Most přes řeku Kwai. Šlo o skutečnou událost, nebo jen fikci? A jak to bylo s Železnicí smrti?

Film Most přes řeku Kwai

Nezapomenutelný film s nezapomenutelným soundtrackem. To byl Most přes řeku Kwai. Natočen byl už v roce 1957, což je více než před padesáti lety. Jeden z nejvíce povedených válečných filmů, který nám představil konflikt mezi britskou a japonskou armádou v době druhé světové války.

Film byl natočen podle literární předlohy, kterou byl román Pierra Boullea se stejným názvem. O jeho kvalitě vypovídá i fakt, že získal osm nominací na Oscara a sedm z nich proměnil.

Děj filmu se odehrává v Thajsku u Kančanaburi v roce 1943. V první části filmu vidíme, jak se jednotka britských vojáků dostala do zajetí a přichází do zajateckého tábora, který vede japonský velitel Saito. Ten chce muže využít ke stavbě železnice, a za tímto účelem potřebuje vybudovat most přes řeku Kwai. Mužům se do toho pochopitelně příliš nechce, ale jejich velitel, plukovník Nichols, začne vnímat ideu bezchybného mostu vedoucího přes řeku jako své poslání. Skutečnost, že most by sloužil japonské armádě, zcela vytlačí z mysli a soustředí se jen na precizní stavbu.

Most je postupně stavěn a vypadá to, že se dílo zcela podaří. Během stavby se však povede utéct jednomu z mužů, který se později vrátí i se spojenci, aby most vyhodili do povětří. Umístí výbušniny na potřebná místa a výbuch má být ve stejnou chvíli, kdy bude most dostavěn a pojede přes něj vlak. Plukovník Nichols si však při své kontrole výbušnin všimne a upozorní na ně Japonce. Dojde k přestřelce, při níž je smrtelně zraněn i plukovník Nichols. Ten si v poslední chvíli uvědomí, co způsobil a s vypětím posledních sil dojde k detonátoru, spadne na něj a tím vyhodí most do vzduchu. Naděje Japonců jsou tak zmařeny.

V tom se rozchází film se svojí literární předlohou, ve které si Nichols nikdy neuvědomil, co to vlastně provedl a ve které most zničen nebyl.

Natáčení

Přestože se děj filmu odehrává v Thajsku u řeky Kwai, ve skutečnosti byl natáčený na Srí Lance. To by však nemuselo nic měnit na tom, že se podobný příběh mohl v Thajsku skutečně odehrát. Je celkem běžné, že se filmy natáčejí na jiných místech, než jak jsou uvedena ve filmu. Faktem ale je, že v Thajsku žádná řeka Kwai neexistuje. Říční tok, který protéká kolem Kančanaburi, se jmenuje Maenam Khwae Yai. U Kančanaburi se spojuje s řekou Khwae Noi a společně vytvářejí řeku s názvem Mae Klong. Angličané však název už tehdy vyslovovali špatně a slovo Khwae vyslovovali jako Kwai. Přestože tedy tento název není platný, s trochou tolerance lze považovat řeku Kwai za skutečnou.

U Kančanaburi existuje most, přes který vede železnice. Nejde však o most, který byl zobrazen ve filmu. Dříve býval také dřevěný a během války byl zdevastován bombardováním, takže z něj nic nebylo, a byl vybudován most nový, z betonu a železa. Přesto je však toto místo často vyhledáváno turisty, kteří jej považují za skutečné místo, kde se odehrával děj filmu.

Ani tyto nepřesnosti by nemusely nutně znamenat, že film byl fiktivní. Využití jiného prostředí pro potřeby filmu a určité geografické a faktografické nepřesnosti by se daly pochopit, někdy je to i nezbytné.

Skutečný příběh byl poněkud odlišný

Film Most přes řeku Kwai, který byl natočen podle stejnojmenné předlohy, však nepopisoval žádnou reálnou událost. Jde o fiktivní příběh s fiktivními postavami. Na druhou stranu, tvrdit, že taková událost byla zcela smyšlená, by také nebylo úplně přesné. Sice se nejedná o zajatecký tábor s plukovníkem Saitem, ale v období druhé světové války skutečně Japonci budovali železniční trať, která by jim pomohla s pohybem armády a zásob, neboť situace na moři byla nejistá a pro Japonce nebezpečná. Jednalo se o železniční trať Barma-Thajsko, kterou stavěli nejen váleční zajatci, ale i civilisté. Tato trať byla často také nazývána jako Železnice smrti a její nejnebezpečnější část byla zvaná jako Hellfire Pass, neboť na zajatce a civilisty, kteří ji na tomto místě stavěli, působila jako brána do pekla.

Železnice smrti

Plány na vybudování železnice, která by umožnila dálkovou přepravu, vytvořili Britové již dávno před druhou světovou válkou, v 80. letech 19. století. Její stavbu odhadovali na zhruba pět let, ale Japonci, kteří plány objevili, potřebovali provést stavbu rychleji. S využitím civilistů a zajatců, úmorné práce pod „bičem“ japonských velitelů byla stavba železnice dokončena za zhruba 1,5 roku.

Ve filmu byli japonští inženýři vykresleni dost neschopně, což ve skutečnosti neplatilo. Ale aby mohla být železnice rychle vybudována, vytvořili Japonci podél její trasy tábory, v nichž měli žít lidé, kteří by prosekávali a předpřipravovali terén pro stavbu.

Váleční zajatci čekali nejprve v Singapuru. Už tam se však jejich stav rychle zhoršoval. Dříve silní a svalnatí muži hubnuli, ztráceli svalstvo a stávali se chodícími kostrami. Jejich strava byla ubohá a nedostatečná, jak co se množství týče, tak i výživné hodnoty. Většinou měli k dispozici jen trochu rýže, občas staré (někdy i zkažené) hovězí maso nebo rybí vnitřnosti. Přítomnost červů nebyla ničím výjimečným. Nemoci, jako např. úplavice nebo cholera, z nich vyplavovaly i tu trochu živin, které do sebe dostali, a trpěli silnou dehydratací. Přestože i ve filmu bylo znázorněno, že se zajatci nebylo zacházeno nijak šetrně a neměli příliš mnoho jídla, podle přeživšího svědka byl film v tomto směru velmi odlehčen, neboť realita byla mnohem, mnohem drsnější.

Japonci převáželi válečné zajatce ve starých nákladních lodích, které nebyly nijak označené a často se tak stávaly terčem amerických ponorek. Kdo by si však představoval lodě nacpané lidmi, kteří křičí a zoufale volají o pomoc, byl by překvapen. Na lodích panoval klid a ticho. Všichni totiž věděli, že pravděpodobnost jejich přežití se rovná téměř nule, a tak rezignovali. Kdyby loď zasáhlo torpédo, muselo by utéct kolem 500 mužů a k dispozici by byly jen jedny dveře. Nereálné.

Kdo zemřel na zasažené lodi, na tom byl nakonec ještě celkem dobře. Ty, kteří přežili, čekalo peklo na trase železnice. Útěk neměl sebemenší smysl, všude kolem byla jenom džungle a nepřátelští vojáci. Podvyživení a nemocní muži by neměli sebemenší šanci přežít.

Při stavbě železnice muselo být zbudováno několik mostů, což inspirovalo autora knihy Most přes řeku Kwai. Dělníci si museli vystačit s materiálem, který mohli přinést z džungle nebo okolních osad. Vybaveni pouze ručními nástroji a výbušninami pro odstřel kamenných masivů, dělníci tvoření civilisty i zajatci pracovali 18 hodin denně. Kdo nezvládal, toho japonští vojáci bodali bajonety, bez ohledu na zhoršení stavu daného člověka. Slitování neexistovalo.

Ke stavbě využívali bambusových kmenů. Jejich očišťování však vytvářelo trny a štěpiny, na které si muži často šlápnuli, což bylo nesmírně bolestivé. Do ran vnikaly bakterie, špína, rány se měnily v malé vřídky, a ty rostly až ve vředy velikosti baseballového míče. Často takový úraz končil amputací nohy. Podle jednoho svědka bylo v jednom z táborů provedeno kolem 120 amputací, a to bez jakéhokoliv umrtvení nebo použití prostředku proti bolesti.

Úmorné slunce způsobovalo lidem úpal, a tak byli zprvu rádi, když přišlo monzunové období a deště. Prvotní radost však vystřídala zoufalost, protože deště přetrvávaly skoro půl roku. A přišlo další nebezpečí - roje komárů, které přenášely malárii. Rozestavěné části se sesouvaly pod přívaly vod, vše bylo kluzké, mokré, zajatci spali na bambusových tyčích bez jakékoliv přikrývky.

V létě 1943 vydali Japonci rozkaz k urychlení stavby, aby měli vyšší šanci vyhrát válku. Místo jednoho metru měly být za stejnou dobu zbudovány metry skoro tři. Při tomto tempu lidé umírali vyčerpáním jeden po druhém, přičemž nejtěžší to bylo při stavbě úseku vedoucího průsmykem, který byl nazvaný Hellfire Pass. Zdejší část měřila cca 3,5 kilometru, což se nezdá moc, ale terén byl natolik nepřívětivý, že postavený most třikrát spadnul. Japonci zuřili, protože veškerý pokrok vyšel vniveč. Později bylo zjištěno, že na každý položený pražec připadal jeden mrtvý zajatec.

Zacházení Japonců se zajatci odporovalo Ženevské konvenci, ale protože Japonci ji nepodepsali, ani se jí neřídili. Japonský seržant Seiichi Okada, známý také jako „Doktor Smrt“ proslul tím, že do práce posílal i zajatce, kteří už byli na smrtelné posteli. Podobně krutý byl i korejský strážce Arai Koei zvaný „Šílený kříženec“, který s chutí bil zajatce lopatou nebo bambusem.

Jiskřičkou naděje byl australský lékař, sir Edward „Weary“ Dunlop, který neúnavně pomáhal zraněným zajatcům a snažil se je udržet při životě.

Dokončení Železnice smrti

Železnice byla nakonec dokončena 16. 10. 1943. K její stavbě využili Japonci více než 60 tisíc válečných zajatců. Protože by ani toto množství nestačilo, aby stavba byla dokončena včas, nalákali nebo donutili ještě kolem 200 tisíc civilistů z řad místních obyvatel nebo obyvatel z blízkých zemí (Indie, Malajsie atp.) k práci na železnici. Celkové počty mrtvých nejsou známy, ale potvrzeno je více jak 12 tisíc mrtvých z řad válečných zajatců, kteří zemřeli hlady, na tropické nemoci, infekce nebo vyčerpání a zhruba 90 tisíc obětí z řad civilistů.

Po druhé světové válce byla železnice zničena. S odstupem času však byla na několika místech vybudována pietní místa, která dodnes připomínají, co se zde během druhé světové války odehrálo. Památníky vznikly i v zemích, které přišly o své muže při stavbě železnice. Například V Canbeře v Austrálii je válečný památník, před kterým stojí socha lékaře Dunlopa.

Kniha a film Most přes řeku Kwai, přestože nepopisuje reálnou událost, se staly součástí těchto památek, neboť zaujaly množství lidí po celém světě a vzbudily v nich zájem o Železnici smrti.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://anzacportal.dva.gov.au/wars-and-missions/burma-thailand-railway-and-hellfire-pass-1942-1943

https://cs.wikipedia.org/wiki/Most_p%C5%99es_%C5%99eku_Kwai_(film)

https://en.wikipedia.org/wiki/Khwae_Yai_River

https://en.wikipedia.org/wiki/Burma_Railway

https://anzacportal.dva.gov.au/wars-and-missions/burma-thailand-railway-and-hellfire-pass-1942-1943/enemy/treatment-prisoners

https://www.awm.gov.au/research/guide/pow-ww2-burma-thai

https://coffeeordie.com/river-kwai-real-story

https://en.wikipedia.org/wiki/Burma_Railway

https://www.powmemorialballarat.com.au/the-burma-railway-1942-43/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Most_p%C5%99es_%C5%99eku_Kwai