Článek
Dnes už známe hladomor jen ze zpráv z oblastí třetích zemí, kde čas od času propukne. Velmi často se zmiňuje v souvislosti se Severní Koreou, občas se přidají některé africké státy. V dějinách lidstva se ale hladomor objevil mnohokrát a často ve velkém rozsahu. Známý je např. ruský hladomor z oblasti Povolží v roce 1921-1922, během kterého zemřelo kolem 5 milionů lidí. Hladomor se objevil i v našich končinách, a to dokonce v době, kterou si mnoho z nás představuje jako dobu osvíceného rozvoje - období vlády Marie Terezie a nastupujícího Josefa II. Byl to poslední hladomor v našich zemích, ale zemřelo kvůli němu skoro 15 % obyvatel.
Hladomor v českých zemích 1770-1772
Kdyby nebyly české země (a nejen ony) sužované válkami, možná by k neštěstí nedošlo, nebo alespoň ne v takovém rozsahu. Ale to je jenom kdyby… Realita byla taková, že země byla zpustošená následkem sedmileté války, která probíhala v letech 1756-1763. Samozřejmě se netýkala jenom českých zemí, ba naopak by se dnešním pohledem dala označit za celosvětovou. 6. května 1757 došlo k bitvě u Štěrbohol, druhému velkému vojenskému střetu, během něhož byla poražena rakouská armáda. Bitvu následovalo těžké obléhání Prahy Pruskem, neboť rakouské vojsko se po prohře uchýlilo do bezpečí jejích hradeb. Pruské vojsko Fridricha II. sice nedisponovalo takovým dělostřelectvem, které by bylo schopné rozmetat obranné zdi, ale to ho nezastavilo a začalo ostřelovat civilní cíle, aby zlomilo odpor běžných obyvatel. Několik týdnů obléhání se projevilo nedostatkem potravin, ale Praha dokázala odolávat dál. Když bylo pruské vojsko poraženo v bitvě u Kolína a pronásledováno rakouským vojskem, obléhání Prahy skončilo.
Větší či menší vojenské šarvátky se však konaly po celém území a zanechávaly za sebou zpustošenou zemi. Stavby byly zdevastované, zemědělská půda rozryta kopyty koní, hospodářství pokulhávalo ve všech směrech, lidé byli vyčerpaní. Místo podpory od šlechty se však ve většině případů dočkali další zátěže. Šlechta se potřebovala rychle zahojit a tak zvýšila povinnost odvodů úrody a zatížila obyvatele výraznější robotní povinností, během které běžní lidé museli pracovat pro panstvo, aniž by za to něco dostali.
Pokud si však tehdy někdo myslel, že hůře být nemůže, byl na omylu. Na obyvatele se hnala pohroma v podobě nepříznivého počasí, které trvalo dost dlouho na to, aby zlikvidovalo i to, co lidem ještě zůstalo.
Už ke konci sedmileté války bylo počasí velmi deštivé a vydrželo tak skoro deset let, což komplikovalo veškerou (nejen) zemědělskou práci. A zatímco všichni vyhlíželi zlepšení, dostavil se pravý opak - roky 1769 a 1770 patřily mezi srážkově extrémní. Předzvěstí nejhoršího byl výskyt i tzv. hladových pramenů, což jsou prameny, které se objevují na místech, která jinak bývají suchá. Jejich výskyt je způsoben zvýšením podzemní vody do takové míry, že začne vytékat na povrchu. Neustálé deště, které se opakovaly i přes zimu kvůli vyšším teplotám, byly na jaře 1770 nahrazeny sněhovými závějemi, které pro změnu vydržely až do poloviny jarního období a zničily tak podzimní setbu. Když roztály, zemi „spláchly“ povodně. Následovalo období více jak měsíčního sucha, které opět vystřídaly přívalové deště. I jarní výsev tak přišel nazmar, co mohlo, to během léta uhnilo. A celá situace se opakovala i v průběhu dalšího roku.
Ilustrační foto
Lidé byli závislí na zemědělské produkci a hlavními plodinami bylo obilí. Rozbahněnou půdu nebylo možné zorat, zasít obilí, natož něco vypěstovat. Ceny dosavadních zásob začaly prudce růst, k čemuž přispěli i někteří šlechtici, kteří využili situace a obilí prodávali do jiných zemí.
Aby se zabránilo nejhoršímu, úřady vydaly zákaz vývozu obilí z českých zemí. Opatření však přišlo příliš pozdě. Nová úroda nebyla a dosavadní zásoby se rychle tenčily. Již během roku 1770 tak začal řádit hladomor. V roce 1771 dorazil na návštěvu již podruhé Josef II. Sám zničen ztrátou milované osmileté dcerky, která mu zemřela o rok dříve na zápal plic, s hrůzou sledoval tristní stav v českých zemích. Když zjistil rozsah problémů, okamžitě informoval svoji matku Marii Terezii a požádal ji o pomoc. Výsledkem byl zákaz vývozu obilí, který se už vztahoval na celou jejich říši. Nechal otevřít armádní sýpky a do českých zemí se začalo obilí dovážet dokonce až z Egypta. Ani tato opatření však nedokázala zvrátit rozvoj tragédie.
Hospodářský dobytek trpěl podobnou nouzí, když začala docházet i píce. To už ale lidé trpěli hlady a začali dobytek využívat jako zdroj potravy. Když se hlad proměnil v hladomor, bylo za potenciální potravu považováno téměř všechno. Lidé nepohrdli ani psy, kočkami a mršinami všeho druhu. Chléb se pekl z obyčejných pilin s trochou zelí, součástí jídelníčku se staly žaludy, tráva, kořínky a lidé se snažili zkonzumovat i to, co se normálně zkonzumovat nedá.
Zatímco v roce 1770 zemřelo v důsledku hladu a přidružených zdravotních problémů na desítky tisíc obyvatel, rok 1771 byl nesrovnatelně tragičtější a přibližný počet obětí vystoupal skoro až na půl milionu. Tristní hygienické podmínky, podvýživa, ale i nárůst kriminality vedly k tomu, že ani dovoz potravin nemohl zastavit stoupající počet úmrtí. Lidé byli prolezlí chorobami souvisejícími s nedostatkem živin, ve městech se kvůli nízké hygieně a zároveň špatné imunitě množily bakterie, které napadaly nejen děti a staré jedince, ale i lidi, kteří by za jiných podmínek byli v nejlepší kondici a odolali by. Šířil se mor, úplavice, chřipka i tyfus. Od obce k obci se táhly skupiny zubožených žebráků. A někteří začali emigrovat do Uher a Dolního Rakouska.
Lidé z venkova se bouřili proti nedostatečné pomoci šlechty, která víc myslela na sebe a problémy poddaných ji příliš netrápily. Některá vrchnost své sýpky ani neotevřela. Když bída přišla i do měst, vlna nevole se zvedla i u měšťanů. Nespokojenost vyvrcholila v roce 1775, kdy došlo k Selskému povstání, které však bylo ukončeno bitvou u Chlumce nad Cidlinou a sedláci byli poraženi. Stávky robotníků však pokračovaly i nadále a Marie Terezie tak byla svým způsobem donucena vydat patent, který zmírnil robotní povinnosti. Přesto byl pro sedláky zklamáním. Na druhou stranu, porážka nebyla tak drtivá, protože jejich povstání a následující stávky vedly o pár let později k tomu, že byl vydán patent o zrušení nevolnictví. A to byla pro sedláky konečně výhra.
Patent císaře Josefa II. o zrušení nevolnictví
Nebylo by však fér označit šlechtu za necitlivou a myslící jen na sebe. I v tak těžké době se našla vrchnost, která na své poddané nezapomněla a naopak podala potřebnou pomocnou ruku. Což bylo v některých případech velkým překvapením.
Například středočeský hrabě Jan Josef Kinský rozkázal svým úředníkům, aby lidem zajistili alespoň nějakou práci, kterou by si mohli přivydělat a získat tak více prostředků na koupi potřebných surovin. Muži tak mohli opravovat cesty, děti a ženy zase sbíraly kameny. Zároveň přikázal, aby se lidem rozdávalo obilí, ze kterého mohli přežít.
Velkým překvapením pro poddané však byla hraběnka Marie Barbora Černínová ze západních Čech. Ta byla svými poddanými označována za přísnou megeru, kterou neměl nikdo rád. Co však bylo mnohými považováno za přehnanou přísnost a opatrnost, to možná byl jen její perfekcionismus a potřeba být připravená na vše. Což se v době hladomoru ukázalo jako potřebná záchrana. Hraběnka nebyla rozhazovačná a sýpky měla dobře zaplněné. Byla však rozumná a obilí nenechala rozdávat, aby ho sedláci nemohli ve svém žalu prodat za draho a výdělek propít v hospodách. Místo toho ho nechala svážet do mlýnů v celém panství. Pod zámek svolala zedníky, aby postavili pece, bednáře nechala vyrobit díže na těsto. Pak nechala přivézt dvanáct selských hospodyň, aby z mouky začaly péct chléb. Ten se pak pod jejím osobním dozorem rozdával nejpotřebnějším lidem. Z neoblíbené až nenáviděné hraběnky se tak stala osoba, kterou její poddaní milovali i poté, co hladomor pominul.
Hladomor však s sebou přinesl i změnu, která pomohla lidem o zhruba 30 let později. Kvůli přílišné závislosti na obilí, která se ukázala být velmi nebezpečnou v době špatného počasí, došlo k celoevropskému rozmachu pěstování brambor, které tak náročné nejsou. A ty pak pomohly odvrátit hrozící hladomor v letech 1804-1805, kdy se z obilí také téměř nic neurodilo. Z trojpolního systému pěstování se postupně přešlo na čtyř- nebo pětihonný úhorový systém, který byl efektivnější. Lidé se začali věnovat více i odvodňování svých polností, budovaly se polní svodnice, příkopy, strouhy a další trativody.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hladomor_v_%C4%8Desk%C3%BDch_zem%C3%ADch_1770%E2%80%931772
https://www.denik.cz/z_domova/hladomor-cesko-historie-2020.html
https://www.stoplusjednicka.cz/kdyz-cechy-sviral-hladomor-neuroda-v-18-stoleti-si-vyzadala-statisice-zivotu
https://plzenoviny.cz/hladomor-ceske-zeme-hrabenka-cerninova/
https://fresh.iprima.cz/magazin/hladomor-v-ceskych-zemich-zabil-15-procent-populace-dalsi-odvratila-nova-plodina-193345
https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/1996/cislo-8/destive-roky-1770-ndash-1772.html
https://cnn.iprima.cz/250-let-od-hladomoru-v-ceskych-zemich-od-vsi-ke-vsi-tahly-zastupy-polomrtvych-zebraku-52462
