Čtrnáctiletou Liz unesl náboženský fanatik. Následovalo devět měsíců plných násilí. Dnes je šťastná.

Byla horká červnová noc roku 2002 a dům rodiny Smartových spal. Na zahradě bylo slyšet tiché sprinklery, zatímco uvnitř bylo ticho, jaké se dá popsat jen ve chvíli, kdy si rodiny myslí, že svět je v pořádku. Čtrnáctiletá Elizabeth ležela v posteli vedle své mladší sestry Mary Katherine. Právě se chtěla převalit, když ucítila na krku něco studeného a pevného. Pak zaslechla mužský dech. Šeptající hlas, který nepůsobil vyloženě hrozivě, ale nekompromisně: „Vstaň a pojď. Jinak zabiju tebe i tvoji rodinu.“ A tehdy pochopila, že tenhle hlas bude v jejích vzpomínkách znít ještě dlouho poté, co slova dozněla.

Unesena náboženským fanatikem

Šla. Nohy měla bosé, kolena se jí podlamovala. Muž s nožem ji vedl chodbou, kterou znala poslepu, a přece měla pocit, jako by se ztrácela ve vlastním domě. Dveře povolily s tichým cvaknutím a noc ji pohltila. Vůně trávy, vzdálený zvuk automobilu na hlavní, jinak nic. Dvě postavy v tichu – on a dívka. Dům se za nimi uzavřel, jako kdyby se nic nestalo a ona neodcházela s cizím mužem neznámo kam.

Přes kopec a křoviny ji dovedl do místa, jež by za dne vypadalo jako improvizované tábořiště, v noci však připomínalo brloh. Tam už čekala žena – středního věku, s unavenýma očima, které nepůsobily zle ani dobře, spíš vypnutě, jako by uvnitř zhasly. Jmenovala se Wanda Barzee. Muž si říkal „Immanuel“, ale později se ukázalo, že se jmenuje Brian David Mitchell. Ještě té noci spěšně provedl bizarní obřad. Prohlásil, že Elizabeth je odteď jeho žena, vyvolená. Slova o poslání, proroctví a čistotě se však míjela s realitou provazu, kterým ji uvázal, i s ostřím, které měl pořád v ruce. Tohle nebyl začátek žádného božího zjevení, ale konec dětství.

Ráno přišlo horké a nevítané. Ptáci zpívali, jako by se nic nestalo. Mitchell začal teprve rozbalovat své teorie – o tom, jak mu Bůh oznámil, že má mít mnoho žen, jak ho svět nechápe a jaký úkol teď připadl Elizabeth: poslouchat. Obřad, předstíraná pobožnost, pak ticho. Ticho, v němž řetěz cinkal o kůl. Další žena Wanda bez hnutí sledovala, co dělá, a když promluvila, bylo to jen proto, aby mu přitakala, podala vodu, přidržela uzel. Kdyby existovala záchranná ruka, mohla by vypadat jako ona. Jenže ruce, které měla, držely provaz.

Doma se mezitím probudilo peklo, jaké si dovede představit jen rodič. Postel nepotřísněná, okno dokořán, sestra, která si pamatuje jen tichý hlas a chlad kovu v pokoji. Zavolali policii, ke čtvrti se sjely hlídky a dobrovolníci, v televizi se objevila tvář blond dívky se širokým úsměvem. Všichni mají v takových případech pocit, že když se hledá hodně a rychle, svět se vrátí do přirozeného řádu. Ale dny se táhly a řád ne a ne přijít.

V táboře se mezitím zavedla pravidla. Ráno modlitby, přes den dlouhé čekání, večer strach, který v noci zhoustne a připlazí se až k uším. Mitchell mluvil a mluvil. Když se mu rozvázal jazyk alkoholem, vyprávěl o svém „poslání“; když byl unavený, přitvrdil. Elizabeth se učila přežít. Ne hrdinstvím, ne odbojem, ale strategií, kterou si osvojí mnoho lidí v zajetí: dělej to, co je potřeba, šetři síly, čekej na příležitost, a hlavně – nedráždi predátora, který má nůž a nadšení pro vlastní mýtus.

Jednou, dvakrát, možná víckrát ji vzali i do města. Vždycky zahalenou, s parukou, brýlemi, dlouhými šaty a závojem, který schoval víc než jen obličej. Vcházeli do obchodů, procházeli parky, v dálce blikala modrá světla policejního vozu. Jeden policista k nim prý kdysi prohodil pár slov, ze kterých si Elizabeth pamatuje jen mírné zdvořilosti. I kdyby našla odvahu cokoli naznačit, vedle ní stál Mitchell – s očima, které vypadaly jako oči věřícího, ale ve skutečnosti bděly jako oči hlídače. Opakoval jí, že jakýkoli výkřik, jakýkoli pohled na cizího znamená smrt její i celé rodiny. Strach je někdy nejpevnější pouto.

Zima přinesla chlad a další přesuny. Část času strávili na jihu, potom se vraceli. Tábořiště střídala tábořiště, občas polorozpadlý přístřešek, jindy jen závěs z látek mezi dvěma stromy. Wanda byla u všeho, krájela jídlo, přihazovala do ohně, opravovala převleky, šeptala Mitchellovi do ucha slova, která v jejich světě zněla jako souhlas, a v tom našem jako spoluvina. Elizabeth se naučila odpočítávat dny po malých jistotách – jak světlo dopadá přes igelit, jak dlouho trvá cesta k blízkému potoku, kolik kroků je potřeba, aby se dostala od kůlu ke stromu a zpět. Když není kalendář, člověk si vytvoří vlastní.

Doma čas plynul jinak. Z prvotního chaosu se stala rutina pátrání, vyptávání, přehodnocování. FBI střídala hypotézy, dobrovolníci prohledávali kaňony. Média přinesla vlny zájmu a vlny zapomnění. A pak – záblesk. Mary Katherine, ta tichá dívka, která sdílela pokoj se sestrou, si po měsících náhle vybavila něco, co v červnové noci zůstalo na prahu vědomí: hlas patřil muži, kterému kdysi říkali Immanuel. Přicházel na brigádu, pomáhal v zahradě. Zvuk jeho slov byl zvláštní, klidný, lehce nasální. S tímhle špendlíkem mohla policie propíchnout nafouknutý pytel nejasností.

Fotografie Briana Davida Mitchella se začala objevovat v televizi a novinách. Lidé si ji prohlíželi u snídaně, v kancelářích, v obchodech. Znovu se rozběhly tipy, telefonáty, po městě se zvedl citlivý radar. A Mitchell, možná opojený tím, že mu všechno prochází, že Bůh, kterého si sám definoval, stojí na jeho straně, polevil v ostražitosti.

Byl březen 2003, když se trio – on, Wanda a zahalená dívka – objevilo v okolí Salt Lake City. Plnovous, špinavé šaty, zvláštní výstřednost, která vypadá jako převlek a zároveň jako životní styl. Lidé si jich všimli. Ne každý z těch pohledů proměnil podezření v čin, ale stačil jeden telefonát. Policie je zastavila ve městě Sandy 12. března. Všechno mohlo dopadnout ještě jinak – jako vždycky, když se rozhoduje v několika vteřinách. Policista požádal dívku, aby stáhla závoj. Mitchell spustil svou předehru o „rodině, kterou pronásledují“. Dívka zvedla oči. A řekla: „Jsem Elizabeth Smartová.“

Nádech. Někdy si lidé myslí, že tohle je ten okamžik, kdy končí bolest a začíná šťastný konec. Ve skutečnosti bývá návrat domů teprve začátek nového, dlouhého procesu. Auto s ní jelo ulicemi, které znala z cesty do školy a do kostela, a každá křižovatka měla náhle jinou barvu. U domu už stáli lidé, kamery, sousedé, policie. Rodiče, kteří vypadali, jako by zestárli o deset let, a zároveň jako by se jim vrátila krev do tváří. Objali dceru, zavřeli dveře. A když se v obýváku posadili, ticho nebylo nepříjemné. Bylo to ticho, které dává prostor dýchat.

První dny byly krátké a dlouhé zároveň. Lékařské prohlídky, otázky vyšetřovatelů, snaha ochránit dívku před tím, co by média ráda vysála do posledního detailu. Trauma se neptá na jména novinářů, nezajímá ho zvuk kamer. Nedá se vypnout. Ale dá se žít okolo něj. A to se Elizabeth postupně naučila. Vrátila se do školy, vracela se ke svým zálibám, k hudbě, k rutině, která není nudná, ale záchranná.

Soudní příběh běžel po vlastní koleji. Mitchell měnil masky: jednou prorok, jindy mučedník, pak člověk, který údajně nerozumí realitě. Roky posudků a procedur, roky čekání. Nakonec přišel prosinec 2010 a s ním verdikt: vinný z únosu a sexuálního zneužívání. Trest doživotí bez možnosti podmínečného propuštění. Dveře, které se za ním zavřely, neměly kliku zevnitř. Wanda Barzee dostala trest nižší. Když byla v roce 2018 propuštěna, zvedla se vlna nevole a strachu. Elizabeth to okomentovala jasně, bez teatrálnosti: není z toho nadšená, ale nezabředne do marného hněvu. Svoji energii dá těm, kdo ji potřebují.

A také tak učinila. Založila nadaci, která se věnuje prevenci, vzdělávání, pomoci přeživším. Mluví na školách, na konferencích, před policisty i rodiči. Učí, že otázka „proč neutekla“ je špatná otázka; že v zajetí jde o přežití, a přežití někdy vypadá jako poslušnost. Že ostuda nepatří oběti. A že pomoc začíná tím, že věříme a nasloucháme.

Napsala knihu „My Story“, která není exhibicí bolesti, ale mapou toho, co se stalo a jak se dá po takové události znovu žít. V další knize „Where There’s Hope“ se nezdržuje u detailů brutalit, ale pátrá po tom, co dává lidem sílu: rodina, víra, terapie, malá vítězství všedního dne. Čtenář si může představit, jak vypadá první noc, kdy znovu usne bez světla v chodbě, nebo první okamžik, kdy se zasměje a leknutí nepřijde hned vzápětí.

Elizabeth nikdy netoužila být v záři reflektorů. Když se dívá do kamer, nepůsobí jako symbol, ale jako člověk. Vypráví klidně, bez patosu. Nezlehčuje – a nic nepřifukuje. Její přítomnost říká, že temnota je skutečná, ale není konečná. Když mluví s dětmi, používá jednoduchá slova a jasné pokyny. Když mluví s dospělými, prosí je o pozornost: raději jednou zavolat policii zbytečně, než jednou mlčet, když se děje něco špatně.

Její příběh zanechal stopu i ve způsobu, jak společnost reaguje na podobné případy. Policie i komunity dnes častěji počítají s tím, že oběť může být na očích a přitom neviditelná – zahalená, umlčená strachem, manipulovaná. Lidé, kteří kdysi sklopili zrak, když zahlédli „podivně oděnou dívku“ po boku zarostlého muže, dnes o něco častěji zvednou telefon. Ne kvůli senzaci, ale kvůli odpovědnosti.

A když se vrátíme k té první noci – k noži na krku, k šeptanému hlasu, k bosým krokům – je dobré si připomenout, že příběh neskončil tou tmou. Skončil v obýváku domu, kde voněla večeře a kde někdo řekl „Vítej doma“. A pokračuje všude tam, kde Elizabeth stojí před lidmi a říká, že naděje není klišé, ale práce. Práce, která začíná tím, že si dovolíme věřit, že budoucnost existuje i po tom nejhorším.

Její příběh je o strachu a odvaze, o vině a spravedlnosti, o tiché vytrvalosti, která nevypadá na fotografiích efektně, ale funguje. Elizabeth Smart si nevybrala roli, kterou dostala. Ale z toho, co se stalo, udělala most. A po tom mostě se každý den vrací pro další, kdo se bojí udělat první krok.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.biography.com/crime/elizabeth-smart-timeline-story

https://abcnews.go.com/GMA/News/elizabeth-smart-recalls-abduction-2-decades-ago-real/story?id=97204051

https://www.nbcnews.com/news/us-news/elizabeth-smart-kidnapper-arrested-rcna204569

https://casjenprome.cz/rubrika/volny-cas/krimi-cteni/elizabeth-smart-devet-mesicu-v-zajeti-silence/

https://en.wikipedia.org/wiki/Kidnapping_of_Elizabeth_Smart