Článek
Uprostřed prašné Namibské pouště, kde se zdá, že nemůže růst vůbec nic, se krčí zvláštní rostlina, která popírá zdravý rozum. Na první pohled vypadá jako hromada sežehnutých listů, připomínající zapomenutý odpad. Jenže tenhle podivný tvor rostlinné říše tu přežívá stovky, dokonce tisíce let. Welwitschia mirabilis je zvláštní už tím, že má jen dva listy – a ty nikdy nepřestanou růst. Postupně se trhají, lámou, cuchají o kameny i vítr, až z nich zůstane jakási rozpadlá změť. Přesto právě v téhle potrhané zelené hromádce se ukrývá příběh neuvěřitelné vytrvalosti.
Rostlina, co se neřídí pravidly
První věc, která vás na welwitschii zarazí - ona má jen dva listy. Jen dva, ale na celý život. Řekli bychom, že to není žádná hitparáda. Ty listy jsou však široké, masité, rostou pořád dál a dál, nikdy růst nepřestanou. Na svých koncích se trhají, třepí, lámou o kameny a vítr, takže po pár stovkách let to nevypadá jako list, ale spíš jako klubko sežehnutých hadrů. Přesto to funguje. Rostlina se tím chrání, obnovuje si povrch a přitom pořád nasává vláhu ze vzduchu i z řídkých kapek deště.
Je to zvláštní pohled – něco, co na první dobrou působí v podstatě mrtvě, je vlastně neuvěřitelně živé.
Najdeme ji i v botanických zahradách. Kvůli pomalému růstu jde však o malé jedince.
Živoucí fosílie
Kolik let může taková hromada listů vůbec vydržet? Vědci to zkoušeli odhadnout a vyšlo jim, že některé welwitschie rostou na stejném místě už 1 500, možná i 2 000 let. To znamená, že když se u nás ještě stavěly první románské kostely, některé z těchto rostlin už měly stovky let za sebou. A rostou dál.
Člověku z toho běhá mráz po zádech – protože to není strom s mohutným kmenem ani žádná majestátní sekvoje. Je to něco, co byste klidně přešli bez povšimnutí, nebýt cedule, že jde o unikát. A přitom před vámi stojí tvor, který přežil celé lidské civilizace.
Jak se množí rostlina, která nikam nespěchá
Další zvláštnost – welwitschie je dvoudomá. Existují tedy samčí a samičí rostliny. Nekvete tak, jak jsme zvyklí u květin na louce. Místo toho tvoří jakési šištice, trochu podobné těm jehličnatým. Samci mají pyl, samice semena. Aby se to celé povedlo, potřebují pomoc drobného hmyzu, který se nechá zlákat kapkou nektaru.
A pak začíná další drama. Semena si totiž nemohou vybírat. Prostě dopadnou do písku a čekají. Roky, někdy i desetiletí. Pokud nepřijde mlha nebo výjimečný déšť, který zvlhčí půdu, mají smůlu. Jen malý zlomek semen má šanci vyrůst. A přesto to stačí, aby tenhle druh přežil celé věky.
Samičí rostlina welwitschie tvoří útvary podobné šišticím
Objev, který Evropany zaskočil
Roku 1859 našel tuhle rostlinu rakouský botanik Friedrich Welwitsch. V praxi to vypadalo tak, že chodil po Angole, hledal známé druhy rostlin a najednou se před ním objevilo něco, co nikdy předtím neviděl. Podle vyprávění před rostlinou chvíli doslova klečel, neschopen slova. Není divu – čekal by tam maximálně trnité keře, a místo toho našel cosi, co vypadalo jako rostlina z cizí planety.
Od té doby se welwitschie dostala do botanických zahrad po Evropě. Některé exempláře se podařilo vypěstovat třeba v Kew Gardens v Londýně, ale nebylo to snadné. Mimo svůj přirozený domov se welwitschii moc nedaří. Jako by byla s pouští spojená tak pevně, že ji z ní prostě nevytrhnete. Zároveň roste velmi pomalu, takže neočekávejte, že budete mít během pár let velkou rostlinu.
Jak přežít v zemi, kde voda skoro neexistuje
Triků má tahle rostlina hned několik. Kořen má silný a dřevnatý, dokáže sahat velmi hluboko, aby narazil na zbytky podzemní vody. Listy se zase naučily nasávat vlhkost z ranních mlh, které přicházejí od oceánu a směřují do vnitrozemí. Poušť Namib je sice vyprahlá, ale paradoxně se tu mlhy objevují docela často – a to welwitschii zachraňuje.
Přemýšlíte, co by asi dělala v jiných podmínkách? Možná by se jí vedlo dobře, možná by zanikla. Všechno na ní totiž působí, jako by byla přesně „ušitá“ na tuhle konkrétní poušť. Aby také ne, když tu žije tisíce let. V dávných dobách zde však možná poušť nebyla a naopak tu stál pradávný prales a welwitschie mohla být tropickou rostlinou. Jak se však prales měnil v poušť, welwitschie se dokázala přizpůsobovat a jako asi jediná přežila v těchto místech dodnes.
Vypadá jako uhynulý tvor, ale žije už tisíce let
Národní symbol
Dnes je welwitschie přísně chráněná. V Namibii ji najdete dokonce i na státním znaku a mincích. Vláda vytvořila chráněné oblasti, kam se turisté mohou vydat obdivovat celé „kolonie“ těchto rostlin. Některé jsou oplocené, aby je nikdo neničil, protože kdysi lidé opravdu odlamovali kusy listů jako suvenýry.
Na místě vás možná napadne, že to celé působí trochu paradoxně. Země, kde je život na hraně, si za symbol zvolila právě rostlinu, která přežívá proti všem pravidlům. Ale vlastně to dává smysl. Je to vytrvalost, která se počítá, ne krása.
Co nám tím říká?
Welwitschia mirabilis není rostlina, která by vás uhranula vůní nebo barvou. Její kouzlo je jinde. Ukazuje, že život dokáže být neuvěřitelně tvrdohlavý. Že i tam, kde byste čekali jen kameny a smrt, může něco růst a držet se celé tisíce let.
Když stojíte u tisícileté welwitschie, pocítíte zvláštní respekt. My, lidé, přicházíme a odcházíme. Stavíme města, bouráme je, válčíme, měníme krajinu. A mezi tím vším v prachu pouště dál rostou dva potrhané listy, které se nikdy nezastaví.
Je to zvláštní pocit. Najednou si uvědomíte, že čas pro nás a čas pro tuhle rostlinu jsou dva úplně odlišné světy. A že ona, i když působí jako mrtvá, ve skutečnosti žije život, který nás všechny přesahuje.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://pza.sanbi.org/welwitschia-mirabilis
https://www.info-namibia.com/activities-and-places-of-interest/swakopmund-surrounds/welwitschia-mirabilis
https://temata.rozhlas.cz/podivuhodne-rostliny-ii-welwitschia-mirabilis-7852029
https://www.krugerpark.co.za/africa_welwitschia.html
https://www.kew.org/plants/welwitschia-mirabilis
https://en.wikipedia.org/wiki/Welwitschia
