Článek
Upozornění: součástí článku je i posmrtná fotografie holčičky 1565, nevhodné pro citlivější povahy
Do amerického Hartfordu přijel v červenci 1944 jeden z nejslavnějších cirkusů na světě. Na odpolední představení dorazily tisíce lidí, mezi nimi spousta dětí. Jenže krátce po začátku začal hořet obrovský cirkusový stan. Oheň se šířil tak rychle, že mnozí diváci vůbec nestihli utéct. Zemřelo přes 160 lidí. A mezi mrtvými byla také malá holčička, kterou nikdo nedokázal poznat. Její totožnost se řešila ještě desítky let po katastrofě.
Do města přijel slavný cirkus
Byl čtvrtek 6. července 1944. Spojené státy byly už několik let ve válce, spousta mužů byla v armádě a doma zůstávaly ženy s dětmi. Život ale samozřejmě běžel dál. Děti měly prázdniny a do Hartfordu zrovna přijel cirkus Ringling Brothers and Barnum & Bailey.
A to nebyl jen tak nějaký malý cirkus, který objížděl okolní městečka. Patřil k největším na světě. Měl vlastní vlakové soupravy, stovky zaměstnanců, zvířata, akrobaty, klauny a obrovský stan, pod který se vešly tisíce diváků. Pro děti to musel být ohromný zážitek. Televize tehdy ještě nebyla běžnou součástí domácností a podobná podívaná se člověku nenaskytla každý den.
Cirkus měl přitom v Hartfordu vystupovat už ve středu. Jenže kvůli zpoždění vlaků se představení nestihlo připravit a muselo se zrušit. Mezi cirkusáky se tradovalo, že vynechané představení přináší smůlu. Takových pověr měli spoustu.
Ve čtvrtek už ale všechno fungovalo. Na odpolední vystoupení dorazilo odhadem šest až sedm tisíc lidí. Hodně bylo matek s dětmi. Některé děti přišly se sourozenci, jiné s prarodiči nebo známými. Usadily se na tribunách a čekaly, až představení začne.

Cirkus Ringling Brothers and Barnum & Bailey patřil k největším na světě
Nejdřív hořel jen malý kousek plátna
Krátce po začátku si několik lidí všimlo ohně na boční straně stanu. Zpočátku to nevypadalo nijak hrozně. Prostě hořel kus plátna. Zaměstnanci cirkusu se ho pokoušeli uhasit a možná ještě doufali, že se jim to podaří bez většího rozruchu. Jenže stan měl jeden dost zásadní problém.
Jeho plátno bylo napuštěné směsí parafínu a benzinu. Mělo to svůj důvod. Cirkus potřeboval, aby při dešti dovnitř nezatékalo, a podobná impregnace se tehdy používala. Jenže parafín je hořlavý a při požáru se z něj stává pořádný problém. Oheň se proto začal šířit po plátně neuvěřitelnou rychlostí. Plameny stoupaly vzhůru a hořící kapky parafínu padaly dolů.
Kapelník si všiml, že se děje něco vážného, a orchestr začal hrát pochod Stars and Stripes Forever. Pro zaměstnance cirkusu to byl signál, že nastala mimořádná situace. Diváci ale pochopitelně nemohli vědět, proč kapela najednou změnila hudbu.
Někteří už vstávali. Jiní ještě seděli a sledovali, co se děje. Těžko říct, kolik lidí si v tu chvíli uvědomovalo, jak vážná situace je. V cirkuse se ostatně běžně pracovalo s nejrůznějšími nebezpečně vypadajícími čísly. Jenže tentokrát to nebyla žádná atrakce. Během chvíle začali lidé utíkat.
Tisíce lidí se snažily dostat ven
Jednalo se o několik tisíc diváků pod jedním stanem. Většina seděla na tribunách, kolem byly různé konstrukce, zábradlí a vybavení cirkusu. A najednou všichni potřebovali co nejrychleji ven.
Některé východy bohužel nebyly volně průchodné. U části z nich stály kovové průchody používané pro zvířata. Jinde překážely konstrukce tribun. Lidé se tlačili, padali a snažili se dostat přes ostatní. Rodiče hledali děti. Některé děti se v davu ztratily a už své rodiče nenašly.
Byly tam ale i případy, kdy se lidé navzájem zachraňovali. Dospělí přehazovali děti přes překážky, vytahovali je ven nebo jim pomáhali prolézat otvory v plátně. Někteří diváci si dokonce cestu ze stanu prořízli nožem.
Jenže oheň postupoval rychleji, než si kdokoliv dokázal představit. Během několika minut hořela velká část střechy. A pak se konstrukce zhroutila. Hořící plátno spadlo na lidi, kteří se ještě nestačili dostat ven. Celé to trvalo přibližně deset minut.
Mezi těmi, kteří se zachránili, byl také třináctiletý Charles Nelson Reilly. Později se stal známým americkým hercem, ale na požár nikdy nezapomněl. Ještě v dospělosti měl problémy chodit do divadel, protože mu některé zvuky připomínaly události z Hartfordu. A podobných příběhů bylo mnohem víc.

Cirkus měl přinést dětem i dospělým radost, místo toho přinesl smrt
Rodiče hledali děti mezi mrtvými
Když požár konečně uhasili, zůstaly po cirkusu jen ohořelé trosky. Zraněných byly stovky a nemocnice v Hartfordu měly co dělat, aby se o všechny vůbec postaraly. A mrtví? Těch bylo tolik, že se jejich počet ještě nějakou dobu měnil. Dnes se většinou uvádí 167 nebo 168 obětí, záleží na tom, ze kterého zdroje člověk vychází.
Hodně mrtvých byly děti. Na odpolední představení jich totiž přišlo opravdu dost, většinou s matkami. Některé byly ještě malé, jiné už chodily do školy. A teď je rodiče hledali. Obcházeli nemocnice, vyptávali se, jestli někdo jejich dítě neviděl, a čekali na zprávy. Jenže v tom zmatku se informace sháněly těžko. Navíc některé děti, které požár přežily, byly tak malé nebo zraněné, že z nich záchranáři ani nedostali jméno.
Ještě horší to bylo s mrtvými. Jejich těla postupně odváželi do provizorních márnic a tam se je snažili poznat příbuzní. Muselo to být hrozné. Člověk hledal své dítě a přitom procházel kolem dalších mrtvých, mezi nimiž bylo tolik dětí. Některé oběti se daly poznat podle obličeje, jiné ale oheň popálil natolik, že to nešlo. Pak se hledalo cokoliv, co by mohlo pomoci. Kousek oblečení, prstýnek, nějaký osobní předmět. Někdy pomohly zuby a záznamy od zubaře. Většinu mrtvých se nakonec podařilo určit. Ale ne všechny.
Malá holčička, kterou nikdo neznal
Mezi mrtvými byla také malá světlovlasá dívka. Její tělo nebylo tak těžce poškozené jako u řady ostatních obětí. Obličej zůstal poměrně dobře zachovaný, takže vyšetřovatelé věřili, že ji někdo pozná. V evidenci dostala číslo 1565.
Její fotografii zveřejnily noviny. Policie doufala, že se přihlásí rodiče nebo někdo z příbuzných. Vždyť musela někam patřit. Někdo ji přece musel do cirkusu přivést. Jenže nikdo nepřišel s takovým svědectvím, které by její totožnost spolehlivě potvrdilo. Dívce se začalo říkat Little Miss 1565. Malá slečna 1565.
Je to dost smutné označení. Zatímco ostatní děti měly jména, rodiny a své vlastní příběhy, po téhle holčičce zůstalo jen číslo. Vyšetřovatelé zkoušeli různé možnosti. Porovnávali fotografie pohřešovaných dětí, procházeli výpovědi a snažili se zjistit, s kým mohla dívka na představení přijít. Nic nezjistili.
Nakonec byla pohřbena na hřbitově Northwood Cemetery ve Windsoru. A její příběh postupně začal žít vlastním životem. Lidé se k němu vraceli, novináři o něm psali a objevovaly se další teorie. Jenže roky ubíhaly a jméno pořád chybělo.

Little Miss 1565. Úředně prohlášena za Eleanor Cook, nicméně někteří historici a badatelé o její totožnosti pochybují
Po téměř půl století se zdálo, že je záhada vyřešená
V roce 1991 přišel hartfordský požární vyšetřovatel Rick Davey s překvapivým oznámením. Podle jeho zjištění se Little Miss 1565 ve skutečnosti jmenovala Eleanor Emily Cooková. Eleanor bylo osm let. Narodila se v březnu 1936 a v den katastrofy měla být v cirkuse se svou matkou a dvěma bratry. Při požáru se rodina rozdělila. Eleanor zmizela a její matka se už s dcerou nikdy nesetkala.
Davey se případem dlouho zabýval. Procházel staré fotografie, výpovědi a další dokumenty. Důležitou roli sehrál také Eleanořin bratr Donald, který v neidentifikované holčičce poznával svou sestru. Nakonec úřady přijaly závěr, že se skutečně jednalo o Eleanor Cookovou.
Po 47 letech se tak zdálo, že jedna z nejznámějších záhad hartfordského požáru konečně skončila. Jenže ono to tak jednoduché nebylo.
A co když to byla úplně jiná dívka?
Když se později případem zabýval americký spisovatel Stewart O´Nan, který o katastrofě napsal knihu The Circus Fire, začal mít o identifikaci pochybnosti.
Podle něj některé důkazy příliš neseděly. Problém byl například s porovnáváním fotografií a s částí svědeckých výpovědí. O´Nan proto upozorňoval, že závěr z roku 1991 nemusí být správný. Objevila se i jiná možnost. Dívkou by mohla být šestiletá Sarah Grahamová, která při požáru rovněž zahynula.
A tak máme vlastně docela zvláštní situaci. Úřady přijaly jednu identitu, rodina Eleanor Cookové získala odpověď na otázku, která ji trápila desítky let, ale někteří badatelé dál upozorňují, že důkazy nejsou jednoznačné. Dnes máme samozřejmě možnosti, o kterých se vyšetřovatelům ve 40. letech ani nesnilo. Třeba analýzu DNA. Z úředního hlediska už ale není Little Miss 1565 neidentifikovaná oběť, i když to někteří historici zpochybňují. K exhumaci by musel existovat právní důvod a bylo by potřeba vyřešit souhlas či oprávnění příslušných osob a úřadů. Proto žádné testování zatím neproběhlo.
Možná se jednou podaří zjistit, kdo Little Miss 1565 skutečně byla. A možná už ne.
Kdo ten požár vlastně založil?
Zůstala ještě jedna důležitá otázka. Jak vůbec začalo hořet? Dlouho se uvažovalo o odhozené cigaretě. Stačilo by, aby nedopalek zapálil nějaký hořlavý materiál, a při tehdejším způsobu impregnace stanu už by se oheň mohl rychle rozšířit.
V roce 1950 se ale k založení požáru přiznal Robert Segee. Tvrdil, že měl na svědomí i další požáry a že ten hartfordský založil úmyslně. Jenže jeho výpověď měla řadu problémů. Později ji navíc odvolal a důkazy, které by jeho vinu spolehlivě potvrzovaly, chyběly. V roce 1993 byl proto původ požáru oficiálně označen za neurčený.
Ať už ale první plamen vznikl jakkoliv, jedno bylo zřejmé. Cirkus nebyl na podobnou katastrofu připravený. Hořlavé plátno, špatně průchodné východy a tisíce lidí pod jednou střechou. To všechno dohromady znamenalo, že i relativně malý požár mohl mít strašlivé následky.
Několik představitelů cirkusu bylo později odsouzeno za neúmyslné zabití. Katastrofa také přispěla ke změnám bezpečnostních pravidel. Především se začalo mnohem důsledněji řešit, z čeho mohou být podobné stany vyrobené a jak musí vypadat únikové cesty. To už ale samozřejmě nikomu z mrtvých nepomohlo.
Na místě tragédie je dnes památník
Cirkus Ringling Brothers and Barnum & Bailey po požáru pokračoval ve své činnosti. Hartford ale na červenec 1944 nezapomněl. V roce 2005 byl na místě katastrofy odhalen památník. Připomíná lidi, kteří při požáru zemřeli, i ty, kteří se tehdy pokoušeli ostatní zachránit.
Mezi oběťmi byly celé rodiny, sourozenci, matky s dětmi. Někteří lidé přišli o několik blízkých najednou. A pak tu byli ti, kteří přežili, ale na události vzpomínali ještě po desítkách let.
Příběh Little Miss 1565 je z celé katastrofy asi nejznámější. Možná právě proto, že se kolem něj dodnes drží tolik otázek. Přitom to byla jen jedna z mnoha dětí, které se toho dne přišly podívat na cirkus. Jestli se jmenovala Eleanor, Sarah nebo úplně jinak, pořád s jistotou nevíme. A je docela možné, že už to nikdy nezjistíme. Zůstala po ní fotografie, několik starých vyšetřovacích spisů a číslo, pod kterým ji zná svět už více než osmdesát let.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.circusfire1944.com/
https://www.smithsonianmag.com/history/how-a-deadly-circus-fire-on-the-day-the-clowns-cried-traumatized-a-community-and-led-to-lasting-safety-reforms-180986888/
https://www.theparisreview.org/blog/2016/07/06/tears-of-a-clown/
https://www.ctpublic.org/news/2024-07-01/80-years-ago-a-gas-soaked-roof-and-wwii-created-a-perfect-storm-for-the-hartford-circus-tragedy
https://www.thestacksreader.com/the-little-girl-in-grave-1565/





