Jeskyně Waitomo: tisíce modrých světélek vytvářejí nádhernou podívanou. Přitom jde o smrtící pasti

V novozélandských jeskyních Waitomo se ukrývá zvláštní podívaná. Jejich stropy jsou poseté tisíci modravých světélek, která připomínají hvězdy na noční obloze. Jenže světlo nevydávají žádné minerály ani zvláštní houby. Stojí za ním drobné larvy hmyzu, které tímto způsobem lákají svou kořist.

Nový Zéland je známý nádhernou přírodou a o zajímavá místa tam rozhodně není nouze. Najdete tu sopky, ledovce, vysoké hory, gejzíry i pralesy plné rostlin, které jinde na světě nerostou. Na Severním ostrově se ale nachází také místo, kde je největší atrakcí obyčejná tma. Tedy přesněji řečeno to, co se v ní objeví, když člověk zvedne hlavu.

Nedaleko městečka Waitomo leží rozsáhlý systém vápencových jeskyní. Některé jsou přístupné pěšky, jinými protéká podzemní řeka a návštěvníci se jimi mohou svézt na loďce. Právě při takové plavbě čeká na turisty největší překvapení. Jakmile se dostanou do správné části jeskyně a oči si přivyknou tmě, objeví se nad nimi tisíce drobných modrých bodů. Strop najednou vypadá jako noční obloha plná hvězd.

Jenže žádné hvězdy to nejsou. Každé světélko patří jedné drobné larvě, která se přichytila ke stropu a čeká, až se jí podaří ulovit něco k snědku. A protože je takových larev na některých místech opravdu hodně, dokážou společně vytvořit podívanou, kvůli které lidé přijíždějí z celého světa.

Za světélkováním stojí hmyz s vědeckým názvem Arachnocampa luminosa. V angličtině se mu říká glowworm, tedy světélkující červ. Jenže tohle pojmenování je trochu zavádějící. O žádného červa totiž nejde, ale o larvu drobného dvoukřídlého hmyzu, který je příbuzný muškám a komárům. V češtině se mu říká bedlobytka.

Samotná larva není nijak zvlášť nápadná. Má protáhlé tělo dlouhé několik centimetrů a většinu času tráví na jednom místě. Přichycuje se ke stropům nebo stěnám jeskyní, kde si vytváří malé hedvábné úkryty. Kdyby nesvítila, člověk by si jí nejspíš ani nevšiml. A pokud by ji přece jen objevil, pravděpodobně by ho nenapadlo, že právě takový nenápadný tvoreček přitahuje do jeskyní tisíce turistů.

Bedlobytky přitom nežijí jen pod zemí. Na Novém Zélandu je možné najít je také ve vlhkých lesích, pod skalními převisy nebo v místech, kde se drží stín a vlhkost. Potřebují především prostředí, které příliš nevysychá a kde nefouká silný vítr. Ten by jim totiž mohl poškodit „zařízení“, které používají k lovu.

A právě jeskyně jim takové podmínky nabízejí. Teplota se tu během roku příliš nemění, vzduch je vlhký a většinou se téměř nehýbe. Navíc je zde tma, takže jejich světlo může dobře vyniknout. Pro bedlobytky je to zkrátka docela příjemné místo k životu, i když z lidského pohledu by se mohlo zdát, že v takovém prostředí nemají co jíst.

Bedlobytka není žádný aktivní lovec, který by pobíhal po jeskyni a pronásledoval svou kořist. Má na to mnohem pohodlnější způsob. Ze svého úkrytu spouští dolů jemná hedvábná vlákna, která mohou připomínat tenké rybářské vlasce. Na každém z nich jsou drobné lepkavé kapičky, takže pokud se vlákna dotkne nějaký malý živočich, snadno se na ně přilepí.

Jedna larva může mít takových vláken několik desítek. Některá měří jen pár centimetrů, jiná jsou dlouhá i několik desítek centimetrů. Když si představíme, že podobnou výbavu mají stovky nebo tisíce larev vedle sebe, vznikne pod stropem docela rozsáhlá síť pastí. Návštěvníci ji ale většinou nevidí, protože ve tmě vynikají hlavně modravá světélka.

A právě ta jsou pro lov zásadní. Drobné mušky a další létající hmyz se v temném prostředí mohou orientovat podle světla. Když tedy spatří svítící bod, vydají se k němu. Jenže cestou narazí na některé z lepkavých vláken a tím jejich výlet většinou končí.

Larva ucítí, že se do pasti něco chytilo, a začne příslušné vlákno přitahovat k sobě. Jakmile se kořist dostane dostatečně blízko, jednoduše ji pozře. Potom zase čeká, až se objeví další úlovek.

Celé to trochu připomíná rybaření, jen s tím rozdílem, že návnadou není žížala na háčku, ale vlastní světlo. A rybář při tom visí hlavou dolů ze stropu jeskyně.

Mohlo by se zdát, že larvy prostě svítí a hmyz se k nim náhodou přibližuje. Vědci ale chtěli zjistit, jestli světlo skutečně funguje jako návnada. A tak v oblasti Waitomo prováděli pokusy, při kterých porovnávali množství hmyzu zachyceného na místech se světélkujícími larvami a na místech, kde žádné nebyly.

Ukázalo se, že světlo opravdu pomáhá přilákat kořist. Pasti v blízkosti svítících larev zachytávaly více drobných živočichů než kontrolní pasti. Bedlobytky si tedy své světélkování nevyvinuly jen tak pro nic za nic. Světlo jim tedy pomáhá sehnat něco k jídlu, což se zvlášť v jeskyních hodí.

Jejich příbuzné, které žijí venku ve vlhkých lesích, to mají s potravou přece jen o něco jednodušší. Kolem poletuje spousta různých mušek a dalšího drobného hmyzu, zatímco pod zemí je výběr podstatně menší. Jeskynní bedlobytky tak loví hlavně drobné mušky, které se líhnou z larev žijících ve vodě nebo v mokrém bahně. Když pak dospělá muška vyletí do tmy a zamíří za některým z modrých světélek, může se snadno stát její první let také posledním.

Bedlobytky ovšem dokážou vydržet i období, kdy se jim zrovna nedaří nic ulovit. Pokud mají málo potravy, jejich růst se zpomalí a mohou tak přežívat celé týdny, někdy i déle. V jeskyni se totiž nedá spoléhat na to, že každý večer přiletí dostatek mušek k večeři.

Schopnost živých organismů vytvářet světlo se nazývá bioluminiscence. Známe ji například u světlušek, některých mořských živočichů nebo hlubinných ryb. U bedlobytek je světelný orgán umístěn v zadní části těla a funguje na principu chemické reakce.

Při ní se uplatňuje látka zvaná luciferin a enzym luciferáza. Výsledkem je modrozelené světlo, které je ve tmě dobře viditelné. Zajímavé přitom je, že se při jeho tvorbě uvolňuje jen poměrně málo tepla. Larva tedy může svítit, aniž by se její tělo výrazně zahřívalo.

Bedlobytky navíc dokážou intenzitu světla měnit. Když mají hlad, mohou svítit výrazněji, protože potřebují přilákat více kořisti. Po úspěšném lovu naopak mohou světélkování zeslabit. Vyrábět světlo totiž stojí energii, a pokud má larva zrovna dost potravy, nemusí se tolik snažit.

Vědci také zjistili, že světelná aktivita larev může být ovlivňována jejich sousedy. Pokud žijí ve větších skupinách, jejich světelné rytmy se mohou do určité míry sladit. Nejde samozřejmě o žádnou domluvu, ale o reakce na světlo v okolí.

Právě díky tomu mohou celé plochy jeskynních stropů působit, jako by byly poseté hvězdami. Některá světélka září silněji, jiná slaběji, a jejich intenzita se během času mění.

Bedlobytka stráví jako larva několik měsíců, někdy i celý rok. Za tu dobu musí pořádně vyrůst a vytvořit si dostatečné zásoby energie. Celé dny visí ve svém úkrytu, svítí a čeká, co se jí podaří chytit do lepkavých vláken. Když konečně doroste, zakuklí se a po nějaké době se z ní vylíhne drobná muška s dlouhýma nohama.

Dospělá bedlobytka už ale nemá na nějaké dlouhé poletování čas. Žije zpravidla jen několik dní a během nich si musí najít partnera a rozmnožit se. Navíc už se nedokáže normálně živit, protože má zakrnělé ústní ústrojí. Vystačit si tedy musí s tím, co si nastřádala jako larva. Samičky po spáření nakladou vajíčka, ze kterých se vylíhne nová generace. Mladé larvy si najdou vhodné místo, začnou spřádat své lepkavé vlasce a zanedlouho se na jeskynním stropě rozsvítí další drobná světélka.

Svítit přitom mohou také kukly a dospělí jedinci. U nich má světlo pravděpodobně význam i při rozmnožování. Největší podívanou ale vytvářejí larvy, které potřebují pravidelně lovit.

Oblast Waitomo byla místním Maorům známá dávno předtím, než se sem začali sjíždět turisté. Samotný název pochází z maorštiny. Slovo wai znamená vodu a tomo otvor nebo propast, což zdejší krajinu docela dobře vystihuje. Pod povrchem se totiž nachází rozsáhlý systém dutin a podzemních vodních toků.

Za počátek organizovaného průzkumu jeskyní se obvykle považuje rok 1887. Tehdy se maorský náčelník Tane Tinorau a anglický zeměměřič Fred Mace rozhodli prozkoumat podzemní prostory, do kterých mizela voda místního potoka. Neměli žádné moderní vybavení, a tak si z rostlinných stonků vyrobili jednoduchý vor a vzali si s sebou svíčky.

Při plavbě podzemní řekou se dostali do prostoru, jehož strop byl posetý tisíci modravých světélek. Jak muselo takové místo působit na člověka, který se pohybuje neznámou jeskyní a najednou nad sebou spatří něco, co připomíná hvězdnou oblohu.

Tane Tinorau a Fred Mace se do jeskyní vydali ještě několikrát. Postupně prozkoumali další chodby a objevili místa, kam se při první výpravě vůbec nedostali. Tane Tinorau se nakonec rozhodl jeskyně zpřístupnit veřejnosti. V roce 1889 sem začal se svou ženou Huti vodit návštěvníky, kterým ukazovali krápníkové síně i stropy plné modravých světélek. O jeskyních se brzy začalo mluvit i mimo okolí Waitomo a lidí, kteří je chtěli navštívit, přibývalo.

Rodina Tane Tinoraua ale nakonec o jeskyně přišla. Na začátku 20. století je převzal stát a o jejich správě už rozhodoval sám. Potomci původních maorských vlastníků se dočkali navrácení až v roce 1989, tedy zhruba po 80 letech. Od té doby se opět podílejí na jejich provozu a návštěvníky tu provázejí i členové rodin, jejichž předkové jeskyně zpřístupnili veřejnosti.

Před nějakými 30 miliony let byste v místech dnešního Waitomo našli moře. Na jeho dně se po dlouhou dobu hromadily schránky mořských živočichů, zbytky lastur a další usazeniny. Postupně se z nich vytvořily mohutné vrstvy vápence. Tehdy ještě nikdo nemohl tušit, že jednou budou ukrývat jeskyně, za kterými se lidé potáhnou z celého světa.

Samotné jeskyně vznikly až mnohem později. Když se oblast ocitla nad mořskou hladinou, začala do vápence prosakovat dešťová voda. Ta ho dokáže pomalu rozpouštět, a tak se drobné praskliny postupně zvětšovaly. Někudy začaly protékat podzemní potoky, jinde vznikaly větší dutiny, až se během dlouhých tisíciletí vytvořily chodby a síně, které můžeme ve Waitomo vidět dnes.

Voda prosakující vápencem dodnes vytváří krápníky, které jsou vedle světélkujících larev další zdejší zajímavostí. Některé visí ze stropu, jiné vyrůstají ze země a občas se spojí v jeden sloup. Rostou tak pomalu, že za celý lidský život se některé z nich prodlouží sotva o pár milimetrů. Když se tedy návštěvník dívá na mohutný krápník, má před sebou výsledek práce, která začala dávno před narozením jeho prapředků.

A přitom stačí, aby v jeskyni zhasla světla a oči si přivykly tmě, a většina lidí přestane krápníkům věnovat pozornost. Mnohem víc je zajímají drobné modré body na stropě. Jejich původci se přitom dožívají sotva zlomku věku okolních skalních útvarů a o nějaké obdivovatele rozhodně nestojí. Potřebují jen nalákat dostatek hmyzu, aby měli co jíst.

Nejznámější částí systému je Waitomo Glowworm Cave, kde návštěvníci proplouvají na loďkách pod světélkujícím stropem. Podobné larvy ale žijí i v dalších jeskyních oblasti, například v Ruakuri, a na vhodných místech také mimo podzemí.

Turistický provoz přitom vyžaduje určitou opatrnost. Bedlobytky jsou citlivé na změny prostředí, především na vysychání, proudění vzduchu a nevhodné osvětlení. Proto se v jeskyních sledují podmínky a návštěvníci musí dodržovat pravidla, která mají chránit jak samotné larvy, tak krápníkovou výzdobu.

Fotografování je v nejznámějších prostorách omezené a průvodci dbají také na to, aby se lidé nedotýkali stěn a krápníků. V takovém prostředí totiž může i zdánlivě drobný zásah způsobit problém. To, co se vytvářelo tisíce nebo miliony let, se dá poškodit během několika vteřin.

Kdo se do Waitomo vydá, uvidí něco, co se na fotografiích zachycuje jen obtížně. Světélka totiž nejsou dokonale rovnoměrná. Některá září silněji, jiná slaběji, někde tvoří husté shluky a jinde mezi nimi zůstávají tmavá místa. Když se jejich odraz objeví na hladině podzemní řeky, může člověk na chvíli ztratit přehled o tom, kde vlastně strop končí a voda začíná.

Na tom všem je asi nejzajímavější, že larvy vůbec netuší, jakou slávu si vysloužily. Nesvítí kvůli turistům ani proto, aby jeskyně vypadala hezky. Jen sedí ve svých úkrytech, čekají na potravu a občas si vytáhnou některou z nešťastných mušek, která se nechala nalákat. A zatímco návštěvníci dole v loďkách obdivují jedno z nejkrásnějších podzemních představení na světě, nad jejich hlavami právě probíhá docela obyčejný lov.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.waitomo.com/discover/magic/the-history-of-waitomo-glowworm-cave

https://www.discoverwildlife.com/animal-facts/glow-worm-new-zealand-caves

https://waitomopark.co.nz/blog/glowworms-shedding-light-on-these-other-worldly-creatures/

https://mro.massey.ac.nz/items/9970b834-d075-4eb3-a795-f9db96bf8b74

https://www.nature.com/articles/s41598-018-21298-w

https://onlinelibrary.wiley.com/doi/full/10.1111/aen.12705