„Jestli se nemýlím, hihi hihi.“ R. Wolter alias Sam Hawkens bavil generace. Při nehodě ale selhal.

Když se v Německu řekne jméno Ralf Wolter, většině lidí se okamžitě vybaví vousatý, trochu potrhlý, ale neodolatelně sympatický zálesák Sam Hawkens z filmů podle Karla Maye. Jen málokterý herec byl tak pevně spojený s jedinou postavou – a přesto za svých víc než šedesát let před kamerou ztvárnil přes dvě stě jiných rolí. Wolter nebyl typ filmového hrdiny. Nebyl ani idol, ani drsňák. A právě tím si získal trvalé místo v paměti několika generací diváků.

Ralf Wolter se narodil 26. listopadu 1926 v Berlíně. Doma měl k umění blízko – jeho otec Erich Wolter vystupoval jako komik a akrobat pod jménem Fritz Amsel, matka Thea Krause byla zpěvačkou. Ralf tak vyrůstal v prostředí varieté, kabaretů a divadelních kulis. Když přišla válka, byl ještě náctiletý. Jako mladý se ocitl krátce ve vojenské službě, ale po roce 1945 se rychle vrátil ke svému původnímu snu – stát se hercem.

Po válce nastoupil na hereckou školu Fritze Kirchhoffa v Berlíně, známou také jako „Der Kreis“. Tam se učil klasickou divadelní disciplínu, mluvu i pantomimu, a brzy začal vystupovat na menších scénách, především v kabaretu. V poválečném Německu byl humor jedním z mála způsobů, jak se lidé mohli znovu nadechnout, a Wolter měl komiku v krvi. Jeho přirozený šarm, pohyblivá mimika a cit pro pointu mu otevřely cestu k filmu.

První filmovou roli dostal v roce 1951 v komedii Die Frauen des Herrn S.. Od té doby se objevoval pravidelně – nejprve v lehkých filmech a hudebních komediích, kde ztvárňoval věčně rozpačité kamarády hlavních hrdinů, šoféry, číšníky nebo smolařské milovníky. Nebyl typ do rolí hrdinů, ale uměl se stát tím, koho si divák oblíbí hned po pár větách.

Během 50. let se stal známým televizním a filmovým komikem. Jeho role byly menší, ale zapamatovatelné – vždy přinášel na plátno trochu lidskosti a ironie. Měl cit pro rytmus a schopnost přehrávat bez toho, aby působil trapně, což byla vzácná dovednost v době, kdy se německé filmy často topily v patosu nebo sentimentu.

Zlom v kariéře přišel na začátku 60. let. Wolter se objevil v několika větších produkcích, včetně mezinárodního snímku „Raz, dva, tři“ (1961) legendárního režiséra Billyho Wildera. Hrál zde sovětského agenta Borisenka – sice malou, ale výraznou roli. Film, natočený v době studené války, byl ostrou politickou satirou a Wolter si v něm zahrál po boku Jamese Cagneyho.

V Hollywoodu zůstat nechtěl. Necítil se tam doma a sám později říkal, že měl radši natáčení v přírodě než v ateliérech. Zanedlouho se mu ale naskytla příležitost, která mu změnila život – a přinesla mu nesmrtelnost.

V roce 1962 vznikal film Poklad na Stříbrném jezeře (Der Schatz im Silbersee), první z celé řady adaptací románů Karla Maye. V hlavních rolích byli Lex Barker jako Old Shatterhand a Pierre Brice jako Vinnetou. Tvůrci potřebovali herce pro postavu Sama Hawkense, potrhlého, ale dobrosrdečného trappera s nezaměnitelným „Jestli se nemýlím“.

Ralf Wolter byl ideální. Měl komediální talent, ale dokázal hrát srdcem. Jeho Sam Hawkens se stal okamžitě hitem. Diváci ho milovali – jeho pichlavé poznámky, bručounství i bezmeznou loajalitu k Vinnetouovi a Old Shatterhandovi.

Postavu si zopakoval v dalších filmech – mimo jiné Vinnetou – Rudý gentleman, Vinnetou a poklad Aztéků či Vinnetou a mír. Kromě toho hrál i v mayovkách z prostředí Orientu, kde ztvárnil hádží Halef Omara, který doprovází sidiho Karu ben Nemsího. Wolter se tak stal symbolem „třetího do party“, člověka, který se sice posmívá, ale v krizové chvíli drží při svých. Jeho herecký přístup byl naprosto přirozený – žádná manýra, jen opravdovost a humor.

Z dnešního pohledu působí mayovky trochu naivně, ale v 60. letech byly fenoménem. Pro tehdejší publikum představovaly únik z šedi poválečné reality do dobrodružného, sluncem zalitého světa Divokého západu. A Ralf Wolter byl jeho neodmyslitelnou součástí.

Přestože ho role trappera proslavila, Wolter se nikdy nechtěl nechat zaškatulkovat. Po skončení mayovského cyklu hrál dál – v komediích, kriminálkách i televizních seriálech. Objevoval se například ve Slavíkovi z Wörthersee, v populárním Tatortu a mnoha televizních filmech.

Znovu se k Samu Hawkensovi vrátil v roce 1980, kdy se natáčela televizní série Mein Freund Winnetou („Můj přítel Vinnetou“). Tentokrát už měl Wolter šedivé vlasy a vrásky, ale jeho humor zůstal stejný.

V 70. a 80. letech byl jednou z nejznámějších tváří německé zábavy. Přesto zůstával skromný, zdrženlivý a mimo filmové projekty se veřejnosti příliš neukazoval. Jeho kolegové o něm mluvili jako o tichém profesionálovi, který nikdy nevyvolával konflikty a měl přirozený respekt všech kolem sebe.

Ralf Wolter byl ženatý se svou dlouholetou manželkou Leonie Franke od roku 1959 až do své smrti. Děti neměli. Žili střídmě, většinu života v Mnichově, kde herec trávil volný čas na zahradě nebo v dílně, daleko od mediálního ruchu.

Jeho pověst slušného člověka utrpěla v roce 2002, kdy se stal účastníkem tragické dopravní nehody na dálnici A24. Při nešťastném předjíždění došlo ke srážce, při níž zemřeli tři lidé. Wolter, který zpanikařil a z místa odjel, byl později odsouzen k deseti měsícům podmíněně. Veřejně vyjádřil lítost a po události se zcela stáhl z veřejného života. Bylo to pro něj obrovské osobní trauma a definitivní konec herecké kariéry.

Po několika letech se sice ještě krátce objevil ve filmech Dinosaurier (2009) a Bis zum Horizont, dann links! (2012), ale spíše ze sympatie ke starým přátelům než z touhy po návratu.

Ve stáří žil Ralf Wolter stranou od médií. Odmítal rozhovory, veřejné akce i návrhy na životopisný film. Cítil, že už všechno podstatné ukázal na plátně. Když se občas objevil na fotografiích, byl to usměvavý starý pán s typickým kloboukem a jiskrou v očích – pořád trochu Sam Hawkens.

Zemřel 14. října 2022 ve věku 95 let v Mnichově. Zpráva o jeho smrti proběhla německými médii s úctou a tichým respektem. Herecké spolky i fanoušci Karl-May filmů mu vzdali hold jako muži, který přinesl humor a lidskost do žánru, kde většinou vládnou hrdinové se zbraní v ruce.

Ralf Wolter zůstává dodnes symbolem „dobrého ducha“ německého filmu 60. let. Nebyl hvězdou typu Lexe Barkera, ani idolem jako Pierre Brice. Ale jeho postavy měly duši – byly lidské, nedokonalé a opravdové.

Na rozdíl od mnoha herců své generace nezmizel po ústupu slávy. Díky nesmrtelnému Samu Hawkensovi žije dál v paměti diváků i v každé další televizní repríze. Jeho výkon je důkazem, že charisma se nedá naučit – buď ho máte, nebo ne. A Ralf Wolter ho měl v sobě od začátku až do konce.

Ralf Wolter byl typ herce, jakých dnes moc nezůstalo. Neusiloval o slávu, neměl potřebu být nejviditelnější. Jeho síla spočívala v přirozenosti – v tom, že působil jako někdo, koho byste klidně rádi potkali v hospodě nebo na cestě.

Byl to herec, který přežil několik epoch německé kinematografie: od černobílých kabaretů, přes barevné westerny až po moderní televizní filmy. A přestože jeho život měl i temnější kapitolu, zůstal v paměti jako laskavý, lidský a nezaměnitelný Sam Hawkens – muž s vousy, puškou a věčným „Jestli se nemýlím“.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/zemrel-herec-ralf-wolter-sam-hawkens-z-filmu-o-vinnetouovi.A221014_111758_filmvideo_tbr

https://www.denik.cz/film-a-televize/ralf-walter-sam-hawkens-20221014.html

https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/290306-tajemstvi-sama-hawkense-z-vinnetoua-na-dalnici-zabil-tri-nevinne-lidi

https://www.blesk.cz/clanek/bijak-filmove-hvezdy/148202/sam-hawkins-z-vinnetoua-zavinil-smrt-tri-lidi.html

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/ralf-wolter-sam-hawkins-95-let-vinnetou-nehoda.A211125_102154_lidicky_zar

https://www.dotyk.cz/magazin/sam-hawkens-herec/