Kanibal z Paříže: Issei Sagawa unikl spravedlnosti a do Japonska se vrátil jako mediální celebrita

V roce 1981 se v Paříži stala vražda, o které se později psalo po celém světě. Pachatelem byl Japonec Issei Sagawa, student literatury, který zavraždil svou nizozemskou známou a potom se dopustil něčeho, co se opravdu těžko popisuje. Část jejího těla snědl. Když ho policie dopadla, nijak zvlášť se nezdráhal mluvit o tom, co udělal. Přesto neskončil ve vězení. Vrátil se do Japonska a tam se kolem něj začal točit zvláštní mediální kolotoč. Rozhovory, knihy, televize. Dokonce dostával prostor jako komentátor jídla. Ano, člověk, který se proslavil kanibalismem, psal o jídle. A zatímco se novináři předháněli v tom, kdo z něj dostane další podrobnosti, na jeho oběť se postupně zapomínalo.

Issei Sagawa nepocházel z žádné chudé rodiny. Jeho otec měl dobré místo ve velké průmyslové společnosti a rodina si žila docela dobře. Synovi nic zásadního nechybělo, mohl studovat a později se dostal dokonce do Francie. V Paříži navštěvoval Sorbonnu, kde se věnoval literatuře. Na mladého Japonce z dobře situované rodiny celkem slušná dráha.

Narodil se přitom jako dost neduživé dítě. Bylo to v dubnu 1949 v Kóbe a přišel na svět předčasně. Zdravotní problémy ho provázely i později. A pak tu byla jeho výška. V dospělosti měřil jen asi 145 centimetrů. To už je opravdu málo. Sám se k tomu v pozdějších rozhovorech vracel a zřejmě to pro něj nebyla zrovna příjemná věc.

O jeho dětství se toho dnes ví poměrně dost, ale velká část pochází z toho, co sám vyprávěl. A Sagawa byl později velmi ochotný mluvit prakticky o čemkoliv. Včetně svých představ, které se u něj údajně objevovaly už v poměrně mladém věku. Zvlášť ho přitahovaly vysoké evropské ženy. Právě takové, vedle kterých si kvůli své drobné postavě musel připadat ještě menší. Později tvrdil, že ho přitahovala jejich tělesná převaha a že se jeho představy postupně měnily v něco mnohem konkrétnějšího.

O tom všem vyprávěl novinářům. A ne jednou. Sagawa byl ochotný zacházet do velmi nepříjemných podrobností a postupem času se z něj stal člověk, který svou vlastní minulost vyprávěl znovu a znovu. Je ovšem otázka, nakolik se dá všemu věřit. Některé věci pocházejí pouze z jeho vzpomínek a ty se navíc v průběhu let mohly různě měnit. Sagawa si také dobře uvědomoval, že právě jeho podivné představy zajímají veřejnost snad nejvíc.

Nakolik se dá těmto vzpomínkám věřit, je trochu jiná otázka. Sagawa totiž o sobě během života vyprávěl opravdu hodně. A když člověk ví, jak ochotně později spolupracoval s novináři, je na místě určitá opatrnost.

V 70. letech studoval literaturu a nakonec se dostal až do Paříže, kde pokračoval ve studiu na Sorbonně. Zajímal se o francouzské spisovatele, četl, navštěvoval přednášky. Pro své okolí byl především trochu podivínským, ale vzdělaným Japoncem. Při studiu poznal také Renée Harteveltovou.

Bylo jí 25 let, pocházela z Nizozemska a stejně jako Sagawa se zajímala o literaturu. Byla vysoká, světlovlasá a podle všeho přesně odpovídala typu žen, které Sagawu dlouhodobě přitahovaly. Renée samozřejmě netušila, jaké představy se jejímu spolužákovi honí hlavou.

Dne 11. června 1981 pozval Sagawa Renée do svého pařížského bytu. Měli společně číst a věnovat se literatuře. Nic zvláštního. Dva studenti, kteří se znali z univerzity. Renée přišla.

V jednu chvíli se Sagawa chopil pušky a zezadu ji střelil do krku. Mladá žena zemřela a její vrah se potom pustil do uskutečňování představ, které ho podle jeho vlastních slov provázely už od dětství. S tělem zacházel několik dní. Sexuálně ho zneužil, některé jeho části snědl a další uchovával. Pořizoval také fotografie.

Při pozdějších výsleších o všem podrobně vypovídal. A co je možná ještě podivnější, o svém činu pak dokázal mluvit i před novináři, mnohdy bez výraznějších známek studu. Po několika dnech už ale potřeboval ostatky z bytu odstranit. Uložil je do kufrů a vydal se do Bois de Boulogne, velkého pařížského parku.

Tam se je pokusil odložit. Jenže si ho všimli lidé, kterým jeho chování připadalo podezřelé. Následovalo přivolání policie a brzy se začalo vyšetřovat, komu nalezené ostatky patří. Sagawu zatkli už 13. června, dva dny po vraždě.

Policisté v jeho bytě našli další důkazy a on se k činu přiznal. Nebyl to případ, kdy by vyšetřovatelé museli celé měsíce pátrat po neznámém vrahovi. Pachatele měli, znali oběť a věděli, co se stalo. Jenže odsouzení se nakonec nekonalo.

Po zatčení začala psychiatrická vyšetření. A právě ta měla na celý další osud Sagawy zásadní vliv. Francouzští odborníci dospěli k závěru, že trpí závažnou duševní poruchou a v době vraždy nebyl trestně odpovědný. Podle tehdejšího francouzského práva tak nemohl být souzen jako běžný pachatel vraždy.

V roce 1983 bylo jeho trestní stíhání zastaveno. Místo do vězení putoval do psychiatrického zařízení. Renéeina rodina s tím samozřejmě nesouhlasila. Zkoušeli se proti rozhodnutí bránit, chtěli, aby se případ znovu otevřel a někdo se jím ještě zabýval. Jenže neuspěli. Pro ně to muselo být naprosto nepochopitelné. Jejich dcera byla mrtvá, její vrah se přiznal, a přesto se zdálo, že se vlastně nic nestane.

Sagawa zatím zůstával v psychiatrické nemocnici ve Villejuif. Jak dlouho tam měl být, nebylo úplně jasné. Člověk by si řekl, že po něčem takovém už ho asi jen tak nepustí. Jenže celá věc se začala komplikovat i jinak. Objevila se možnost, že by se mohl vrátit do Japonska a v léčbě pokračovat tam. Francouzské úřady s tím nakonec souhlasily a v květnu 1984 Sagawa odletěl domů.

A právě tady se začal případ ještě víc zamotávat. Japonští lékaři totiž měli na jeho stav jiný názor než jejich francouzští kolegové.

Po návratu do Tokia skončil v psychiatrické nemocnici Matsuzawa. Japonští odborníci ho znovu vyšetřili a nedospěli ke stejnému závěru jako ve Francii. Nenašli u něj takovou duševní poruchu, kvůli které by nemohl být odpovědný za to, co udělal. Podle jejich posouzení tedy věděl, co dělá.

Jenže co teď s ním?

Francouzi už trestní stíhání zastavili a případ byl z jejich strany uzavřený. Japonci ho zase neměli na základě čeho jednoduše postavit před soud. A pokud ho vlastní lékaři nepovažovali za člověka, který musí zůstat v psychiatrické léčebně, nemohli ho tam držet jen tak, pro jistotu. Nakonec ho propustili.

Zdroje se trochu rozcházejí v tom, jestli se tak stalo v roce 1985, nebo až 1986. Na výsledku to ale nic nemění. Sagawa byl volný. Za vraždu Renée Harteveltové nikdy nebyl odsouzen a do vězení za ni nenastoupil.

Je těžké si představit, jak to asi vnímala její rodina. Nejdřív přišla o dceru za naprosto strašných okolností a potom ještě musela sledovat, jak se její vrah vrací domů. Žádný soud, žádný trest. A co bylo snad ještě podivnější, Sagawa se vůbec nesnažil zmizet z očí veřejnosti. Brzy se o něj začali zajímat novináři a on jim měl rozhodně co vyprávět.

Člověk by možná čekal, že se Sagawa po návratu na svobodu pokusí zmizet z očí veřejnosti. Že si najde nějaké nenápadné zaměstnání a bude žít pokud možno stranou. Jenže on udělal skoro pravý opak.

Začal vystupovat v médiích. Poskytoval rozhovory, v nichž popisoval vraždu i své kanibalistické představy. Vydával knihy a časopisy mu nabízely prostor. Jedna z jeho knih, známá pod názvem V mlze, se věnovala právě vraždě Renée. Nebyla ale jediná. Sagawa později publikoval další texty, kreslil a objevoval se v různých televizních pořadech.

Dokonce působil jako gastronomický komentátor. Člověk, který se proslavil pojídáním lidského masa, dostával příležitost psát o jídle. Z dnešního pohledu to působí skoro jako nějaký nepovedený černý humor. Jenže tehdy to byla skutečnost. Objevil se také ve filmové produkci, včetně erotických snímků. Jeho minulost přitom nikdo netajil. Právě naopak, byla hlavním důvodem, proč o něj média stála.

Nebylo to samozřejmě tak, že by ho celé Japonsko obdivovalo. Mnoha lidem připadal odporný a jeho mediální kariéra vyvolávala značné pohoršení. Jenže existovala také početná skupina zvědavců, kteří si chtěli poslechnout, co bude vyprávět. A vydavatelé i televizní producenti na tom dokázali vydělávat.

Sagawa se tak stal zvláštní celebritou, jejíž jedinou skutečnou zásluhou bylo spáchání mimořádně brutální vraždy.

Postupem času mediální zájem slábl. Sagawa stárnul a jeho zdravotní stav se zhoršoval. Prodělal mozkovou příhodu, po které měl problémy s pohybem a potřeboval pomoc druhých. Staral se o něj především jeho mladší bratr Jun.

V roce 2017 o něm vznikl další dokument. Jmenuje se Caniba a natočili ho Véréna Paravelová a Lucien Castaing-Taylor. Tentokrát už před kamerou neseděl ten muž, který kdysi poskytoval rozhovory a ochotně vyprávěl o svém zločinu. Sagawa byl starý, nemocný a po prodělané mozkové příhodě dost omezený v pohybu. Film zachycuje jeho život i vztah s mladším bratrem Junem, který se o něj staral.

Není to zrovna příjemné sledování. Sagawa se v něm znovu vrací ke svým představám a k tomu, co se stalo v Paříži. Tvůrci ho příliš nekomentují ani se nesnaží divákovi všechno vysvětlovat. Prostě ho nechávají mluvit. A člověk si o tom musí udělat obrázek sám.

Jestli svého činu opravdu litoval, to se vlastně nikdy nepodařilo pořádně zjistit. Někdy mluvil o výčitkách a o tom, že s minulostí musí žít. Jindy se zase zdálo, že mu pozornost novinářů a zájem veřejnosti docela vyhovují. Těžko říct, co z toho bylo upřímné a co už součástí jeho vlastní prezentace. Ostatně po tolika letech, kdy o sobě vyprávěl prakticky každému, kdo byl ochotný poslouchat, se v tom asi nevyznal ani on sám.

Ke konci života už se na veřejnosti objevoval jen málo. Zdravotní stav mu to ostatně příliš nedovoloval. Zemřel 24. listopadu 2022 na zápal plic. Bylo mu 73 let.

Když dnes člověk zadá do vyhledávače jméno Issei Sagawa, vyskočí na něj spousta výsledků. Články, fotografie, rozhovory, dokumentární filmy. Píše se o jeho dětství, podivných představách, vraždě i o tom, jak se po návratu do Japonska stal mediální celebritou.

A co Renée Harteveltová? O ní se toho najde mnohem méně. Přitom to byla právě ona, kdo v celém příběhu přišel o život. Bylo jí pětadvacet a do Paříže přijela studovat. Její jméno dnes většina lidí zná jen proto, že se stala obětí Sagawy.

Přitom právě ona byla tou, kdo přišel o život. Mladá Nizozemka, která odjela studovat do Paříže, měla své zájmy, přátele a rodinu. Bylo jí pouhých 25 let. Nemohla tušit, že pozvání od spolužáka skončí její smrtí. Její vrah pak žil dalších více než čtyřicet let.

Mohl cestovat, psát knihy, poskytovat rozhovory a vydělávat na příběhu, který pro rodinu Renée znamenal tragédii. A to všechno bez jediného odsuzujícího rozsudku za její vraždu. Sagawa se během let stal jedním z nejznámějších kanibalů moderní historie. Nejen kvůli samotnému zločinu, ale také proto, jakým způsobem s ním naložila justice a později média.

Jeho případ dodnes vyvolává otázky, na které se odpovídá dost obtížně. Jak je možné, že se člověk přizná k vraždě, a přesto se nakonec ocitne na svobodě? A proč jsou lidé ochotni sledovat, číst a poslouchat vraha, který jim o svém činu vypráví? V případě Sagawy to nebyla jen zvědavost. Pro část médií se stal obchodním artiklem.

Renée Harteveltová z toho samozřejmě neměla nic. A její rodina se nikdy nedočkala toho, aby se muž, který ji zabil, za svůj čin zodpovídal před trestním soudem.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://magazin.aktualne.cz/issei-sagawa-japonsky-kanibal-ktery-se-stal-celebritou/r~c49217fc4ab211f0801c0cc47ab5f122/?lp=1

https://asianstyle.cz/zajimavosti/109491-pripad-ktery-dodnes-nahani-husi-kuzi-priznal-se-k-desivemu-cinu-ale-ve-vezeni-nikdy-neskoncil-dokonce-se-stal-celebritou/

https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/lidojed-issei-sagawa-vrazda-spoluzacky-z-nej-v-japonsku-udelala-celebritu_195489.html

https://zoom.iprima.cz/zajimavosti/japonsko-kanibal-issei-sagawa

https://g.cz/issei-sagawa-pribeh-japonskeho-kanibala-ktery-snedl-svou-spoluzacku-v-japonsku-se-stal-celebritou/