Mrzačení rukou, sexuální abstinence, mumie - tradiční kultura kmene Dani pomalu mizí

Každá kultura má svoje specifika. Nejinak tomu bylo u lidí Dani žijících na Nové Guineji. Pro nás, obyvatele „vyspělých“ zemí, mohou být některé tyto zvyklosti nepochopitelné a až příliš drsné. Pro domorodé Danie to však bývala běžná součást jejich života. Bývala, protože vliv moderní civilizace se bohužel projevil i u nich. Jestli to byl vliv pozitivní, nebo negativní, to asi ukáže až čas a schopnost Daniů se přizpůsobit. Byla by však škoda, kdyby se povědomí o neuvěřitelné rozmanitosti rozdílných kmenů zcela vytratilo. Jaké tedy bývaly zvyky lidí Dani?

Víra a tradice byly základ. Alespoň než přišli do kontaktu s moderní civilizací.

Údolí Baliem bylo poprvé objeveno v roce 1938, kdy jej spatřil americký průzkumník Richard Archbold. Pro vyspělý svět to bylo překvapení, protože nikdo nečekal, že v horách bude existovat takové údolí, které bude plné života. Někdy je tak dokonce přirovnáváno k bájnému Shangri-La.

Jejich izolovanost jim zajistila klid a přirozený vývoj bez vnějších vlivů. Lidé kmene Dani žijí v údolí rozdělení do několika samostatných komunit. Jejich sociální rozdělení je zajímavé samo o sobě. Základem je tzv. dvůr, který sestává z řady domků nebo spíše chýší kulatého tvaru (honai). Tyto chýše jsou rozdělené podle pohlaví obyvatel, muži žijí odděleně od žen. Přesto však najdeme i domky, které slouží všem společně. Těmi jsou kuchyně, kde se vaří, a pak chlév, kde tradičně chovají prasata, která mají pro Dani velký význam.

Tyto dvory se shlukují a vytvářejí blízká sousedství. Ta pak tvoří tzv. konfederace, která vede „Bigman“, nejvlivnější muž z celé skupiny. Jako takový také mívá nejvíce žen i nejvíce prasat, což je známkou lepšího postavení. Vlastnictví jinak nemělo pro Dani žádný význam, neuměli totiž obchodovat a neměli žádné peníze nebo jakoukoliv jinou alternativu platidla. Dnes už je tomu samozřejmě jinak a lidé Dani vědí, co znamenají peníze. Často za nějaký peníz předvádí turistům své dřívější zvyky a obyčeje.

Obživa a styl oblékání

Než došlo ke střetu odlišných kultur - Daniů a lidí z moderní civilizace - živili se Dani především zemědělstvím a chovem prasat. Mezi nejpěstovanější plodiny patřily batáty, maniok, rajčata, avokádo, cukrová třtina, saláty nebo okurky. Například u batátů rozlišují asi 70 druhů a je zvykem, že první batáty z každého políčka patří duchům předků. Některé druhy pak patří těhotným ženám nebo starým členům společnosti.

Aby získali úrodné pole na pěstování užitkových plodin, vypalovali původní porost a vytvořili si i funkční zavlažovací systém. Jsou také přeborníky v pěstování ve svazích, i velmi strmých.

Kromě pěstování plodin byla základem obživy i prasata. Ta však zaujímala v životě Dani velmi komplexní úlohu, nebyla jen pouhým zdrojem obživy. Dalo by se dokonce říct, že Dani prasata považovali za rovnocenná stvoření a členy vlastních rodin. Nazývají je wam (uam), a tak jako je u nás majetek nebo množství peněz často znakem jisté prestiže, to samé znamenala prasata pro Dani. Čím více prasat a čím větší, tím byla rodina majetnější a prestižnější. Dani dávají prasatům jména, která obvykle reflektují jejich vlastnosti nebo to, čím se odlišují od jiných prasat. Berou je do svých domovů, s láskou se o ně starají, poskytují jim kvalitní krmivo a pokud se má prase stát zdrojem potravy, je zabito podle tradičního rituálu.

Nejčastěji se prasata zabíjejí při slavnostech a festivalech, nemohou chybět ani na svatebních nebo pohřebních hostinách. Vaří je v podzemních jámách (bpakate) a následně se sejde celá vesnice. Jídla ochucují solí, pepřem, zázvorem a dalšími typy koření. Dnes se pořádají vepřové hody i pro turisty navštěvující údolí.

V dnešní době se v kultuře Dani hodně mísí tradice, které u nich měly velký význam, a vliv moderního světa. Vidět je to zejména na rozdílu mezi generacemi. Zatímco ty starší generace mnohdy i dnes vyznávají původní styl života, mladí lidé to už vnímají jinak. Vidět je to např. na ošacení. Starší muži stále nosí koteku, což je vydlabaná tykev, kterou si nasazují na penis a provázkem přivazují kolem těla. Mladí muži však už nosí oblečení, které známe z našich kultur. Tradiční koteku si vezmou jen ve výjimečných případech, například při ukázkách svých rituálů.

Ženy nosívaly sukně, zatímco horní polovina těla byla nekrytá. Většinou si vystačily se sukněmi z tkané kůry, ale lépe situované ženy používaly vlákna orchidejí. Někdy se tak odlišovaly i svobodné ženy od vdaných. Svobodné měly jednodušší sukni z travin, vdané měly sukně propracovanější. A zatímco ženy ze starších generací chodí nahoře odhalené i dnes, mladé ženy se již zakrývají. K větší míře zakrývání přispívá i snaha pracovníků indonéské vlády. Je však škoda, že se takto potlačují tradiční zvyklosti a nejde jen o přirozený vývoj, ke kterému by dospěla komunita sama o sobě.

Kromě tohoto ošacení využívali jak muži, tak i ženy, různé předměty k ozdobení svého těla. Často se jednalo o mušle, kosti, semena různých rostlin nebo peří, například z nádherných rajek. Muži používali kly divočáků, které nosily protáhnuté nosní přepážkou a které jim dodávaly děsivější vzhled. Zároveň byly symbolem síly.

Sexuální abstinence, strach z duchů

Co by pro některé z nás mohlo být až nepochopitelné, to byla sexuální abstinence u lidí Dani, kterou i dnes řada z nich dodržuje. Jejich zájem o sex býval velmi malý, což bylo způsobeno tím, že věřili, že sexuální styk muže oslabuje. Podle amerického antropologa Heidera, který prováděl mezi lidmi Dani výzkum (v letech 1961 až 1963 a poté ještě opakovaně později), však neměla abstinence vliv na sexuální napětí a lidé se zdáli být s tímto nastavením v pohodě.

Manželství mezi lidmi byla často dohodnuta dopředu a navrhující ženich musel včas připravit tři až pět prasat, která budou sloužit ke svatební hostině. Ta se pak koná každé čtyři roky jako oslava připomínající jejich začátek společného života. Mladí novomanželé mohli žít v domech svých rodičů, ale očekávalo se, že budou tvrdě pracovat, dokud si nepostaví vlastní domek, tzv. honai.

Když se páru narodilo dítě, následovalo pětileté období naprosté abstinence. Tedy, především pro ženu. Muž mohl mít více žen a pokud s matkou dodržoval abstinenci, nemusel ji dodržovat s jinou ženou, která po porodu neměla. Nicméně i tak byla abstinence dost dlouhá, jelikož mateřství trávil muž s matkou jejich dítěte. K abstinenci přispívalo i jejich přesvědčení a strach z duchů, kvůli kterým si úzkostlivě zakrývali tělesné otvory.

Výchova by se dala podle našich měřítek nazvat volná. Rodiče své děti většinou nijak neukázňovali a nepeskovali, ale spoléhali na to, že se děti budou učit napodobováním, nikoliv slovními instrukcemi.

Mrzačení rukou

Pro nás většinou nepředstavitelné mrzačení, pro lidi Dani symbol smutku způsobeného ztrátou blízké osoby.

Ruka je pro Dani symbolem jednoty a síly. Jednotlivé prsty spolupracují, aby pak jako jeden celek zvládly to, co samotné nedokážou. Usekáváním článku prstů se ruka stává méně schopnou, což funguje jako obraz toho, že rodina se postupně zmenšuje a ztrácí na síle kvůli úmrtí blízkých členů. Usekávání článků prstů mělo také za cíl utišit duchy zemřelých.

K useknutí docházelo při rituálu Ikipalin a článek většinou useknul jiný blízký příbuzný. Indonéská vláda tento typ mrzačení zakázala, ale stále jsou k vidění zejména starší ženy, které mají prsty kratší o řadu článků podle toho, jak postupně umírali jejich příbuzní. Trochu se i předpokládá, že v některých rodinách tento zvyk přetrval a dál se praktikuje, jenom tzv. za zavřenými dveřmi.

Useknutí se provádělo kamenným nástrojem, v některých případech se používalo i oslabení konečku prstu tím, že si daný člověk „okusoval“ kloub a následně koneček prstu zaškrtil provázkem tak, že zamezil přívodu krve a odumírající článek prstu po nějaké době odpadnul. Rituál byl prováděn za plného vědomí. Jedinou „úlevou“ bylo znecitlivění ruky úderem. Nad loktem se paže ovázala a tak zaškrtila, následně se prudce udeřilo loktem o kámen. Při dobře vedené ráně se trefila brňavka a silný úder do ní znecitlivěl zbytek ruky. Blízký příbuzný následně kamenným sekáčkem useknul článek prstu. Krvácející rána se zabalila do bylin, které pomáhaly se zahojením.

Kromě tohoto brutálního zvyku existovaly i jiné formy vyjádření smutku. Lidé si pomazávali tváře popelem a hlínou, případně se mazali v říčním kalu, aniž by se koupali. Někteří si uřezávali i uši nebo alespoň jejich část.

K fyzickému mrzačení těla většinou přistupovaly ženy, proto se často uvádějí jako jediné osoby, které přicházely o články prstů. Ve výjimečných či posvátných případech se však toto mrzačení týkalo i mužů.

Mumifikace

Než došlo k ovlivnění danijské kultury křesťanskými misionáři, bývalo zvykem některé vážené osoby mumifikovat, a tak dosáhnout jejich zvěčnění. Dnes už se pohřbívá do země, ale dříve se těla obvykle pálila a vybraní jedinci byli mumifikováni, přičemž některé z těchto mumií můžeme vidět dodnes. Pocta mumifikací se obvykle dostávala kmenovým vůdcům, nejlepším bojovníkům nebo jiným, vysoce respektovaným jedincům.

Podle dostupných informací se k procesu mumifikace přistupovalo obvykle pět dní po úmrtí daného člověka. Nejdříve byl svázán do kozelce a poté umístěn nad oheň, který jej pomalu opaloval po dobu jednoho týdne a následně se tělo nakuřovalo co tři dny. Vlivem žáru se na těle objevovaly puchýře, které místní ženy propichovaly a uvolňovaly tak jejich tekutý obsah. Tělo také opatrně otíraly travinami nebo měkkou kůrou, ale nesměly ho poškodit. Na konci procesu bylo tělo dokonale vysušené, ale pochopitelně také zcela zčernalé. K měření potřebné délky času pro „vyuzení“ bylo využíváno nově narozené prase. Zemřelý se udil obvykle tak dlouho, dokud nemělo prasátko zuby dostatečně velké. Po vyuzení se provedlo několik obřadů včetně rozříznutí daného prasete a omotání jeho ocasu kolem krku mumie.

Mumie byly také pojmenovávány. U kmene Dani ve městečku Wamena tak můžeme narazit na mumie Jiwiko, Kurulu, Pumo a Araboda. Místní se s nimi i rádi vyfotí, popř. nechají turisty se s mumiemi vyfotit, samozřejmě za poplatek.

Turismus

Jak už bylo řečeno, tradice kmene Dani už ani zdaleka nejsou tak dodržované jako tomu bývalo v dobách, než byli objeveni vnějším světem. Starší lidé ještě dodržují řadu zvyků, mladší lidé se už přizpůsobili novému světu. Někteří vycestovali z údolí, jiní zůstávají, ale žijí „modernějším“ stylem života. Smutným faktem však zůstává, že mnohdy pracují na podřadných pozicích. Většinu místních podniků totiž vlastní indonéští přistěhovalci a Daniové, kteří jsou Indonésany považováni za primitivní divochy, se musí spokojit s prací, kterou jim nabídnou, popř. pokračovat v nezávislém způsobu života, kdy si vypěstují vše, co potřebují.

Mnoho lidí Dani si také přivydělává tím, že turistům předvádějí své tradice a zvyklosti, pózují fotografům a také předvádějí bitvy, které sváděli mezi jednotlivými komunitami. Nutno dodat, že ač při tom vypadají ve svých válečných úpravách značně hrozivě a dříve bývali označováni za lovce lebek, lidé Dani jsou v dnešní době ve skutečnosti přátelští a pohostinní.

Dříve zajímavý kmen s mnoha rozličnými rituály a zvyky, dnes lidé, kteří jsou postrkováni na okraj společnosti a často se perou s chudobou. A alkoholem. Ten sem občas někdo propašuje a místní muži v něm rádi utápí svůj žal z bezvýchodné situace. Protože jim však chybí enzym, který by alkohol štěpil, stává se alkohol katalyzátorem jejich frustrace a probouzí v nich agresi. Mladí, kteří vnímají změnu, se snaží utéct svému osudu a s pomocí vzdělání získat naději na lepší život.

Jak už to tak bývá, střet s civilizací nepřinesl kmeni Dani nic moc dobrého.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.papua-explorer.com/the-papua-blog/the-baliem-valley/

https://www.crooked-compass.com/travel-blog/dani-people/

https://guardian.ng/life/the-dani-woman-and-the-old-practice-of-finger-amputation/

https://adventureindonesia.com/dani-tribe-irian-jaya/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dani

https://www.planetalidi.cz/clanek-smrt-je-soucast-zivota

https://www.atlasofhumanity.org/dani

https://www.planetalidi.cz/clanek-kmen-z-baliemu

https://authentic-indonesia.com/blog/getting-to-know-the-papua-mummies/