Šachovnicový vrah Pičuškin: v dětství prožil úraz hlavy, který ho změnil. Vzorem se mu stal Čikatilo

Jsou příběhy, které člověka znepokojují ještě dlouho po přečtení. Ne kvůli krvavým detailům, ale kvůli nenápadnosti pachatele. Alexandr Pičuškin nebyl žádný démon s děsivým pohledem, žádný charismatický manipulátor, který by přitahoval pozornost. Nebyl to ani typ, který by si lidé pamatovali. A právě to je na jeho případu nejděsivější. Byl to tichý, nevýrazný muž z Moskvy, který přes deset let v sobě nosil něco, co většina lidí nikdy nepozná – touhu zabíjet. Ne jednou, ne dvakrát, ale pořád dokola.

Jeho jméno, které se objevilo v novinách v roce 2006, působilo zprvu nenápadně. Když se ale rozpletla celá síť vražd v Bitcevském parku, vynořila se děsivá realita. Pičuškin, přezdívaný „Šachovnicový vrah“, měl na svědomí téměř padesát prokázaných obětí. Sám tvrdil, že jich bylo ještě víc. V ruské moderní historii se tak řadí hned za vraha Čikatila.

Pičuškin se narodil v roce 1974. O jeho raném dětství není tolik známo jako u jiných sériových vrahů – neexistuje dlouhá historie týrání nebo zneužívání, které se někdy objevují v podobných příbězích. Je ale potvrzené, že jeho otec odešel, když byl Alexandr malý, a chybějící mužský vzor v rodině v něm zanechal pocit určité prázdnoty. Podobným dětstvím však projde řada lidí a vrazi se z nich kvůli tomu nestanou. Jenže to nebylo všechno.

Důležitý moment přišel ve chvíli, kdy jako dítě utrpěl úraz hlavy. Nešlo o okamžité a viditelné následky, ale podle lékařů mohlo jít o zásah, který v budoucnu ovlivnil jeho impulzivitu, agresivitu a schopnost pracovat s emocemi. Není to vysvětlení samo o sobě, ale u lidí s určitou predispozicí dokáže podobná rána narušit už tak křehké hranice. Pičuškin tehdy spadl z houpačky směrem dozadu, ale aby toho nebylo málo, vracející se houpačka ho následně ještě silně udeřila do čela. Lékaři měli tehdy podezření na to, že došlo k poškození čelní mozkové kůry. To mohlo vést k narušení osobnosti a rozvoji impulzivních reakcí, agresivity a špatného sebeovládání se.

Část dětství strávil u dědečka, který se mu věnovala víc než kdokoliv jiný. Rozpoznal jeho vysokou inteligenci a naučil ho mj. hrát šachy. Chodili spolu do parku, kde hrával proti dospělým mužům a často vítězil, což mu dodávalo sebevědomí.

U dědečka měl zkrátka jistou stabilitu a pocit naplnění, což ale zmizelo, když dědeček odešel. A s jeho odchodem jako by se vytratila poslední postava, která v jeho životě držela věci pohromadě. Od té doby prý býval uzavřenější, odtažitější a podrážděnější.

Šachy však zůstaly v jeho životě i nadále. Miloval je, nejen proto, že se mu v nich dařilo a že také zůstaly jakýmsi spojením s jeho dědečkem, ale měl je rád i proto, že dávají jasný řád. Tah za tahem. Pravidla, která se nemění. Situace, ve kterých má hráč kontrolu.

Později právě šachovnice vstoupila do jeho příběhu jako symbol. Ne proto, že by své vraždy skutečně zapisoval na papír s 64 poli. To je jedna z legend, které se kolem případu vytvořily. Faktem ale zůstává, že při výsleších mluvil o tom, že chtěl „zaplnit všechna políčka“. Média to převzala a přezdívka „Šachovnicový vrah“ byla na světě.

Pro něj to byla jen metafora. Nebo spíš způsob, jak dát svému vraždění řád – protože jinak v jeho životě žádný řád nebyl.

Zlom přišel po roce 2001. Pičuškin pracoval v supermarketu, žil obyčejně, nijak nevynikal. Ale uvnitř měl čím dál silnější pocit, že je „nikdo“, že ho svět nevidí. Později řekl, že první vražda mu dala něco, co předtím nikdy necítil – pocit vlastní hodnoty.
Vražda jako terapie. Vražda jako způsob, jak se na chvíli cítit živý.

Bylo v tom něco mnohem temnějšího než obyčejná nenávist. On zabíjel proto, aby měl pocit, že drží život druhého člověka v rukou.

Jeho první oběti byli lidé, které znal. Nešlo nutně o konflikty. Občas mu stačilo, že byl ten druhý slabší nebo příliš důvěřivý. Nabídl mu pití, společnou cestu do parku. A pak, když byli mimo dosah pohledů, udeřil kladivem zezadu. Byl to útok, který oběti většinou ani nestihly zaregistrovat.

Bitcevský park, obrovská zelená plocha na okraji Moskvy, vypadal jako ideální místo pro jeho zločiny. Spousta stromů, cestičky, které se ztrácejí mezi keři, oblasti, kam večer skoro nikdo nechodí.

Vždycky tam našel někoho, kdo si s ním dal pivo. Nemusel hledat dlouho. Příležitostní známí, lidé bez domova, muži, kteří se chtěli jen napít a popovídat.

Kladivo se stalo jeho hlavní zbraní. Jednoduché, snadno schovatelné, účinné. Někdy do lebky oběti vsunul láhev – hrůzný detail, který měl policii zmást, ale naopak se stal jeho charakteristickým znakem.

Když se později vyšetřovalo, proč policie tak dlouho tápala, odpověď byla jednoduchá: většina jeho obětí byli lidé, kteří neměli pevné zázemí. Nezmizeli od rodinných stolů, nikdo je doma nečekal, nikdo po týdnu nehledal.

Pičuškin nebyl génius. Nebyl ani mistr improvizace. Ale systém, ve kterém se pohyboval, měl slepá místa.
V té době se v Moskvě ročně hlásily stovky pohřešovaných. Mnozí z nich patřili do skupiny, která policii nezajímala prioritně – sociálně slabí, bezdomovci, lidé závislí na alkoholu.

To neznamená, že policie nic nedělala. Ale jednotlivé případy vypadaly odděleně, protože oběti si byly sice podobné sociálně, ale ne identifikací: různí muži, různé části parku, různé dny. Pověst o „vrahovi z Bitcevy“ kolovala mezi místními, ale policie neměla dost pevných důkazů, aby to spojila.

Pičuškin tak pokračoval dál. Zabití jednoho člověka mu nestačilo. Tvrdil, že se po každé vraždě uklidnil, ale jen na chvíli. Potom přišla opět prázdnota, kterou uměl zaplnit jen dalším útokem.

Všechno se změnilo v roce 2006. Zmizela jeho kolegyně z práce, Jevgenija. Na rozdíl od mnoha předchozích obětí měla rodinu, která po ní začala okamžitě pátrat. A měla ještě jednu věc, kterou jeho předchozí oběti většinou neměly – záznam o tom, s kým se má setkat.

V jejích poznámkách se objevilo jeho jméno. To byl první pevný bod. Když policie Pičuškina zadržela, nehrál žádného ublíženého muže. Naopak. Začal mluvit. A mluvil s nečekanou ochotou. Vodil policisty po parku, ukazoval jim místa, kde leží oběti. Měl v sobě zvláštní druh pýchy – jako kdyby konečně někdo viděl jeho „práci“.

Nebyl to člověk, který by litoval. Nebyl to člověk, který by se snažil obhájit.

Řekl, že chtěl překonat Čikatila.
Řekl, že se cítil nejvíc živý v okamžiku útoku.
Řekl, že lidé jsou pro něj jen „objekty“.

V roce 2007 proběhl proces. Pičuškin byl odsouzen za 48 vražd a tři pokusy o vraždu. Je pravděpodobné, že skutečný počet byl vyšší, ale soud mohl pracovat jen s tím, co bylo stoprocentně doložené.

Dostal doživotí ve věznici se zvýšenou ostrahou. V Rusku už neexistuje trest smrti a pro podobné případy je doživotní izolace maximem.

Záběry ze soudní síně obletěly svět. Pičuškin seděl klidně, občas se pousmál. Působil, jako by se ho proces netýkal. Žádný strach, žádná lítost. Jen pozoroval, jak o něm mluví ostatní – jako by byl jen divákem vlastního příběhu.

Jeho série vražd donutila ruské úřady přehodnotit, jak nakládají s informacemi o pohřešovaných osobách. Ukázala také, jak nebezpečné může být přehlížení lidí na okraji společnosti – často jsou totiž nejzranitelnější.

Bitcevský park dnes už znovu působí jako běžné místo. Lidé se tam procházejí, běhají, venčí psy. Ale pro ty, kteří znají příběh Pičuškina, má to místo stále zvláštní chlad.

Příběh Alexandra Pičuškina není o monstrózním géniovi ani o démonovi v lidském těle. Je to příběh nenápadného muže, který se celý život cítil prázdný, nepodstatný a neviditelný. A rozhodl se, že jediný způsob, jak sám sobě dokázat, že existuje, je brát životy ostatním.

Je těžké najít v tom nějaké morální ponaučení, ale jedna věc je jasná: někdy nejnebezpečnější člověk není ten, kdo křičí a ohání se zbraní, ale ten, kdo stojí tiše stranou a nikdo si ho nevšímá.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://epochaplus.cz/sachovnicovy-vrah-alexandr-picuskin-na-sachovnici-je-jeste-misto/

https://www.denik.cz/ze_sveta/alexandr-jurjevic-picuskin.html

https://casjenprome.cz/rubrika/volny-cas/krimi-cteni/alexandr-picuskin-sachovnicovy-vrah/

https://www.biography.com/crime/alexander-pichushkin

https://www.theguardian.com/world/2007/oct/24/russia

https://www.abc.net.au/news/2007-10-29/russian-chessboard-killer-handed-life-sentence/709882