Tragédie z Nutty Putty: Jones visel ve slepém konci chodby hlavou dolů. Pomoc byla na dosah, marně

Na mapě Utahu by ji člověk snadno přehlédl. Nutty Putty Cave nebyla žádná slavná turistická jeskyně s osvětlenými sály, zábradlím a průvodcem, který návštěvníkům ukazuje krápníky. Ležela západně od Utah Lake, v krajině, která na první pohled nepůsobí nijak znepokojivě. Vchod do ní byl nenápadný, skoro obyčejný. Jen díra v zemi, která vedla do podzemí, kde se člověk musel spoléhat na čelovku, kolena, lokty a vlastní odvahu.

Právě v tom bylo její kouzlo. Nutty Putty Cave byla oblíbená mezi skauty, studenty, rodinami i amatérskými jeskyňáři. Nebyla to jeskyně pro velké objevy, ale pro zážitek. Pro chvíli, kdy se člověk protáhne úzkou chodbou, zamaže si oblečení hlínou a na pár okamžiků si připadá jako někdo, kdo se dostal na místo, kam se běžný svět nevejde. Její název vznikl podle měkké, mazlavé hmoty uvnitř, která připomínala tmel nebo modelínu. Jeskyně byla poprvé prozkoumána v roce 1960 a postupně se stala známým místem pro rekreační lezení v podzemí.

Jenže právě taková místa bývají zrádná. Nejsou dost nebezpečná na to, aby odradila každého. Ale nejsou ani dost bezpečná na to, aby v nich chyba neměla následky.

Nutty Putty byla úzká, kluzká a nepřehledná. Měla chodby s názvy, které zněly skoro hravě, ale ve skutečnosti popisovaly místa, kde se dospělý člověk musel protahovat s hrudníkem sevřeným mezi kamenem. Některé průlezy byly tak těsné, že v nich nešlo normálně lézt. Člověk se musel posouvat po centimetrech, někdy hlavou napřed, jindy bokem, často bez možnosti pohodlně se otočit. A právě v takovém prostředí se malý omyl může změnit v past.

John Edward Jones nebyl člověk, který by vyhledával smrtelné riziko. Bylo mu šestadvacet let, studoval medicínu, byl ženatý a měl malou dceru. Jeho žena Emily čekala jejich druhé dítě. Podle nekrologu se narodil 21. ledna 1983 v Sandy v Utahu, vyrůstal v St. George, byl aktivní ve škole, sloužil jako misionář v Ekvádoru a později se vydal cestou medicíny.

To je na celém příběhu možná jeden z nejbolestivějších detailů. John nebyl anonymní postava z katastrofického příběhu. Nebyl to někdo, koho lze jednoduše odbýt větou, že riskoval, a tak se mu to vymstilo. Byl to mladý muž uprostřed života. Měl rodinu, plány, školu, budoucnost. Do jeskyně nešel proto, aby dokázal světu něco mimořádného. Šel tam se členy rodiny během týdne Díkůvzdání, tedy v čase, který je v Americe spojený s domovem, návraty a rodinným setkáním.

Nutty Putty už znal z dřívějška. Jako mnoho lidí v Utahu měl s podobnými výlety zkušenost. To ale může být v podzemí dvojsečné. Když člověk zná místo jen trochu, může mu připadat bezpečnější, než ve skutečnosti je. Jeskyně jsou navíc zrádné. V temnotě, v prachu a v úzkých průlezech se i známý prostor totiž snadno změní v labyrint.

Večer 24. listopadu 2009 vstoupil John s dalšími lidmi do jeskyně. Měla to být rodinná výprava, návrat k něčemu, co kdysi znal. Jenže v podzemí se čas rychle zpomalí a obyčejné rozhodnutí, jestli se vydat jednou nebo druhou škvírou, může být důležitější než cokoli, co člověk udělal předtím.

Podle později uváděných rekonstrukcí se John domníval, že míří do části jeskyně známé jako Birth Canal. Už samotný název napovídá, že nešlo o pohodlný průchod. Byla to těsná chodba, kterou se návštěvníci protahovali jako jakousi zkouškou odvahy. Jenže John zřejmě zvolil špatný otvor. Místo známé cesty se dostal do jiné, mimořádně úzké a slepé pasáže poblíž oblasti označované jako Ed’s Push.

V takové situaci si člověk nemusí hned uvědomit, že udělal chybu. V jeskyni nevidí před sebe jako na cestě v lese. Má před očima jen kužel světla. Kámen je pár centimetrů od tváře. Tělo se posouvá dopředu a mysl pracuje s představou, že za dalším zúžením už bude místo, kde se půjde otočit. John lezl hlavou napřed. Chodba se svažovala dolů. Byla čím dál těsnější.

Pak přišel okamžik, který si lze jen těžko představit. John se dostal do místa, odkud už nemohl dál. Před ním nebyl volný průchod. Jen skála, slepý konec. Pokusil se couvat, ale nešlo to. Byl zaklíněný hlavou dolů, v prostoru, který se uvádí přibližně jako 10 krát 18 palců, tedy asi 25 krát 46 centimetrů. Nacházel se zhruba 120 metrů od vchodu do jeskyně.

To číslo samo o sobě zní hrozivě, ale ve skutečnosti je ještě horší. Představit si otvor široký pětadvacet centimetrů nestačí. Důležité je, že v něm člověk není volně položený. Je v něm sevřený. Nemůže roztáhnout ramena, nemůže se nadzvednout, nemůže si pohodlně odpočinout. Každý nádech zvětší hrudník, ale skála nepovolí. Každý pohyb může tělo ještě víc zaklínit. A protože byl John hlavou dolů, jeho vlastní tělo začalo pracovat proti němu.

Na první pohled by se mohlo zdát, že pokud člověk může dýchat a není rozdrcený, má záchrana dost času. Jenže u Johna Jonese čas běžel jinak. Nebyl jen uvězněný. Byl uvězněný v poloze, kterou lidské tělo dlouho nevydrží.

Když je člověk hlavou dolů, krev se hromadí v horní části těla. Srdce musí pracovat v nepřirozených podmínkách. Plíce nemají volnost. Hrudník je sevřený. Dýchání se stává námahou. Tlak v hlavě roste. Člověk slábne, otéká, ztrácí síly a postupně se dostává do stavu, ve kterém už není schopen sám aktivně pomáhat při záchraně.

U Johna to bylo ještě horší tím, že nemohl změnit polohu. Nemohl si sednout, lehnout jinak, opřít se, protáhnout ruce nebo se nadechnout zhluboka. Byl sevřený v kamenné pasti. Záchranáři později uváděli, že dlouhé hodiny v převrácené a stlačené poloze vedly k obrovské zátěži organismu. Jako příčina smrti se uvádí srdeční zástava v důsledku této polohy a celkového vyčerpání těla.

Tady se tragédie Nutty Putty liší od mnoha jiných nehod. John nebyl pohřešovaný. Nebyl někde, kde by ho nikdo nenašel. Záchranáři k němu nakonec dokázali proniknout, mluvili s ním a věděli, kde přesně je. Jenže vědět, kde člověk je, a dostat ho ven, jsou dvě naprosto odlišné věci.

Jedním z prvních lidí, kteří pochopili vážnost situace, byl Johnův bratr Josh. Pokoušel se mu pomoci, ale v tak úzkém prostoru nebylo téměř co dělat. Když člověk uvízne v jeskyni, nejde ho jednoduše chytit pod pažemi a vytáhnout. Tělo není kufr zaseknutý ve dveřích. Je křehké, bolestivé, živé. Přílišná síla může zranit, nedostatek síly nepomůže vůbec.

Josh nakonec musel opustit podzemí a přivolat záchranu. To muselo být samo o sobě strašné rozhodnutí. Nechat bratra v temnotě a odejít, protože jediná naděje je přivést další lidi. V podobných příbězích se někdy zapomíná, že nehoda nezasáhne jen uvězněného člověka. Zasáhne i ty, kteří stojí pár metrů od něj a nemohou udělat nic dostatečného.

K jeskyni začali přijíždět záchranáři, hasiči, zdravotníci a zkušení jeskyňáři. Podle dobových zpráv trvala záchranná operace déle než celý den a zapojilo se do ní mnoho lidí. Deseret News informoval, že John Jones zemřel po více než jednodenním úsilí záchranářů, přibližně kolem půlnoci 25. listopadu 2009.

Jenže přivolat záchranáře neznamenalo, že záchrana může začít okamžitě. Nejprve se k němu museli dostat. A cesta k Johnovi vedla stejnou jeskyní, která uvěznila jeho samotného.

Záchranáři stáli před problémem, který je zvenčí těžko pochopitelný. Neměli před sebou volnou šachtu, do které by spustili lano. Neměli k dispozici prostor, kde by mohli použít běžné vybavení. V úzkých pasážích Nutty Putty se museli sami plazit, otáčet, posouvat materiál a dávat pozor, aby se nestali dalšími oběťmi.

Když se k Johnovi dostali, snažili se ho uklidňovat a komunikovat s ním. Některé pozdější popisy uvádějí, že byl zpočátku při vědomí a dokázal mluvit. Detaily jednotlivých rozhovorů se ale v různých vyprávěních liší. Jisté je hlavně to, že záchranáři bojovali s extrémním nedostatkem prostoru a času.

Jedním z klíčových plánů bylo použít systém lan a kladek. Myšlenka byla jednoduchá - vytvořit takový tah, aby bylo možné Johna pomalu vytáhnout zpět směrem, kterým se do pasáže dostal. V praxi to ale znamenalo upevňovat body do skály v místech, kde byl pohyb velmi omezený. Každá kladka, každý úchyt, každý centimetr lana musel fungovat. Nebyl prostor pro chybu.

Zpočátku se zdálo, že by se to mohlo podařit. Záchranáři ho dokázali posunout. Naděje, která se v takových chvílích objeví, bývá skoro krutá. Po hodinách bezmoci najednou vznikne pocit, že všechno ještě může skončit dobře. Že mladý muž, který uvízl v podzemí, se dostane ven, skončí v nemocnici, bude se zotavovat a jednou o tom třeba bude vyprávět jako o nejhorším dni svého života.

Pak ale systém selhal.

Podle dostupných popisů se část lanového a kladkového systému pod zatížením uvolnila nebo selhala a John sklouzl zpět do původní polohy. To musel být pro záchranáře i rodinu jeden z nejničivějších okamžiků celé operace. Nejen proto, že se ztratilo pracně získané zlepšení, ale i proto, že Johnovo tělo už bylo vyčerpané. Každá další hodina znamenala menší šanci.

John Edward Jones zůstal uvězněný více než 27 hodin. Přesný čas se v některých článcích uvádí mírně odlišně, často jako 27 až 28 hodin, ale podstatné je, že šlo o dobu, kterou lidské tělo v jeho poloze téměř nemohlo přežít.

V posledních hodinách už nešlo jen o mechanické vyproštění. Šlo o závod s fyziologií. Tělo přestávalo zvládat tlak, polohu, sevření, vyčerpání i nedostatek plnohodnotného dýchání. Čím déle byl hlavou dolů, tím menší byla šance, že i úspěšné vytažení přijde včas.

To je na příběhu Nutty Putty tak strašné. Člověk má tendenci věřit, že záchrana je otázkou vůle. Že když přijede dost lidí, když se budou dost snažit, když rodina doufá a záchranáři nevzdávají práci, musí se nakonec stát zázrak. Jenže některé situace jsou fyzicky krutější než lidská vůle. Skála nemá soucit. Úzký průlez se nerozšíří jen proto, že venku čeká manželka a dítě.

John zemřel 25. listopadu 2009. Bylo mu šestadvacet let. Zanechal po sobě manželku, dceru a nenarozené dítě. Dobové zprávy uváděly, že jeho druhé dítě se mělo narodit v červnu následujícího roku.

Po Johnově smrti přišla další bolestná otázka - co dál? V běžné představě tragédie následuje vyproštění těla, rozloučení, pohřeb. Jenže v Nutty Putty ani to nebylo jednoduché. Záchranáři museli posoudit, jestli je vůbec možné tělo dostat ven, aniž by tím ohrozili další lidi.

Nakonec bylo rozhodnuto, že pokus o vyproštění by byl příliš nebezpečný. Johnovo tělo zůstalo v jeskyni. Nutty Putty Cave byla později trvale uzavřena a zapečetěna. Podle dostupných informací se vlastník pozemků a rodina shodli na tom, že jeskyně se stane jeho posledním místem odpočinku. Část oblasti poblíž místa nehody byla zavalena a vstupy byly uzavřeny betonem.

Pro mnoho lidí je to téměř nesnesitelná představa. Myšlenka, že člověk zůstane navždy v místě, kde zemřel, působí drsně. Jenže je potřeba ji chápat v souvislostech. Nešlo o lhostejnost. Nešlo o to, že by se na Johna zapomnělo. Šlo o to, že další pokusy mohly znamenat další mrtvé.

Jeskyně se tak proměnila v hrob i památník. A zároveň v varování.

Po každé podobné tragédii se objeví otázka, jestli se tomu dalo zabránit. V případě Nutty Putty je odpověď nepříjemná, protože jeskyně už předtím působila problémy. Před rokem 2009 zde podle dostupných souhrnů došlo k několika záchranným akcím lidí, kteří uvízli v úzkých pasážích. Jeskyně byla kvůli bezpečnostním obavám dočasně uzavřena a později znovu otevřena s určitými pravidly.

To ale neznamená, že někdo jednoduchým způsobem „zavinil“ Johnovu smrt. Rekreační jeskyňářství vždy stojí na hranici mezi svobodou a rizikem. Lidé chtějí objevovat, pohybovat se v přírodě, dělat věci, které nejsou úplně pohodlné a předem zabezpečené. Kdyby se zavřelo každé místo, kde může člověk udělat chybu, mnoho hor, řek, jeskyní a skal by bylo navždy nepřístupných.

Nutty Putty byla ale zvláštní tím, že přitahovala i méně zkušené návštěvníky. Nebyla vnímána jako extrémní jeskyně pro specialisty. Mnozí ji brali jako dobrodružný výlet. A to může být nebezpečnější než otevřeně hrozivé místo. Když člověk stojí pod kolmou skalní stěnou, respekt přijde sám. Když vidí nenápadný otvor v zemi, kam před ním chodili skauti i studenti, mozek si snadno řekne, že to bude v pořádku.

Příběh Johna Jonese se později stal jedním z nejznámějších příběhů o uvíznutí v jeskyni. Objevuje se ve videích, článcích, diskusích i dokumentárních rekonstrukcích. V roce 2016 vznikl film The Last Descent, který byl touto tragédií inspirován.

Bylo by snadné zakončit článek jednoduchým ponaučením: nelézt do úzkých jeskyní. Jenže skutečnost je složitější. Lidé vždycky lezli do hor, potápěli se, pluli přes oceány, prolézali podzemí, zkoumali místa, která nebyla vytvořena pro lidské tělo. Něco v nás chce překračovat bezpečný okraj. Někdy je to pošetilost, někdy zvědavost, někdy touha zažít svět jinak než z chodníku.

Problém není v odvaze samotné. Problém je v okamžiku, kdy se z dobrodružství stane rutina. Kdy člověk přestane vnímat, že i známé místo může mít neznámou odbočku. Že podzemí neodpouští omyly. Že v jeskyni neplatí stejná pravidla jako venku, kde se člověk může vrátit, zastavit, zvednout telefon a zavolat pomoc.

Nutty Putty Cave byla nakonec zavřena právě proto, že její riziko už nebylo možné přijmout jako běžnou součást rekreačního objevování. Ne po tom, co se stalo. Ne po smrti člověka, jehož tělo zůstalo uvnitř.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://magazin.aktualne.cz/smrt-johna-jonese-jeskyne-nutty-putty-historie-zachranne-ope/r~b7b2165697b811f0b589ac1f6b220ee8/?lp=1

https://zoom.iprima.cz/zajimavosti/jeskyne-nutty-putty-193719

https://ktvz.com/stacker-news/2024/11/25/15-years-after-a-man-died-in-the-nutty-putty-cave-his-family-and-rescuers-still-struggle-to-escape-the-darkness/

https://science.howstuffworks.com/environmental/earth/geology/nutty-putty-cave.htm

https://www.brandonkowallis.com/the-nutty-putty-cave-rescue-the-death-of-john-jones-one-rescuers-perspective/

https://people.com/john-edward-jones-died-in-the-nutty-putty-cave-11769330