Richard Ramirez alias Night Stalker: sériový vrah, který přicházel po setmění. Bálo se ho celé L.A.

V létě roku 1985 se v jižní Kalifornii změnilo něco, co se jen těžko vysvětluje tomu, kdo to nezažil. Nebyl to jen běžný strach z kriminality. Nebyla to jedna vražda, o které se pár dní psalo v novinách. Byl to pocit, že noc přestala být bezpečná. Že člověk může ulehnout ve vlastním domě, za vlastními dveřmi, a přesto se probudit do nejhorší možné noční můry.

Lidé začali kontrolovat okna několikrát za večer. Kupovali zámky, mříže, alarmy, zbraně. Někteří spali u rozsvícených lamp. Jiní se báli i otevřené ventilace, pootevřeného okna nebo vrzání v chodbě. A nebylo divu. Pachatel, kterému média nakonec dala jméno Night Stalker, tedy Noční stopař, neútočil podle jednoduchého vzorce. Nevybíral si jen mladé ženy, jen staré lidi, jen bohaté domy nebo jen určitou čtvrť. Nedal se odhadnout. Zdálo se, že může přijít kamkoli.

Tím mužem byl Richard Ramirez. Americký sériový vrah, násilník a lupič, který byl v roce 1989 odsouzen za třináct vražd a řadu dalších brutálních činů. Celkový počet jeho obětí bývá v některých zdrojích uváděn jako vyšší, protože s ním byly spojovány i další případy, ale soudně prokázané jádro jeho řádění patří k nejznámějším kriminálním kauzám Spojených států.

Richard Ramirez se narodil 29. února 1960 v texaském El Pasu jako Ricardo Leyva Muñoz Ramirez. Vyrůstal v mexicko-americké rodině, která navenek mohla působit obyčejně, ale uvnitř panovalo napětí. Otec byl přísný, výbušný a podle pozdějších svědectví často násilný. Richard nebyl dítětem, které by od začátku působilo jako budoucí monstrum. Byl ale dítětem, které vyrůstalo v prostředí, kde se křik a rány stávaly běžnou řečí.

V jeho dětství se objevují i úrazy hlavy. Ty bývají u podobných případů někdy zmiňovány jako možný dílek mozaiky, nikdy však jako jednoduché vysvětlení. Z úrazu hlavy se člověk nestane vrahem. Stejně tak z chudoby, špatné rodiny nebo drog se automaticky nerodí zločinec. U Ramireze se ale sešlo několik temných vlivů najednou a jeden z nich měl podobu člověka, kterého mladý Richard obdivoval.

Tím člověkem byl jeho starší bratranec Miguel, veterán z války ve Vietnamu. Ricardo k němu vzhlížel, jenže Miguel mu nepředával normální chlapské rady. Vyprávěl mu o násilí, ukazoval mu fotografie mrtvých a zneužitých žen a údajně se chlubil věcmi, které za války provedl. Pro dospívajícího kluka, který už tak neměl pevné zázemí, to muselo být cosi mezi šokem a zvrácenou školou. Násilí se před ním neobjevovalo jen jako zákaz nebo hrozba. Začalo být něčím, o čem se mluví, co se ukazuje, čím se někdo vychloubá.

Pak přišla scéna, která se do jeho života zapsala trvale. Miguel během hádky zastřelil svou manželku a Ricardo byl u toho. Viděl vraždu zblízka, bez filmového odstupu, bez možnosti odvrátit zrak a zapomenout. Ani taková událost sama o sobě z nikoho neudělá sériového vraha. Ale v jeho příběhu je těžké ji pominout.

Ramirez se postupně propadal do světa drog, krádeží a toulání. Už jako mladý měl problémy se zákonem. Kradl, vloupával se, žil chaoticky. Když se později přesunul do Kalifornie, nebyl to člověk, který by začínal nový život s jasným plánem. Spíš se ztratil ve velkém městě, které umělo být anonymní a nemilosrdné.

Los Angeles 80. let bylo město kontrastů. Na jedné straně slunce, filmový průmysl a slib úspěchu. Na druhé straně chudoba, drogy, kriminalita a tisíce lidí bez pevného místa v životě. Ramirez se pohyboval po okraji. Spal v levných hotelech, u známých nebo kde se dalo. Bral kokain, zanedbával hygienu, měl zkažené zuby a působil jako člověk, který se rozpadá ještě dřív, než ho někdo stačil zastavit.

Jenže nebyl to jen obyčejný zloděj. V jeho chování se začala spojovat loupež s násilím, sexuální brutalitou a zvláštní pózou satanismu. Ramirez se rád obklopoval představou zla. Kreslil pentagramy, mluvil o Satanovi a při útocích nutil některé oběti pronášet satanistické věty. Není jisté, nakolik šlo o skutečné přesvědčení a nakolik o pózu, která mu dodávala pocit moci. U jeho obětí na tom ale nezáleželo. Pro ně to bylo další ponížení a další vrstva hrůzy.

První vraždy a útoky, které byly s Ramirezem spojovány, se odehrály v letech 1984 a 1985. Jeho nejznámější série zasáhla hlavně oblast Los Angeles a později i severnější části Kalifornie. Právě v roce 1985 se z něj stal veřejný strašák. Média mu dávala různá označení, například Valley Intruder nebo Walk-In Killer, ale nakonec převládlo jméno Night Stalker.

Jeho způsob útoků byl nestálý. V tom se lišil od některých jiných sériových vrahů, kteří si vybírají jeden typ oběti nebo opakují určitý rituál. Ramirez se vloupával do domů, často v noci. Někdy oběti zastřelil, jindy použil nůž, kladivo nebo jiný předmět. Některé zavraždil, jiné těžce zranil a nechal žít. Útočil na ženy, muže, seniory i páry. V domech kradl, ale loupež sama o sobě nevysvětlovala brutalitu jeho činů.

Právě tato nahodilost děsila policii i veřejnost. Kdyby existoval jasný vzorec, lidé by se alespoň mohli utěšovat, že do něj nezapadají. Jenže u Ramireze žádná taková útěcha nebyla. Stačilo být doma. Stačilo spát. Stačilo mít okno, které šlo otevřít.

Na případu Night Stalkera bylo nejhorší, že ničil základní pocit bezpečí. Většina lidí si domov spojuje s úkrytem. Může být malý, starý, zadlužený, nedokonalý, ale je „náš“. Místo, kde člověk zavře dveře před světem. Ramirez tento pocit zničil.

Do domů vcházel jako vetřelec z noční můry. Někdy se oběti probudily ve chvíli, kdy už stál u postele. Často šlo o lidi, kteří neměli žádnou šanci se bránit. Starší ženy, spící manželé, lidé vytržení ze spánku. Když člověk čte jednotlivé případy, snadno sklouzne k výčtu brutality. Jenže podstatnější než šokující detaily je skutečnost, že za každým jménem byl obyčejný život. Někdo měl rodinu, sousedy, zvyky, ranní kávu, oblíbené místo u stolu. A do toho najednou vstoupil cizí člověk, který neměl žádnou hranici.

Ramirez si někdy s oběťmi pohrával. Nešlo jen o zabití nebo krádež. Šlo o moc. O to, aby druhý člověk věděl, že je vydán napospas někomu, kdo se neřídí normálními pravidly. Nutil některé oběti přísahat Satanovi, vyhrožoval jim, ponižoval je. U přeživších to zanechalo trauma, které žádný rozsudek nemohl úplně zahladit.

Jak útoků přibývalo, rostl tlak na policii. Vyšetřovatelé měli problém už jen s tím, že Ramirezovy činy působily zpočátku roztříštěně. Různá místa, různé zbraně, různé typy obětí. Nebylo snadné okamžitě poznat, že za nimi stojí jeden pachatel.

Policie ale postupně začala nacházet souvislosti. Důležitou roli sehrály stopy z míst činu, včetně otisků bot a později otisků prstů. Známá se stala i informace o botách značky Avia, které nebyly v daném provedení běžné. Když vyšetřovatelé získali otisk prstu z ukradeného auta, konečně měli jméno. Richard Ramirez.

V srpnu 1985 zveřejnila policie jeho fotografii. To byl zlom. Do té doby měl Night Stalker výhodu anonymity. Byl přízrakem, o kterém se mluvilo, ale kterého většina lidí neznala tváří v tvář. Ve chvíli, kdy se jeho obličej objevil v novinách a televizi, začal se prostor kolem něj uzavírat.

Ramirez byl dopaden 31. srpna 1985 v East Los Angeles. A způsob jeho dopadení se stal jednou z nejznámějších částí celého případu.

Vrátil se autobusem do města a nejspíš netušil, že jeho fotografie už koluje médii. Když se pohyboval ulicemi, lidé ho poznali. V hispánské čtvrti, kde by možná čekal anonymitu, se naopak ocitl mezi lidmi, kteří si jeho tvář spojili s hrůzou posledních měsíců. Pokusil se utéct. Snažil se ukrást auto. Jenže kolem něj se začal sbíhat dav.

Nebyla to elegantní policejní akce. Byl to výbuch nahromaděného strachu a vzteku. Lidé ho pronásledovali, obklíčili a zbili. Když dorazila policie, našla Ramireze zraněného a obklopeného rozzuřenými obyvateli. Po měsících, kdy se zdálo, že může vejít do jakéhokoli domu, najednou ležel na ulici a prosil o ochranu před davem.

Je v tom zvláštní ironie. Muž, který v noci děsil spící lidi, byl nakonec poražen za bílého dne lidmi, kteří ho poznali z novin.

Proces s Richardem Ramirezem začal v roce 1988 a od počátku přitahoval obrovskou pozornost. Nešlo jen o rozsah zločinů. Šlo také o jeho vystupování. Ramirez se v soudní síni neusazoval jako zlomený člověk. Naopak často působil vyzývavě, arogantně a teatrálně. Ukazoval symboly spojené se satanismem, usmíval se, pózoval. Slavný je jeho výkřik „Hail Satan“.

Pro média to bylo lákavé. Pro rodiny obětí to muselo být nesnesitelné. Člověk, který jim zničil život, se před kamerami měnil v postavu temného spektáklu. Ramirezův případ svádí k tomu, aby se z něj udělala legenda. Jenže legenda je přesně to, co podobní pachatelé často chtějí. Za jeho pózou nebyla velikost. Byla tam prázdnota, krutost a spousta mrtvých nebo zraněných lidí.

V roce 1989 byl Ramirez odsouzen za třináct vražd, jedenáct sexuálních napadení, pět pokusů o vraždu a další trestné činy. Dostal trest smrti.

Jedním z nejnepříjemnějších jevů kolem Ramireze byla fascinace, kterou vyvolal u části veřejnosti. Během procesu mu psaly ženy milostné dopisy. Některé chodily k soudu, aby ho viděly. V roce 1996 se dokonce ve vězení oženil s Doreen Lioyovou, jednou ze svých obdivovatelek.

Není to u sériových vrahů úplně ojedinělé. Existuje zvláštní fenomén, kdy někteří lidé cítí přitažlivost k pachatelům extrémních zločinů. Někdy v tom bývá touha „zachránit“ zlého muže, jindy fascinace nebezpečím, jindy prostě patologická potřeba být součástí známého příběhu. U Ramireze to ale působí obzvlášť odpudivě, protože jeho činy nebyly zahalené tajemstvím. Byly dobře popsané, brutální a soudně prokázané.

Obdiv k němu nebyl projevem romantiky. Byl to důkaz, jak snadno může mediální obraz překrýt skutečnost. Stačí tvář, přezdívka, pár provokativních gest a někteří lidé přestanou vidět oběti.

Richard Ramirez strávil zbytek života ve vězení. Popravy se nikdy nedočkal. Zemřel 7. června 2013 ve věku 53 let v Kalifornii, podle tehdejších zpráv na zdravotní komplikace spojené mimo jiné s rakovinou.

Pro část pozůstalých to znamenalo úlevu. Pro jiné hořkost, protože trest smrti nebyl vykonán. Jenže ani poprava by samozřejmě nevrátila mrtvé a nezahojila přeživší. Ramirezův konec byl spíš tichým dovětkem k příběhu, který se do americké kriminalistiky zapsal už dávno předtím.

Jeho jméno se od té doby objevilo v knihách, dokumentech i televizních sériích. Případ Night Stalkera je dodnes připomínán jako ukázka extrémně chaotického, sadistického a nepředvídatelného pachatele. Zároveň je to příběh o tom, jak se strach může rozlít celým městem. Ne kvůli válce, ne kvůli přírodní katastrofě, ale kvůli jednomu člověku, který chodil nocí a hledal otevřené okno.

Richard Ramirez bývá někdy líčen jako zosobnění zla. Byl to člověk formovaný násilím, drogami, zanedbáním, vlastní volbou a postupnou ztrátou zábran. Nic z toho ho neomlouvá. Jen to ukazuje, že zlo nemusí mít podobu nadpřirozené síly. Někdy má podobu zanedbaného muže v špinavém oblečení, který vystoupí z autobusu a do poslední chvíle věří, že zase zmizí v davu. Nezmizel. Lidé ho poznali. Policie ho zatkla. Soud ho odsoudil. Ale škody, které způsobil, zůstaly. Ne v legendě o Night Stalkerovi, ale v životech těch, kteří přežili, a v prázdných místech po těch, kteří už se domů nikdy nevrátili.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.cbsnews.com/pictures/richard-ramirez-night-stalker-murders/9/

https://www.ebsco.com/research-starters/law/night-stalker-case

https://www.britannica.com/biography/Richard-Ramirez

https://www.elle.com/culture/movies-tv/a29138182/american-horror-story-1984-richard-ramirez/

https://www.bbc.com/news/world-us-canada-22820207

https://eu.elpasotimes.com/story/news/2019/09/26/american-horror-story-1984-richard-ramirez-night-stalker-el-paso/3773925002/