Článek
Jsme pár středního věku, spolu jsme už skoro deset let. Poznali jsme se na setkání u společného kamaráda a hned ten první večer jsme našli společnou řeč a zjistili, že toho máme hodně společného. Slovo dalo slovo, netrvalo dlouho a sestěhovali jsme se k sobě. Oba jsme za sebou už měli nějaký ten vztah, já byl dokonce čerstvě po rozchodu a vůbec jsem tehdy neplánoval, že bych se do nějakého nového vztahu hrnul takhle brzy a rychle. Ale bylo to, jako kdyby se našly dvě poloviny jedné duše a spojily se. Aspoň tak jsme to cítili a myslím si, že to tak máme i dnes.
Můj partner je klidnější povahy, přizpůsobivý a vytrvalý. To se mi na něm vždycky líbilo, že není přelétavý a dá se na něj spolehnout, je předvídavý. Nevýhodou je, že je někdy na můj vkus až příliš chaotický, neumí si věci dobře a efektivně zorganizovat a kolikrát se pak zbytečně sám vystresuje tím, že něco nestíhá nebo nezvládá.
Já jsem v mnoha ohledech jeho opak. Nejsem sice přelétavý, ale mám problém s tím, že potřebuji neustále nějaké nové podněty, nad kterými bych mohl přemýšlet, něco řešit, zlepšovat. Ale když vidím, že se to nikam neposunuje nebo ten druhý nedbá mých rad, přestane mě to bavit a jdu od toho. Mám rád všechno precizně a efektivně zorganizované, chaos mi dost vadí.
Když jsme se poznali, oba jsme měli práci. Můj partner ji za celou tu dobu změnil jen jednou jedenkrát. Zato já ji měním pravidelně. Někde vydržím jen zkušebku, jinde vydržím třeba rok. Není to úmysl, ale pokud vidím, že mi tam ti lidé nevyhovují, nebo ta práce za nic nestojí, nemám potřebu tam zůstávat jenom kvůli penězům.
Nejsme nároční, byt máme vlastní a tak jsme schopní vystačit i s jedním příjmem. Partner vydělává průměrně, tak to ujde. I když bych třeba čekal, že po těch letech v jedné práci už bude mít trochu víc než jen průměr. On by si ale nikdy neřekl o zvýšení, a samo od sebe málokdy přijde. Už jsem rezignoval na to, že bych ho přesvědčoval, aby se v práci trochu ozval a přijal jsem to, jak to je.
Já jsem otevřený různým oborům, a tak mám za sebou mnoho zkušeností z různých prací. A ve svém věku taky už vím, co chci a co ne. A to je mnohdy kámen úrazu. Partnerovi rodiče to nedokážou dost dobře pochopit a když jsme na návštěvě, často na tohle téma narazíme a obvykle to končí skoro hádkou. Nejsou schopní pochopit, že je to náš život, vyhovuje nám to a to je důležité. Už několikrát mi vyčetli, že partnera spíš zneužívám a to, že mu to nevadí, je jen projevem jeho nadměrné tolerance. Také mi už několikrát vyčetli lenost a jiné, ne zrovna pozitivní vlastnosti. Kdybych se neznal, snad bych jim to i uvěřil, jenže tak to prostě není. Já jsem zkrátka jiný, potřebuju zaměstnávat svůj mozek, neustále jej živit novými podněty a procvičovat. Monotónnost mě ubíjí, stejně tak jako lidská hloupost, která leckdy nezná mezí. Potřebuji být mezi lidmi, kteří jsou na úrovni, inteligentní a podobně nastavení jako já. A to je někdy těžké.
Když nastoupím do nové práce, snažím se co nejrychleji rozkoukat, jak to tam funguje a co nejvíc poznat své nové kolegy nebo kolegyně. Kolektiv je pro mě hodně důležitý. Jak jsem říkal, musí se jednat o chytré lidi, se kterými si budu mít co říct. Nic proti hloupým, ne každému je shůry dáno, ale to není nic pro mě. Když se zajedu, často se snažím přispět ke zlepšení fungování podniku svým novým, nezaujatým pohledem. Když někdo dělá nějakou práci moc dlouho, má často tendenci zajet se v určitých kolejích a pak kolikrát pro stromy nevidí les. Když přijde někdo čerstvý, jako třeba já, vidí věci z nové perspektivy. Bohužel, hodně často narážím na to, že především vedoucí pracovníci nejsou schopni přijmout názor někoho, kdo je ve firmě krátce a už tak rychle je schopný přispět dobrou radou nebo nápadem. Hodně často se stává, že na vedoucích pozicích jsou lidé, kteří by tam ani neměli být. Nemají vůdčí schopnosti, jsou chaotičtí, nejsou schopni nastavit jasná pravidla fungování a dodržovat je. Taková atmosféra mi také nesedí, dochází tak ke zbytečným chybám, prodlevám, často musím někoho na něco upozorňovat, jinak by se to ani neudělalo. A to mě časem začne ubíjet. Já si chci dělat svoji práci a ne, že musím začít myslet i za jiné…
Obvykle pak dochází ke dvěma variantám - buď v práci skončím já sám, protože už mě to nebaví a nechci v takové firmě ani pracovat, nebo to začne vadit nadřízeným a naznačí mi, že už nejsem vítaný, popř. mě začnou zasypávat nesmyslnými úkoly a pak to stejně ukončím já. Fakt nepotřebuju někde zůstávat jenom proto, abych dostával mzdu. Pro pár korun nebudu nikde nikomu dělat šaška. A pokud si necení toho, že jsem mohl přispět ke zlepšení fungování nebo firemní kultury, což mohlo být ku prospěchu úplně všem, tak tam nemusím být a někomu se vnucovat.
Většinou zvládnu odpracovat tolik, že pak na pracovním úřadě mám nárok na podporu. Úplně o jednom příjmu tak většinou nejsme. Sociální systém je poměrně štědrý, takže obvykle zůstanu doma několik měsíců a dám se zase dohromady, protože tyhle situace, kdy to v nové práci neklapne, mě dost zdeptají. Nějaký příjem tak mám a vše ostatní zajistí partner. V tuhle chvíli by řada lidí namítla, že domácnost táhne on a já se jen vezu, ale to prostě není pravda. On sice chodí do práce, ale já se postarám o organizační záležitosti ohledně fungování domácnosti, zařídím, co mohu, většinou i navařím. Naplánuju nám aktivity na volné dny, kdy je partner doma a on se nemusí o nic takového starat. Jediné, o co se doma stará, je úklid domácnosti, protože je pečlivý a celkem ho to baví, takže mu to nechávám a do úklidu se necpu. Opět musím dodat, že nám to takhle vyhovuje.
Teď jsem zrovna zase bez práce. A opět si nemyslím, že by to bylo mojí vinou. Byl jsem ochotný nad mnoha věcmi přivřít oči, chápu, že ne všichni jsou perfektní a umí věci domyslet do důsledku. Ale nemůžu pořád jenom mlčet. A to bylo to, co zase začalo nadřízenému vadit. Prý všechno komentuju a neustále někoho poučuju. Nevím, co by na tom mělo být špatného, zvláště pokud mám pravdu. Podle mě to zase jen vypovídá o nevyzrálosti mého posledního nadřízeného. Inteligentní člověk by se nad tím minimálně zamyslel. Já rád přijmu protiargument, ale musí mít logiku.
Poslední dobou tak přemýšlím, jestli to mám zkoušet dál. Chápu, že řada lidí není schopna pobrat moje nastavení a řada lidí se není schopna srovnat s tím, jak přemýšlím a že jsem schopný je upozornit na chyby, které mohou dělat. Myslím to přeci dobře, tak není důvod se tím cítit dotčený. Ale lidi zkrátka takhle nepřemýšlí a možná proto to tak i v řadě firem vypadá.
A já jsem pak pokaždé jenom víc a víc zdeptaný. Říkám si, že kdybych zůstal doma, bude to asi lepší. Partner nás oba uživí a já se mohu věnovat věcem, které mě baví a kterými se můžu rozvíjet. Třeba mě napadne i něco zajímavého a rozjedu vlastní byznys a pak nás budu oba živit já. Ale nemusím nikam spěchat, zajištění jsme. Partner chápe, jak těžké to pro mě je a nikam mě netlačí, za což jsem mu vděčný. A na oplátku se postarám skoro o všechno ostatní. A to je podle mě fér, každý našemu vztahu přispíváme tím, co nám jde nejlépe a tak, jak nám to oběma vyhovuje.
Jen mě štve, že to není schopné pochopit naše okolí. Jak partnerovi rodiče, tak i řada našich společných známých. Nevím, jak jinak bych jim to měl vysvětlit. A vlastně ani nevím, jestli se v tom chci neustále pitvat a něco vysvětlovat. Kdyby měli moji povahu a moje myšlení, chápali by, co nyní nejsou schopni pochopit. A nesnažili by se mě tlačit do práce, pro kterou jsem se prostě asi nenarodil.
Anketa
Článek byl sepsán na základě příběhu našich bývalých sousedů. Některé skutečnosti byly lehce pozměněny či zkráceny kvůli lepší čitelnosti.
