala za svou povinnost. Moderní výzkum jejího textu právě tuto část interpretuje v souvislosti s manželským dluhem - Margery toužila po čistotě, ale John měl nadále nárok na manželské soužití.

Nakonec spolu uzavřeli dohodu. John jí dovolil žít v čistotě, Margery mu na oplátku učinila několik ústupků. Jejich téměř obchodní vyjednávání je dnes možná úsměvné, ve skutečnosti ale dokonale ukazuje právní problém - ani náboženské přesvědčení jednoho partnera automaticky nerušilo práva druhého.

Tady začíná být systém opravdu zajímavý. Církev totiž současně učila, že existují chvíle, kdy by se manželé měli sexu raději zdržet.

V různých obdobích a oblastech se objevovaly zákazy či doporučení abstinence během významných částí církevního roku, před přijímáním, v době půstu nebo během některých svátečních dnů. Už raně středověké předpisy věnovaly značnou pozornost tomu, jak často a kdy spolu smějí manželé spát.

Odtud pochází oblíbená představa, podle níž středověkým manželům po odečtení všech nedělí, půstů, svátků a dalších zakázaných období zůstávalo na sex sotva několik desítek dní ročně. Takový výpočet je ale zavádějící. Předpisy nevznikly najednou, neplatily všude stejně a během staletí se měnily. Poskládat nejpřísnější zákazy z různých dob a zemí do jednoho kalendáře a tvrdit, že podle něj žila celá středověká Evropa, by bylo podobné, jako kdyby někdo za tisíc let smíchal české, španělské a americké zákony z několika staletí a prohlásil je za pravidla našeho každodenního života.

Přesto sváteční sexuální zdrženlivost skutečně existovala. A tím vznikl konflikt. Co měl muž udělat, když jeho žena požadovala sex právě ve chvíli, kdy se měli oba věnovat modlitbě? Co bylo důležitější – sexuální půst, nebo manželský dluh?

Středověcí teologové se vážně zabývali i takovými otázkami.

Ve spisech spojovaných s Tomášem Akvinským najdeme celou řadu otázek, které dnes působí skoro jako poradna pro středověké manžele. Jedna z nich se přímo ptá, zda je dovoleno požadovat manželský dluh během svátečního dne.

Odpověď ukazuje zvláštní dvojí pohled na sex. Samotný manželský styk podle textu není hříchem. Tělesná rozkoš však člověka odvádí od duchovních věcí, a proto není vhodné sex vyžadovat v době, která má být věnována Bohu. Jenže hned se nabízí další otázka. Co když o něj partner přesto požádá?

Tady se manželský dluh dostával do hry znovu. Teologické rozlišování mezi tím, kdo sex žádá a kdo pouze plní svou povinnost, umožňovalo dojít k paradoxní situaci - jeden z manželů mohl jednat nevhodně tím, že styk ve sváteční době požadoval, zatímco druhý mu vyhověl právě proto, že měl povinnost manželský dluh splatit.

Dokonce ani požadování sexu ve svátek nebylo automaticky smrtelným hříchem. Text připisovaný Akvinskému rozlišuje také motivaci. Horší bylo chtít sex pouze kvůli rozkoši než například ze strachu, že člověk svou touhu nezvládne.

Středověká sexuální morálka tedy nebyla jednoduchý seznam políček „ano“ a „ne“. Důležitý mohl být den, úmysl, okolnosti i to, který z manželů přišel s návrhem.

Snaha oddělit sex od posvátného času měla dlouhou tradici. Zvlášť v raném středověku se objevovaly požadavky na abstinenci v určitých dnech týdne, během velkých liturgických období nebo před významnými náboženskými úkony. Historik James Brundage, který raně středověká pravidla sexuálního života studoval, upozornil, že postupně vznikalo stále více omezení zaměřených právě na četnost manželského styku.

Je ale důležité rozlišovat mezi tím, co napsal duchovní do penitenciálu nebo teologického pojednání, a tím, co skutečně dělal rolník se svou ženou v ložnici. Na rozdíl od nevěry nebo veřejného pohoršení se sex manželského páru odehrával za zavřenými dveřmi a kontrolovat jeho kalendář bylo prakticky nemožné.

Zpověď sice dávala kněžím možnost ptát se i na intimní život, pořád ale byli odkázáni především na to, co jim lidé sami řekli. Je proto velmi pravděpodobné, že rozdíl mezi předpisem a každodenní praxí byl značný. Středověcí lidé nebyli figurky mechanicky plnící každé pravidlo, které někdy někde napsal teolog.

Do sexuálního života vstupoval také stav ženského těla. Menstruace měla silné biblické asociace s rituální nečistotou a sex během krvácení mohl být považován za nevhodný či hříšný. K tomu se přidávaly lékařské představy o tom, co může takový styk způsobit.

Podobně složitý byl sex během těhotenství. Z dnešního pohledu je u normálního těhotenství pohlavní styk většinou bezpečný, středověcí lidé ale pracovali s úplně jinými představami o početí a vývoji plodu. Sex v pokročilém těhotenství mohl být chápán jako nebezpečný nebo přinejmenším nevhodný. Wellcome Collection například uvádí pokročilé těhotenství mezi situacemi, kdy bylo možné manželský dluh odmítnout.

Ani tady ovšem neexistovalo jedno pravidlo platné po celý středověk od Irska po Itálii. Sexuální předpisy vznikaly v různých právních, lékařských a náboženských tradicích a často si navzájem odporovaly.

Existovala ještě mnohem závažnější situace než neochota - co když jeden z manželů soulože vůbec nebyl schopen?

Impotence mohla mít důsledky pro samotnou existenci manželství. Jestliže nebylo možné manželství sexuálně naplnit, mohl se problém dostat před církevní soud. To ovšem znamenalo prokazovat něco mimořádně intimního.

Středověké soudy proto někdy využívaly fyzické prohlídky. Právě vyobrazení z rukopisu Gratianova Decreta zachycuje scénu, která by bez vysvětlení působila skoro komicky - ženy zkoumají mužské genitálie, aby mohla být posouzena jeho schopnost sexuálního styku. Wellcome Collection upozorňuje, že dokazování impotence mohlo vést k velmi osobním a ponižujícím vyšetřením.

Nebyla to přitom maličkost. Pokud jeden z partnerů nemohl manželství naplnit, druhému tím mohl být znemožněn legitimní sexuální život i možnost mít děti. Proto se z něčeho, co bychom dnes považovali za výsostně soukromý zdravotní problém, mohla stát věc právní.

A právě soudní případy patří k nejlepším pramenům pro poznávání středověké sexuality. Jakmile se manželství dostalo před soud, museli lidé začít popisovat věci, o kterých se v kronikách běžně nepsalo.

Také způsob sexu měl své hranice. Středověká teologie přikládala velkou váhu tomu, zda sexuální jednání směřovalo k tomu, co považovala za jeho přirozený účel. Proto byly mnohem problematičtější praktiky, při nichž nemohlo dojít k početí.

Některé dnešní články v nás mohou vyvolat pocit, že církev sestavila podrobný žebříček sexuálních poloh s přesně určenými tresty. Skutečnost byla opět méně přehledná. Jednotliví teologové a penitenciály se lišili a názory se během staletí měnily.

Za nejméně problematický byl každopádně považován vaginální styk mezi manželem a manželkou, při kterém zůstávala možnost početí. Jiné praktiky mohly být odsuzovány právě proto, že se tomuto cíli vzdalovaly. Wellcome shrnuje církevní ideál jako manželský styk, přednostně v poloze muže nahoře a zaměřený na reprodukci, přičemž praktiky stojící mimo tento model mohly být zahrnovány pod velmi široce používanou kategorii sodomie.

To ale opět říká především něco o představách teologů. Co skutečně dělali manželé ve svých ložnicích, nám středověké prameny pochopitelně sdělují mnohem méně ochotně.

Snad největší rozdíl mezi dnešním a středověkým pohledem spočívá v otázce, proč spolu vlastně manželé spí. Dnes považujeme vzájemné potěšení za samozřejmou a zdravou součást partnerského sexu. Středověký teolog se mohl na přílišnou touhu po rozkoši dívat podstatně podezřívavěji.

Ani tady ale neplatilo, že každý sex pro radost byl automaticky těžkým hříchem. Teologové rozlišovali důvody a míru provinění. Plození dítěte stálo nejvýše, následovala snaha splnit povinnost vůči partnerovi nebo zabránit tomu, aby sexuální touha vedla k horšímu provinění. Čím více se motivace přesouvala k samotné rozkoši, tím problematičtější mohla být.

Z dnešního pohledu je na tom možná nejzajímavější, jak podrobně se církev snažila něco tak osobního rozebrat. Nestačilo vědět, že spolu spali dva lidé, kteří byli řádně oddáni. Záleželo také na tom, co se odehrávalo v jejich hlavách.

To je otázka, na kterou už žádný středověký teolog nedokáže odpovědět.

Máme penitenciály, kanonické sbírky, teologická pojednání, zpovědní příručky a soudní spisy. Víme tedy poměrně hodně o tom, jak si duchovní představovali správný sexuální život. Mnohem méně víme o tom, co se dělo v obyčejných domácnostech.

Už samotná existence stále opakovaných zákazů může naznačovat, že jejich dodržování nebylo samozřejmé. Kdyby všichni bez problémů abstinovali, kdykoli jim to duchovní doporučili, nebylo by nutné stejné otázky znovu a znovu řešit.

A středověk trval přibližně tisíc let. Sexuální pravidla anglosaského penitenciálu ze 7. století nelze jednoduše přenést do francouzského města 14. století. Lišila se místní praxe, vzdělání duchovních i schopnost církve zasahovat do soukromého života.

Proto je potřeba brát s rezervou tvrzení, že středověký člověk „směl mít sex pouze tolik a tolik dní v roce“. Takový jednotný středověký kalendář sexu nikdy neexistoval. Existovala spousta pravidel, která se překrývala, měnila a různě vykládala.

Právě tím je středověké manželství tak zajímavé. Církev se nesnažila sex jednoduše odstranit. Pokoušela se ho vměstnat do systému, ve kterém měl mít správné místo, správný čas a správný důvod.

Jenže jednotlivé části tohoto systému se občas dostaly do konfliktu. Zdrženlivost byla ctností, ale ženatý člověk se nemohl bez souhlasu partnera rozhodnout pro celoživotní čistotu. Sex ve svátek mohl být nevhodný, ale odmítnout manželský dluh zase mohlo znamenat nesplnit povinnost vůči partnerovi. Rozkoš budila podezření, současně však manželství existovalo mimo jiné proto, aby člověk svou sexuální touhu uspokojil bez závažnějšího hříchu. A žena měla být v mnoha oblastech života podřízena muži, zatímco v otázce manželského dluhu jí kanonické právo alespoň teoreticky přiznávalo vlastní nárok na jeho tělo.

Středověcí manželé tedy nežili v prostředí, kde byl sex jednoduše zakázaný. Žili spíš ve světě, který se ho neustále pokoušel usměrňovat. Teologové debatovali, právníci vytvářeli pravidla a zpovědníci posuzovali provinění, zatímco za dveřmi ložnic si manželé nakonec museli poradit sami. Naštěstí.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.bible.com/cs/bible/15/1CO.7.B21

https://sourcebooks.web.fordham.edu/source/gratian1.asp

https://www.loc.gov/item/2021668099

https://eprints.whiterose.ac.uk/id/eprint/118508/

https://eprints.whiterose.ac.uk/id/eprint/105672/

https://metseditions.org/editions/zY0MDpwC644aFmAQ7HvV73C41mbVAZeK

https://www.newadvent.org/summa/5064.htm

https://wellcomecollection.org/stories/sexy–medieval–times