Boy George: od outsidera z předměstí ke světové ikoně. V duši měl bolest, bojoval se závislostí

Když se Boy George na začátku osmdesátých let objevil v televizi, působil jako někdo, kdo přišel z úplně jiného světa. Měl nalíčené oči, výrazné rty, šátky, copánky, klobouky a oblečení, které se nedalo jednoduše zařadit. Nebyl to rockový drsňák, nebyl to uhlazený romantický idol a nebyl to ani provokatér v klasickém punkovém stylu. Vypadal měkce, barevně, skoro pohádkově. A právě tím část publika okouzlil a část znejistil.

U Boye George se dlouho stávalo, že lidé nejprve řešili, na koho se vlastně dívají, a teprve potom poslouchali, jak zpívá. Bylo to pro něj požehnání i past. Jeho vzhled mu otevřel dveře, protože v době nástupu MTV byl obraz skoro stejně důležitý jako píseň. Zároveň ale hrozilo, že se z něj stane jen podivín - nezvykle oblečený zpěvák z plakátu, který jednou pobavil a brzy zmizí.

Jenže Boy George nezmizel. Za nalíčenou tváří byl hlas, který měl nečekanou hloubku. Nebyl dokonalý, nesnažil se přezpívat celý svět, ale měl v sobě zvláštní směs smutku, něhy a vzdoru. Právě tenhle kontrast z něj udělal víc než módní výstřelek. Kdyby byl jen „obrazem“, 80. léta by ho rychle spolkla. On ale zpíval tak, že lidé, kteří se mu zpočátku smáli, najednou poslouchali.

Boy George se narodil 14. června 1961 jako George Alan O’Dowd. Vyrůstal v irské katolické rodině v jihovýchodním Londýně, v prostředí, které mělo daleko k lesku popových pódií. Jeho pozdější veřejný obraz svádí k představě, že se musel narodit rovnou jako hotová hvězda, ale skutečnost byla obyčejnější. Byl jedním z dětí v početné rodině, v níž se mísila víra, dělnické zázemí, rodinné napětí i silné vazby.

George už v dětství cítil, že se nevejde do toho, co se od chlapce očekává. Nebyl typ, který by přirozeně zapadl mezi ostatní kluky. Víc než sport nebo obyčejná představa mužnosti ho přitahovala hudba, móda, stylizace a možnost být někým jiným. To neznamenalo, že by od malička věděl, kým přesně chce být. Spíš brzy pochopil, čím být nechce.

V sedmdesátých letech ještě nebylo jednoduché žít takhle odlišně. Dnes se o identitě, genderu a sebeprezentaci mluví nesrovnatelně otevřeněji, ale tehdejší svět byl v mnoha ohledech přísnější. Výstřední vzhled nebyl v běžné ulici projevem osobní značky. Často byl pozvánkou k posměchu, výhrůžkám nebo alespoň nepříjemným pohledům. George se tak velmi brzy naučil, že když chce být sám sebou, musí mít určitou tvrdost. Ne tu mužskou, kterou po něm okolí možná chtělo, ale vnitřní tvrdost člověka, který snese, že ho ostatní nechápou.

Důležitější než škola pro něj byl Londýn. Přesněji řečeno jeho noční kluby, šatny, chodby, bary a malé scény, kde se scházeli lidé, kteří se ve dne často cítili nepatřičně. Na přelomu 70. a 80. let se kolem klubů jako Blitz rozvíjela novoromantická scéna. Byla to směs módy, hudby, narcismu, fantazie a úniku z každodennosti. Lidé se oblékali tak, aby působili jako postavy z obrazů, historických dramat nebo budoucnosti, kterou si sami vymysleli.

Pro George to nebylo jen prostředí, kde se chodilo tančit. Byla to laboratoř vlastní identity. V běžném světě mohl být považován za divného kluka. V klubu mohl být někým, kdo má styl, odvahu a tvář, kterou si ostatní zapamatují. Tam se rozdíl mezi slabostí a silou převracel. To, co mu jinde přinášelo posměch, se najednou stávalo předností.

V té době ho ovlivňovali David Bowie, Marc Bolan a celá tradice glam rocku. Bowie už dříve ukázal, že mužská popová hvězda nemusí být jen přímočarý idol pro dívky. Může být proměnlivá, nejednoznačná, teatrální a přitom masově přitažlivá. Boy George na tuto linii navázal, ale přinesl do ní vlastní měkkost. Nebyl Bowieho kopií. Bowie působil často jako mimozemský aristokrat. George vypadal spíš jako někdo, kdo si vlastní království postavil z hadrů, líčidel, reggae rytmů a citové zranitelnosti.

Krátce se dostal i k Bow Wow Wow, skupině spojené s manažerem Malcolmem McLarenem. Vystupoval pod jménem Lieutenant Lush, ale nebyla to jeho cílová stanice. Byla to spíš epizoda, která mu ukázala, že už nestojí jen před dveřmi hudebního světa. Už se jich dotkl. Podle životopisných přehledů právě jeho androgynní vzhled zaujal McLarena a následně George spoluzaložil vlastní kapelu Culture Club.

Culture Club vznikli v roce 1981. Vedle Boye George v ní byli baskytarista Mikey Craig, bubeník Jon Moss a kytarista Roy Hay. Na papíře to nepůsobilo zrovna jako recept na jeden z největších popových úspěchů desetiletí. Jenže právě nesourodost byla jejich výhodou. Nebyli tvrdá rocková kapela, nebyli čistě synthpopoví, nebyli reggae skupina, i když reggae v jejich hudbě slyšet bylo. Jejich zvuk byl melodický, přístupný, ale ne úplně obyčejný.

Boy George stál pochopitelně vpředu. Přitahoval objektivy, otázky i titulky. Zbytek kapely ale nebyl jen doprovod k jeho kostýmům. Culture Club měli cit pro jednoduchou, okamžitě zapamatovatelnou melodii a dokázali ji obalit aranží, která nezněla agresivně. V době, kdy část popu sázela na syntetickou chladnost a část na rockové gesto, oni přišli s něčím měkčím. Jejich písně často působily jako barevné pohlednice z místa, kde se pod úsměvem skrývá neklid.

První velký zlom přišel se skladbou „Do You Really Want to Hurt Me“. Je to zvláštní hit. Není útočný, netlačí na pilu, nemá triumfální refrén, který by člověka přebil. Spíš se ptá. A právě ta otázka zní z úst Boye George silněji, než by zněla od mnoha jiných zpěváků. „Opravdu mi chceš ublížit?“ není v jeho podání jen vztahová fráze. Je to skoro životní postoj člověka, který celý život stojí před lidmi a čeká, jestli ho přijmou, nebo zraní.

Píseň se stala mezinárodním hitem a udělala z Culture Club skupinu, kterou už nešlo přehlížet. Brzy následovaly další úspěchy: „Time (Clock of the Heart)“, „Church of the Poison Mind“, „Victims“ a hlavně „Karma Chameleon“. Druhé album Colour by Numbers z roku 1983 se prodávalo v milionech kusů a patří k největším komerčním úspěchům kapely.

Roky 1982 a 1983 změnily Boy Georgovi život tempem, na které se nedá připravit. Ještě nedávno byl součástí londýnské klubové scény, kde se každý snažil být nápadnější než ostatní. Najednou byl v televizi, na obálkách časopisů, v Americe, v Japonsku, v Evropě. Jeho tvář znali lidé, kteří by do klubů New Romantic nikdy nevkročili.

Culture Club dokázali něco, co není samozřejmé - dostali výstřednost do rodinných obýváků. Boy George mohl být pro rodiče matoucí, pro teenagery fascinující a pro média nevyčerpatelný. V době, kdy MTV pomáhala proměnit hudebníky ve vizuální ikony, byl ideální postavou. Kamera ho milovala, protože každý záběr vypadal jako stylizovaná fotografie.

Úspěch potvrdila i Grammy. Culture Club byli v roce 1984 oceněni jako nejlepší nový umělec, což uvádí oficiální přehled Grammy. To je důležité nejen jako trofej do vitríny. Ukazuje to, jak rychle se z kapely, která mohla zpočátku působit jako výstřední britská zvláštnost, stal mezinárodně uznávaný fenomén.

Jenže velká sláva má nepříjemnou vlastnost. Často nejvíc odměňuje přesně to, co člověka zároveň ničí. V případě Boye George to byla jeho jinakost. Právě ona mu dala tvář, kterou svět chtěl vidět. Zároveň ho odsoudila k tomu, že se ho lidé donekonečna ptali na věci, které by u jiných zpěváků neřešili.

Novináři se Boye George neustále ptali na jeho pohlaví, sexualitu, oblečení a soukromí. Často to dělali způsobem, který dnes působí hrubě. Jeho sláva se odehrávala v době, kdy veřejná debata o homosexualitě nebyla zdaleka tak otevřená a tolerantní jako dnes. Zpěvák, který neodpovídal běžné představě mužnosti, byl pro média atraktivní, ale zároveň se z něj stával terč.

George si s tím zpočátku pohrával. Uměl odpovídat vtipně, vyhýbavě, provokativně. Často působil, jako by měl situaci pod kontrolou. Jenže za vtipem byla únava. Člověk může tisíckrát zahrát roli tajemné bytosti, která se nedá zařadit. Po tisící první otázce už ale možná nechce být záhadou. Chce být prostě člověkem.

Do toho vstupoval jeho vztah s Jonem Mossem, bubeníkem Culture Club. Tento vztah je jedním z klíčů k pochopení napětí uvnitř kapely. Nebyl to jen zákulisní drb. Šlo o citový vztah dvou členů skupiny, který se odehrával v době, kdy by jeho otevřené přiznání mohlo ohrozit kariéru. Často se uvádí, že píseň „Do You Really Want to Hurt Me“ bývá spojována právě s bolestí a napětím kolem tohoto vztahu.

Není potřeba tvrdit, že každá píseň Culture Club je deníkový záznam jejich vztahu. Ale je zřejmé, že osobní bolest Boye George nebyla od hudby úplně oddělená. Právě proto některé skladby působí živěji než běžný popový výrobek.

Uprostřed slávy se začal Boy George propadat do drog. Nešlo o malý skandál na okraji kariéry, ale o problém, který zásadně poznamenal jeho život i fungování Culture Club. Závislost na heroinu se stala jedním z hlavních témat druhé poloviny 80. let.

Drogy v životě slavných lidí bývají často vnímány jako jednoduché ponaučení - měl všechno, nevážil si toho a zničil se. Jenže takhle lidský život většinou nefunguje. Boy George měl úspěch, peníze i pozornost, ale to neznamená, že byl v bezpečí před strachem, samotou, chaosem nebo sebedestrukcí.

Sláva ho neučinila klidnějším. Spíš zvětšila všechno, co v něm už bylo. Každý problém měl větší publikum, každé selhání se mohlo stát titulkem. Kapela byla vyčerpaná, vztahy uvnitř ní se zhoršovaly a její obraz navenek už neodpovídal realitě. Zatímco fanoušci viděli barevné videoklipy a zpěváka, který se usmívá do kamer, uvnitř se stavba začínala hroutit.

Culture Club se v roce 1986 rozpadli. Navenek to mohl být jen konec jedné úspěšné popové kapitoly. Ve skutečnosti šlo o rozpad osobních vazeb, tvůrčí chemie i iluze, že takový tlak může trvat donekonečna.

Po rozpadu Culture Club mohl Boy George zůstat navždy jen tváří jedné éry. To se nestalo. V roce 1987 měl výrazný sólový úspěch s coververzí „Everything I Own“. Později se jeho jméno spojilo také s písní „The Crying Game“, která zazněla ve stejnojmenném filmu. Přesto už jeho kariéra neměla jednoduchý oblouk stoupající hvězdy. Byla roztříštěnější, proměnlivější a méně předvídatelná.

To ale neznamená, že byla bez významu. Boy George postupně ukázal, že není jen zpěvákem několika hitů Culture Club. Působil jako sólový interpret, DJ, autor i televizní osobnost. Od 90. let se věnoval také DJingu, později se objevoval v různých televizních formátech a zůstával součástí britské populární kultury.

Jeho návraty ale nikdy nebyly úplně čisté. V jeho životě zůstávaly kontroverze, soudní problémy a veřejné spory. To k němu patří stejně jako klobouky a hity. U Boye George není možné vyprávět jen inspirativní příběh o outsiderovi, který zvítězil. Jeho skutečný příběh je komplikovanější - člověk s obrovským talentem, který dal mnoha lidem pocit svobody, ale zároveň člověk, který opakovaně ubližoval sobě a v některých situacích i druhým.

Maska Boy George nikdy nebyla jen maskou. Líčení, klobouky a kostýmy nebyly pouhým marketingovým trikem. Byly součástí způsobu, jak přežít svět, který mu od dětství dával najevo, že je příliš jiný. Styl u něj nebyl dekorace. Byl to jakýsi štít.

Za tím štítem nebyl nadčlověk. Byl tam citlivý, často protivný, vtipný, zraněný, talentovaný a komplikovaný muž. Člověk, který dokázal napsat a zazpívat písně, jež si lidé pamatují desítky let. Člověk, který se stal symbolem odvahy být jiný. A zároveň člověk, jehož život ukazuje, že odvaha neznamená automaticky klid, moudrost ani štěstí.

Když dnes zazní „Do You Really Want to Hurt Me“, je snadné slyšet jen starý hit z rádia. Ale v té písni je něco, co přesahuje nostalgii. Je v ní otázka člověka, který se celý život vystavoval pohledu ostatních a zároveň se toho pohledu bál. A možná právě proto Boy George přežil svou dobu. Spojil obraz a bolest způsobem, který byl v popu vzácně silný.

Boy George je postava plná rozporů. Bez nich by byl méně zajímavý. Byl hvězdou, která si vytvořila samu sebe, ale také člověkem, kterého vlastní sláva málem zničila. Byl symbolem svobody, a přitom dlouho žil v pasti závislostí, tajemství a mediálního tlaku. Byl barevný, ale jeho příběh není jen veselý.

Nezůstal po něm pouze refrén „Karma Chameleon“. Zůstala po něm otázka: kolik odvahy člověk potřebuje, aby se světu ukázal takový, jaký je, i když svět ještě není připravený se na něj dívat?

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://boygeorgeandcultureclub.net/about/

https://www.britannica.com/biography/Boy-George

https://www.theguardian.com/music/2011/feb/13/boy-george-culture-club-interview

https://www.theguardian.com/music/2010/oct/12/boy-george-interview

https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2011/nov/19/boy-george-family-values

https://www.rollingstone.com/music/music-news/boy-georges-nightmare-42205/

https://www.classicpopmag.com/features/boy-george-interview

https://people.com/boy-george-and-culture-club-drummer-jon-moss-get-candid-about-their-sexually-charged-first-meeting-absolutely-smitten-11747189