Prostituce na hranici civilizace: Jak skutečně žily ženy z nevěstinců Divokého západu

Když se ve westernu otevřou dveře saloonu, bývá scéna téměř předem daná. U baru stojí kovbojové, někde v rohu se hraje poker a mezi stoly procházejí pestře oblečené ženy, které se smějí hlasitěji, než dovolovala tehdejší pravidla „slušného“ chování. Divák většinou nemusí dlouho přemýšlet, čím se živí. Prostituce se stala součástí obrazu Divokého západu skoro stejně jako kolt, dostavník nebo láhev whisky.

Skutečnost ale byla podstatně složitější. Ženy živící se prostitucí opravdu patřily k mnoha hornickým, železničním a rychle rostoucím městům amerického Západu. Někde vytvořily celé čtvrti, jinde pracovaly v několika domech na okraji hlavní ulice. Některé dokázaly vydělat slušné peníze a vést vlastní podnik, jiné skončily v podmínkách, které měly k romantice westernových filmů hodně daleko. A možná nejzajímavější je vztah, který k nim měla tehdejší společnost. Stejní muži, kteří veřejně mluvili o neřesti a mravnosti, totiž často jejich služby využívali a městské úřady někdy prostituci fakticky tolerovaly, protože z ní dokázaly získávat peníze.

Historikům dnes život těchto žen pomáhají skládat dohromady sčítání lidu, soudní spisy, dobové noviny, policejní záznamy i archeologické nálezy. Díky nim se za známým westernovým klišé objevuje svět, který byl mnohem méně romantický, ale o to zajímavější.

Vznik některých měst amerického Západu připomínal explozi. Nález zlata nebo stříbra, stavba železnice či otevření velkého dolu přivedly během krátké doby na místo stovky a někdy tisíce lidí. Převahu mezi nově příchozími měli často mladí svobodní muži. Přijížděli horníci, dělníci, obchodníci, hazardní hráči a nejrůznější dobrodruzi, kteří doufali, že na novém místě rychle vydělají. Spolu s nimi se objevovali lidé, kteří byli připraveni pomoci jim jejich vydělané peníze zase utratit.

Nejdříve mohlo stát jen několik stanů a dřevěných budov. Brzy ale následovaly hotely, saloony, herny, obchody a také prostituce. Nebyla jen nějakým podivným vedlejším produktem těchto měst. V mnoha případech se stala součástí jejich ekonomiky. Archeoložka Alexy Simmons, která zkoumala prostituci v hornických oblastech amerického Západu, upozornila na nápadnou souvislost mezi vývojem města a podobou místního sexuálního průmyslu. Dokud se těžilo, přicházeli noví muži a v ulicích bylo dost peněz, dařilo se i nevěstincům. Když naleziště začalo vysychat a horníci odcházeli, mizela s nimi také klientela.

Některé prostitutky proto vedly stejně pohyblivý život jako horníci, které obsluhovaly. Za příležitostí se mohly přesouvat z jednoho rychle rostoucího města do druhého. Nový nález zlata nebyl dobrou zprávou jen pro prospektory. Znamenal také stovky nebo tisíce potenciálních zákazníků.

Dobře je tento mechanismus vidět ještě na konci 19. století během zlaté horečky na Klondiku. Skagway na Aljašce se během krátké doby zaplnilo lidmi mířícími za zlatem a s nimi přišly i ženy, které si chtěly na horečce vydělat jiným způsobem. National Park Service dnes připomíná, že pro některé ženy, které se na sever vydaly s úplně jinými představami, se práce v sexuálním průmyslu stala jednou z mála možností obživy.

Představa, že prostitutky na Divokém západě tvořily jednu víceméně stejnou skupinu žen, je zavádějící. Rozdíly mezi nimi mohly být obrovské. Na jednom konci pomyslného žebříčku stály ženy, které se pohybovaly kolem bohatých mužů, případně pracovaly v drahých nevěstincích. Takový podnik mohl mít zařízené pokoje, salon pro hosty, drahý nábytek a majitelku, která ve městě rozhodně nebyla neznámou osobou.

Čím níže člověk sestupoval, tím rychleji mizela pozdější westernová romantika. Vedle lepších nevěstinců existovaly mnohem obyčejnější podniky a úplně dole byly takzvané cribs. Šlo často o velmi malé stavby nebo místnosti, v nichž žena pracovala a někdy také bydlela. Několik podobných staveb se dochovalo ve Skagway. Jejich prostota je asi nejlepším lékem na představu nevěstince jako místa plného rudého sametu, zrcadel a křišťálových lustrů.

Cena služby, bezpečnost i postavení ženy závisely na tom, kde pracovala a jakou klientelu dokázala získat. Simmons ve své studii rozlišuje několik podob prostituce, od žen udržujících vztah s jedním movitým mužem přes dražší společnice až po pracovnice nevěstinců, saloonů a právě cribs. Rozdíly v příjmech byly propastné.

A existoval ještě jeden rozdíl, na který se v romantických příbězích často zapomíná. Rasové a etnické poměry tehdejší Ameriky se promítaly i sem. Zejména čínské ženy se mohly ocitat v mimořádně těžkém postavení a část z nich se do prostituce dostávala prostřednictvím prodeje a vykořisťování. Také černošské, původní americké a další ženy stojící mimo většinovou bílou společnost mohly mít horší možnosti a menší ochranu. Prostituce tedy kopírovala společenskou hierarchii světa, v němž existovala.

Buď jsou prostitutky Divokého západu líčeny výhradně jako bezmocné oběti, nebo naopak jako emancipované podnikatelky, které objevily skvělý způsob, jak vydělat jmění na osamělých hornících. Skutečnost ale byla mnohem komplikovanější.

Možnosti, jak si žena v druhé polovině 19. století mohla sama vydělávat, byly omezené. Na Západě se nabízela práce služebné, pradleny, kuchařky, švadleny nebo zaměstnankyně některého z podniků. Příležitostí přibývalo s růstem měst, jenže rozdíl mezi výdělkem ženy a muže býval značný. Prostituce mohla slibovat něco, co jiné profese nenabízely - možnost získat relativně vysokou částku velmi rychle.

Pro některé ženy to skutečně byla ekonomická volba. V prostředí, kde byli zákazníci ochotni utrácet peníze, mohla úspěšná prostitutka vydělávat mnohem více než pradlena nebo služka. Některé ženy se časem dostaly do pozice majitelek vlastních podniků. A právě tato skupina zanechala v historických pramenech nejvýraznější stopu, což může náš pohled poněkud zkreslovat. Příběh bohaté madam se totiž do novin i pozdějších knih dostával snáze než osud bezejmenné ženy pracující v malé dřevěné místnosti.

Zároveň nelze přehlížet ženy, jejichž možnost volby byla minimální. Chudoba, opuštění partnerem, dluhy nebo prostý nedostatek jiného zaměstnání mohly člověka dostat do situace, z níž se těžko odcházelo. K tomu se přidávalo násilí, riziko těhotenství a pohlavně přenosných nemocí. V nejhorších případech už vůbec nešlo o svobodné rozhodnutí, ale o obchodování se ženami a jejich nucení k prostituci.

Žena pracující v drahém nevěstinci mohla bydlet přímo v domě, kde přijímala zákazníky. K dispozici měla zařízený pokoj a v lepších podnicích také společné prostory, kde se hosté nejprve bavili, pili a vybírali si společnost. Majitelka domu dbala na vzhled interiéru i samotných žen, protože právě dojem určoval, jakou klientelu podnik přitáhne a kolik si může účtovat. Šaty, kosmetika, parfém nebo šperky proto nebyly jen osobní záležitostí. Do určité míry představovaly pracovní vybavení, což ostatně potvrzují i archeologické nálezy z někdejších čtvrtí červených luceren.

Úplně jinak vypadal den ženy pracující v jednom z takzvaných cribs. Pod tímto názvem se skrývaly malé komůrky, někdy postavené v celé řadě vedle sebe. V prvních letech hornického tábora nemuselo jít ani o skutečný dům – podobnou funkci mohl plnit stan nebo místnost přistavěná k saloonu. Později byly cribs zpravidla jednoduché pokoje obrácené dveřmi přímo do ulice. Jejich zařízení odpovídalo účelu. Postel, kamna, umyvadlo s džbánem a lavor, několik nezbytných věcí a často nic víc. Pokud v místnosti žena také bydlela, mohl přibýt kufr s oblečením a několik osobních předmětů. Jestli se tam střídalo více žen a každá si prostor pouze pronajímala na určitou dobu, připomínal pokoj spíš pracoviště než domov.

Ani postel nemusela vypadat tak, jak bychom si představovali podle filmového nevěstince. Zákazníci se příliš nezdržovali a často si nesundávali ani boty. Přes spodní část lůžka se proto mohla položit nepromokavá tkanina, která chránila povlečení před špínou. Ložní prádlo se rozhodně neměnilo po každém zákazníkovi. V některých místnostech stálo u umyvadla také antiseptikum, například roztok kyseliny karbolové. Mělo sloužit k hygieně a zároveň zákazníkovi naznačovat, že žena alespoň nějaká opatření proti nemocem dodržuje. Z dnešního pohledu byla jejich ochrana samozřejmě velmi omezená.

Práce se řídila především rytmem mužského města. Večer a noc byly nejrušnější, ale v hornických oblastech hrál velkou roli také výplatní den. Když horníci dostali peníze, zamířili do saloonů, heren a čtvrtí červených luceren. U levných cribs se tehdy mohly tvořit fronty. Jednotlivá návštěva byla krátká a žena mohla během rušného večera přijmout velké množství mužů. Právě tady se nejvíce rozpadá představa prostitutky ze saloonu, která celý večer koketuje s jedním kovbojem nad sklenkou whisky. Na nejnižším stupni tohoto světa šlo spíš o rychlou a fyzicky vyčerpávající práci.

Život ale nebyl složený pouze ze zákazníků. Ženy se musely starat o oblečení, vzhled a hygienu, shánět jídlo, prát nebo nechávat prát prádlo a platit za ubytování či pronájem místnosti. Některé bydlely a pracovaly na jednom místě, jiné po skončení práce odcházely jinam. Záleželo na městě, podniku i jejich postavení. V lepším nevěstinci část každodenních starostí zajišťovala majitelka a další personál, což ovšem neznamenalo, že žena pracovala zadarmo. Z jejích příjmů se platilo ubytování a další výdaje spojené s provozem.

Po skončení noci se jejich svět úplně neztratil. Ženy měly přátelství, hádaly se, navštěvovaly saloony, nakupovaly, stěhovaly se a navazovaly vztahy stejně jako ostatní obyvatelé města. Jenže hranice mezi jejich soukromým a pracovním životem byla zvlášť u těch, které bydlely přímo v nevěstinci nebo cribu, velmi tenká. Pokoj, v němž několik hodin přijímaly zákazníky, mohl být zároveň jediným místem, kam si večer položily vlastní kufr a kde ráno vstaly do dalšího dne.

Při archeologických výzkumech někdejších „čtvrtí červených luceren“ se nacházejí lahvičky od parfémů a kosmetiky, šperky, ozdoby do vlasů nebo části oděvů. Vedle nich se ale objevují předměty, které ukazují mnohem méně líbivou stránku tehdejšího života – různé prostředky prodávané jako ochrana před početím, přípravky proti pohlavním nemocem nebo látky používané ve snaze vyvolat potrat. Samotný jeden předmět samozřejmě nedokazuje, že v domě fungoval nevěstinec. Pokud se však podobných nálezů objeví větší množství a odpovídají jim historické záznamy, začíná být obraz mnohem jasnější.

Archeologie také ukazuje, jak moc se jednotlivé podniky lišily. Kvalita nádobí, množství kosmetiky, dražší předměty nebo naopak velmi chudé vybavení dovolují alespoň částečně odhadovat sociální postavení lidí, kteří na místě žili.

Právě díky tomu se daří vracet do historie i ženy, jejichž jména se v novinách nikdy neobjevila. Majitelka známého nevěstince mohla mít nekrolog a její život se později dostal do knih. Po jiné ženě zůstala pouze položka ve sčítání lidu a rozbitá lahvička nalezená o století později.

Vztah městských úřadů k prostituci byl plný pokrytectví, ale z pohledu tehdejších radnic měl určitou logiku. Prostituce mohla být nezákonná nebo přinejmenším považovaná za společensky nepřijatelnou, zároveň však všichni věděli, že existuje a že zákaz sám o sobě ji neodstraní. V řadě severoamerických měst proto vznikaly různé systémy tolerované neřesti. Mezi lety 1849 a 1910 prošla řada měst obdobími, kdy byla komerční prostituce nějakým způsobem tolerována nebo poloregulována.

Praktické řešení mohlo vypadat tak, že prostitutky byly vytlačeny do určité ulice nebo čtvrti a policie je pravidelně pokutovala. Pokuta potom připomínala spíše zvláštní daň za možnost pokračovat v podnikání. Město mohlo navenek tvrdit, že proti neřesti zasahuje, prostitutky zaplatily a život pokračoval dál.

Ve Skagway je tento systém mimořádně dobře zdokumentován. Na počátku 20. století tam ženy pracující v prostituci pravidelně přiznávaly vinu před soudem a platily čtvrtletní pokuty. V roce 1905 činila běžná pokuta 25 dolarů plus soudní náklady. Dvě ženy, Ruth Brownová a Rose Arnoldová, se ale rozhodly, že tentokrát obvyklou hru hrát nebudou, a obvinění odmítly. Následovala série soudních tahanic, osvobozujících verdiktů i nových zatčení. Nakonec obě Skagway opustily.

Jejich příběh zároveň krásně ukazuje ekonomiku tzv. boomtownu. Brownová a Arnoldová si otevřely podnik vedle kasáren, kde sídlila rota černošských vojáků 24. pěšího pluku. Měly tedy zákazníky doslova za rohem. Když vojáci v roce 1902 odešli, zmizela podstatná část jejich klientely a výhodná poloha přestala být výhodná. Prostituce se řídila stejným jednoduchým pravidlem jako saloon nebo obchod - bez zákazníků nebyl obchod.

Postavení prostitutek bylo zvláštní také proto, že mohly být zároveň potřebné i opovrhované. „Slušná“ žena měla ve viktoriánské představě být manželkou, matkou a strážkyní domácnosti. Prostituce stála přesně na opačné straně tohoto ideálu. Jenže zákazníci prostitutek pocházeli ze stejné společnosti, která je odsuzovala.

V nově vznikajících městech, kde připadalo několik mužů na jednu ženu, byl tento rozpor ještě výraznější. Prostituce byla veřejným tajemstvím. Všichni věděli, ve které části města se nachází, policie znala ženy jménem a místní noviny někdy přinášely zprávy o dění v nevěstincích. Přesto mohly být tyto ženy vyloučeny ze společnosti lidí, kteří jejich služby pravidelně využívali.

S postupným „civilizováním“ města se situace často měnila. Jakmile se hornická osada začala proměňovat v trvalé město, přicházelo více rodin, stavěly se kostely a školy a rostl tlak na vytvoření spořádanějšího prostředí. To, co bylo během prvních divokých let tolerováno přímo u hlavní ulice, se začalo odsouvat stranou. Čtvrť červených luceren se mohla přesunout na okraj města nebo za železniční trať.

Nevěstinec tak někdy fungoval skoro jako podivný ukazatel vývoje města. Jeho poloha, velikost a klientela se měnily spolu s tím, jak se provizorní hornický tábor měnil v normální obec. Právě proto jsou dnes prostitutky pro historiky a archeology tak zajímavé – jejich svět dokáže prozradit mnoho i o lidech, kteří do nevěstince nikdy nevkročili.

Vyšší příjem ještě neznamenal pohodlný život. Prostituce patřila mezi povolání, při nichž žena riskovala násilí od zákazníků, nemoci i nechtěné těhotenství. Účinná antibiotická léčba pohlavně přenosných bakteriálních infekcí neexistovala a prostředky prodávané jako léčiva byly často přinejmenším pochybné. Některé přípravky mohly být samy o sobě nebezpečné.

Neexistovala ani sociální síť, která by člověka zachytila ve chvíli, kdy už nemohl pracovat. Mladá a zdravá žena mohla mít dost zákazníků, ale věk nebo nemoc její situaci rychle změnily. Sociální hierarchie existující uvnitř prostituce přitom znamenala, že nejzranitelnější ženy často pracovaly v nejhorších podmínkách.

Ani samotný vysoký obrat nemusel znamenat, že všechny vydělané peníze ženě zůstaly. Život v nevěstinci mohl být spojen s náklady na pokoj, oblečení a další věci potřebné k práci. Mnohem bezpečnější pozici měla úspěšná majitelka podniku než žena závislá na někom jiném.

Není tedy překvapivé, že některé ženy braly prostituci jako přechodné zaměstnání. Pokud dokázaly našetřit peníze a odejít, mohly se pokusit začít jiný život. Kolika z nich se to podařilo, ale většinou nevíme. Žena, která prostituci opustila, změnila jméno, vdala se a odstěhovala jinam, většinou z historických pramenů prostě zmizela.

Přesně to se stalo i s Ruth Brownovou a Rose Arnoldovou po jejich odchodu ze Skagway. Jejich další osudy už není možné spolehlivě sledovat. Používání jiných jmen navíc nebylo mezi ženami v tomto prostředí ničím nepochopitelným. Oddělit pracovní identitu od skutečné mohlo být velmi praktické.

Western potřeboval prostitutku stejně jako pistolníka. Zrodila se tak známá postava ženy v barevných šatech, která pracuje v saloonu, má dobré srdce, zná všechny místní drsňáky a v rozhodující chvíli možná zachrání hlavního hrdinu. Jenže skutečný život byl složitější.

Především není správné automaticky považovat každou ženu pracující v saloonu za prostitutku. Ženy mohly obsluhovat, tančit, bavit hosty nebo je motivovat k objednávání dalších nápojů, aniž by nutně nabízely sexuální služby. A naopak velká část prostituce se neodehrávala v hlavní místnosti hlučného saloonu, ale v nevěstincích, pronajatých pokojích nebo už zmíněných malých komůrkách (cribs).

Stejně zavádějící je opačná představa, podle níž šlo vždy o bezmocné ženy ovládané muži. Historické prameny znají majitelky nevěstinců a ženy, které dokázaly využít obrovské převahy mužské populace ve svůj ekonomický prospěch. Některé byly schopnými podnikatelkami. Jenže vedle nich pracovaly jiné, které takovou kontrolu nad vlastním životem neměly.

Z tisíců rozdílných životů vznikla jedna snadno rozpoznatelná postava.

Prostituce patřila k americkému Západu z velmi prostého důvodu. V místech, kam během krátké doby přišlo velké množství mladých mužů s penězi v kapsách, vznikla poptávka a někdo na ni odpověděl. Stejně jako se za horníky stěhovali obchodníci, hostinští nebo hazardní hráči, přicházely také ženy, které nabízely placený sex.

Jejich příběhy ale vypovídají o Divokém západě možná více než další slavná přestřelka. Ukazují svět, ve kterém se města mohla během několika let narodit, zbohatnout a zase téměř zmizet. Svět s obrovskými rozdíly mezi muži a ženami, s rasovými předsudky a s morálkou, která byla v praxi podstatně pružnější než na papíře.

Článek by sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://scholars.fhsu.edu/history_facpub/2/

https://asha.org.au/pdf/australasian_historical_archaeology/07_04_Simmons.pdf

https://www.nps.gov/klgo/learn/historyculture/ruth-brown-rose-arnold.htm

https://www.nps.gov/klgo/learn/historyculture/women.htm

https://epubs.nsla.nv.gov/statepubs/epubs/210777-1978-2Summer.pdf

https://daily.jstor.org/red-light-ladies-in-the-american-west/