Článek
Na březích jednoho tanzanského jezera se našli mrtví ptáci a netopýři, jejichž těla připomínala kamenné sošky. Fotografie obletěly svět a Natron získal pověst jezera, kvůli kterému zvířata zkamení. Jenže jeho největší zvláštností možná nejsou mrtví ptáci, ale ti živí.
Kdyby se člověk vydal k jezeru Natron s představou, že si zaplave, nejspíš by ho chuť na koupání rychle přešla. Na některých místech je voda načervenalá, jinde ustupuje a nechává za sebou bílé nánosy soli. K tomu pořádné horko, bahno a krajina, která místy připomíná spíš okolí nějakého chemického závodu než místo, kam byste šli odpočívat k vodě.
Jezero leží na severu Tanzanie, téměř u hranic s Keňou. Není nijak zvlášť hluboké a jeho břehy se během roku neustále mění. Když zaprší, voda se rozlije do okolí. Za sucha zase ustupuje, někdy o pořádný kus. Na odkrytých plochách pak zůstávají vrstvy soli, které mohou při pohledu z dálky připomínat sníh. Jenže tady člověk na sněhové vločky opravdu nenarazí.
Natron má totiž jednu vlastnost, která se na jeho podobě podepsala víc než cokoli jiného. Voda do něj přitéká, ale nemá kudy odtéct. Žádná řeka ji neodvádí dál. V místním horku se proto postupně vypařuje a všechno, co v ní bylo rozpuštěné, zůstává na místě. A že toho není málo.
Voda, která by se do očí dostat neměla
Během dlouhé doby se v Natronu nahromadilo velké množství uhličitanů a dalších solí. Jeho voda je proto nejen slaná, ale také silně zásaditá. Na některých místech může pH dosahovat hodnot kolem 12, což už rozhodně není prostředí, se kterým by člověk chtěl přijít do bližšího kontaktu. Zvlášť nepříjemné by bylo dostat takovou vodu do očí. Aby toho nebylo málo, jezero je mělké a na slunci se snadno zahřívá. Teplota vody může místy vystoupat ke 40 °C i výše. Představa osvěžujícího koupání tedy padá i z tohoto důvodu.
Není ale pravda, že by celé jezero tvořila jedna obrovská žíravá louže. U pramenů a přítoků bývá voda podstatně méně slaná a její složení se od zbytku Natronu liší. Záleží také na ročním období. Po deštích může být voda více naředěná, zatímco během sucha koncentrace rozpuštěných látek stoupá. Právě díky těmto rozdílům se tu dokážou udržet i živočichové, které bychom u podobného jezera asi nehledali. K těm se ale ještě dostaneme.
Ptáci, kteří vypadají, jako by je někdo odlil ze sádry
O Natronu se začalo ve velkém psát v roce 2013, kdy britský fotograf Nick Brandt zveřejnil sérii poněkud znepokojivých snímků. Byli na nich mrtví ptáci a netopýři, kteří vypadali jako kamenné sošky. Jeden pták seděl na větvi, další měl hlavu otočenou do strany a netopýr visel hlavou dolů. Jenže žádné z těch zvířat už nežilo.
Brandt je našel na březích jezera. Těla byla vyschlá, ztuhlá a místy pokrytá minerálními usazeninami. Fotografa zaujalo, jak dobře se některá zachovala, a rozhodl se je zachytit v polohách, které mohla zaujímat zaživa. Ptáky proto sám posadil na větve a netopýry zavěsil.
Kvůli těmto fotografiím se začaly šířit historky o jezeře, které mění živá zvířata v kámen. Některé články dokonce vyvolávaly dojem, že ptáci zkameněli přímo tam, kde seděli. Ve skutečnosti byli v době fotografování už dávno mrtví. Proč ale jejich těla vypadala tak zvláštně?
Za běžných okolností se mrtvé zvíře začne rozkládat. Na Natronu však může vysoký obsah solí a silně zásadité prostředí činnost mnoha rozkladných mikroorganismů zpomalovat. Pokud tělo navíc postupně vyschne a pokryje se minerálními usazeninami, může se zachovat v neobvyklém stavu. Někdy na něm zůstane rozeznatelné peří, zobák i další drobné detaily.
Není to ovšem pravidlo. Zdaleka ne každé zvíře, které v jezeře uhyne, se takto zachová. Některá těla se normálně rozloží, jiná odnese voda nebo je najdou mrchožrouti. U Brandtových ptáků navíc nevíme s jistotou, co bylo příčinou jejich smrti. A rozhodně nejde o skutečné „zkamenění“. Ptáci se neproměnili v kámen, pouze vyschli a jejich těla byla částečně pokrytá minerálními látkami.
Minerální usazeniny mohou zdálky působit jako sněhová pokrývka
S egyptskými mumiemi mají něco společného
Jméno Natron není náhodné. Stejně se označuje přírodní směs sodných solí, kterou používali už staří Egypťané při mumifikaci. Pomáhala z mrtvých těl odvádět vodu a bránila jejich rychlému rozkladu. Egypťané ovšem nenechávali mrtvé jen tak ležet v nějakém slaném jezeře. Mumifikace byla poměrně složitá záležitost, při které se tělo nejprve připravilo a následně dlouhou dobu vysušovalo pomocí natronu. Teprve potom přišly na řadu další úpravy a obvazy.
Na březích tanzanského jezera nic takového samozřejmě neprobíhá. Přesto mohou zdejší soli za vhodných podmínek přispět k tomu, že se mrtvé tělo nerozloží tak rychle, jak bychom čekali. Ostatně právě podobnost s mumiemi je na Brandtových fotografiích asi nejzajímavější. Nejde o nějaké záhadné zkamenělé tvory, ale o skutečná zvířata, jejichž pozůstatky se díky neobvyklému prostředí zachovaly v podivné podobě.
Proč je Natron někdy úplně rudý?
Kdo si jezero prohlédne na leteckých snímcích, může mít pocit, že se dívá na nějakou obrovskou barevnou mapu. Voda je místy červená, jinde růžová nebo oranžová. Mezi tím se táhnou bílé solné plochy a tmavší místa, kde je vody více. Barva přitom není stále stejná. Záleží na množství vody, koncentraci solí a také na tom, jaké organismy se v ní zrovna rozmnožily.
Právě drobní obyvatelé jezera mají na červeném zbarvení velký podíl. Některá halofilní archea (jednobuněčné organismy vyžadující slané prostředí) a další mikroorganismy obsahují pigmenty, které jim pomáhají žít ve velmi slaném prostředí. Když se jich ve vodě objeví velké množství, může získat výrazně červený nebo růžový odstín.
A pak je tu ještě sopka Ol Doinyo Lengai, která se tyčí nedaleko jezera. Masajové jí říkají Hora Boží a geologové ji znají jako jednu z nejneobvyklejších sopek na světě. Produkuje totiž lávu, která se svým složením dost liší od té běžné. Obsahuje velké množství uhličitanů sodíku a draslíku a vytéká při teplotách přibližně 500 až 600 °C. To je na lávu poměrně málo. U většiny ostatních sopek se teploty pohybují podstatně výše, často přes 1 000 °C.
Zajímavé je i to, jak láva vypadá. Čerstvá bývá tmavá, ale na vzduchu rychle mění svůj vzhled a její povrch může zesvětlit. Kdyby člověk nevěděl, na co se dívá, některé starší lávové proudy by si s čerstvě vyteklou lávou asi vůbec nespojil.
Minerály ze zdejší sopečné krajiny se dostávají také do okolních vod a podílejí se na neobvyklém složení Natronu.
Okolí jezera je požehnáním pro plameňáky
Pro plameňáky je to skoro ráj
Na Natronu je jedna věc, která se s jeho pověstí nebezpečného jezera trochu „tluče“. V některých letech se sem totiž slétají statisíce plameňáků malých (Phoeniconaias minor), aby zde zahnízdili.
Pro tento druh jde o jedno z nejdůležitějších míst v celé Africe. Východoafričtí plameňáci malí sice během roku navštěvují různá jezera, ale k rozmnožování využívají především Natron. A důvod je docela prostý. V prostředí, které většině zvířat nevyhovuje, mají jejich vejce a mláďata větší šanci uniknout některým predátorům.
Plameňáci hnízdí na bahnitých a solných plochách, často obklopených mělkou zásaditou vodou. Šakal nebo hyena se k takovým místům nedostávají zrovna snadno. Samotní plameňáci jsou na pohyb v mělčinách zvyklí, takže jim zdejší podmínky tolik nevadí.
Hnízdo přitom nevypadá jako běžné ptačí hnízdo z větviček. Plameňáci si z bahna vytvoří malý kopeček, na jehož vrcholu je prohlubeň. Do ní samice zpravidla snese jediné vejce. Oba rodiče se pak střídají v sezení. Když se mládě vylíhne, nemá ještě ani růžové peří, ani typicky zahnutý zobák. Rodiče ho krmí zvláštním výživným sekretem, který vytvářejí v horní části trávicí soustavy. Teprve později začne mladý plameňák získávat potravu sám. Mláďata se navíc po nějaké době sdružují do velkých skupin. Na hnízdištích tak mohou vznikat jakési ptačí školky, v nichž se pohybují tisíce mladých plameňáků. Rodiče přitom dokážou mezi ostatními rozpoznat vlastní potomky.
Ani tady ale není všechno bez problémů. Když hladina jezera příliš stoupne, může hnízda zaplavit. A pokud vody naopak výrazně ubude, mohou se k některým koloniím snáze dostat predátoři. Úspěšné hnízdění tedy závisí na tom, jak se během sezony vyvíjí počasí a hladina vody.
A co vlastně plameňáci jedí?
Plameňáci malí se živí hlavně drobnými organismy, zejména sinicemi rodu Arthrospira. Ty dokážou růst i v silně zásadité vodě, kde by mnoho jiných organismů dlouho nevydrželo.
Ptáci mají zobák přizpůsobený k filtrování takové potravy. Ponoří hlavu do vody a jazykem ji protlačují přes jemné struktury uvnitř zobáku. Voda odtéká, zatímco drobné částečky potravy zůstávají zachycené. S jídelníčkem souvisí také jejich známé růžové zbarvení. Pigmenty obsažené v potravě se postupně ukládají v peří. Proto nejsou mláďata od narození růžová, ale mají zpočátku spíše světlé nebo šedavé peří.
Ještě překvapivější je, že v některých částech Natronu žijí i ryby. Jde o zvláštní tilapie rodu Alcolapia, které se dokázaly přizpůsobit životu ve velmi zásadité vodě. Nevyskytují se ovšem po celém jezeře. Drží se především poblíž pramenů a přítoků, kde jsou podmínky o něco mírnější. I tam by však běžné sladkovodní ryby měly značné potíže. Zdejší tilapie si během evoluce vyvinuly přizpůsobení, která jim umožňují udržovat správné složení tělních tekutin i v tak neobvyklém prostředí.
O jezero mají zájem také těžaři
Velké množství uhličitanu sodného, které se v Natronu nahromadilo, pochopitelně nezajímá jen vědce. Soda je důležitou průmyslovou surovinou a používá se například při výrobě skla nebo pracích prostředků.
V minulosti proto vznikly plány na její těžbu v oblasti jezera, ale ochránci přírody proti nim vystupovali především kvůli plameňákům. Průmyslový provoz, odběr vody nebo zásahy do okolní krajiny by totiž mohly narušit podmínky potřebné k jejich rozmnožování.
A protože je Natron pro východoafrické plameňáky malé tak důležitý, následky by se nemusely projevit jen v Tanzanii. Tito ptáci se během roku přesouvají mezi jezery několika zemí.
Jezero bylo v roce 2001 zařazeno mezi mokřady mezinárodního významu podle Ramsarské úmluvy. V jeho okolí navíc žijí Masajové, kteří zde po generace pasou dobytek, takže případné změny v krajině se týkají také místních obyvatel.
Natron si největší slávu získal díky mrtvým ptákům, kteří vypadají jako sochy. Jenže zatímco jejich fotografie člověka možná trochu vyděsí, skutečný život kolem jezera je neméně pozoruhodný. Místo, kde se některá mrtvá zvířata zachovají jako mumie, je zároveň místem, bez kterého by se velká část východoafrických plameňáků při rozmnožování jen těžko obešla.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.smithsonianmag.com/science-nature/this-alkaline-african-lake-turns-animals-into-stone-445359/
https://science.nasa.gov/earth/earth-observatory/lake-natron-tanzania-90191/
https://www.smithsonianmag.com/science-nature/the-science-and-history-of-seven-spooky-lakesand-other-bodies-of-water-180978954/
https://followalice.com/knowledge/lake-natron-tanzanias-beautiful-and-deadly-red-lake
https://www.brilliant-africa.com/tanzania/lake-natron
