Článek
Na společnost, zejména na tu českou, se toho posledních pár měsíců, dalo by se už říct i let, sype z médií poměrně dost a v mnoha případech jde především o negativní zprávy. Energie zdražují, inflace nezastavuje, refixace hypoték, neschopní politici, migrace, války… Běžný člověk je všemi těmi informacemi zahlcen, často řeší tíživou životní situaci, nehýří moc optimismem a do toho všeho čte o dalších 70 pohlavích, operacích z muže na ženu a opačně. V už tak složitém světě přichází o další pocit jistoty, té základní, že muž je muž a žena je žena.
Kdybychom žili v blahobytu, možná by to přijímal s trochu větší otevřeností. Ale takto to vnímá jako další útok na svoji duševní integritu, na to, co považuje za správné a v pořádku. Přichází o další jistotu a to člověka dokáže vykolejit a mnohdy vzbudit až nepřiměřeně odmítavé reakce.
Nejdřív by asi bylo fajn uvést pár termínů na pravou míru. V problematice transgenderu se dříve hovořilo o tzv. transsexualitě. Transsexuál byl člověk, který se narodil jako jedno ze dvou pohlaví, ale duševně se cítil být tím druhým. Narozený muž tedy sám sebe identifikoval jako ženu a narozená žena se identifikovala jako muž. Protože však pojem transsexualita vzbuzoval dojem, že se jedná o sexuální problematiku, a zároveň nezahrnoval další možné varianty, používá se v dnešní době univerzálnější slovo transgender.
Transsexuální neboli transgender člověk může mít jakoukoliv sexualitu jako tzv. cis člověk (cis v tomto případě znamená, že jde o člověka, který se duševně identifikuje se stejným biologickým pohlavím, s jakým se narodil - cis muž je tedy muž, který se jako muž narodil a cítí se jím být). Může být tedy heterosexuální, homosexuální, bisexuální, pansexuální a cokoliv vás napadne. Orientace nemá se sebeidentitou nic společného.
Dále se někteří lidé identifikují jako binární a nebinární. Binární lidé stále rozlišují mezi tím, jestli se cítí plně jako muž (či žena), zatímco nebinární lidé mají pocit, že mají z obou identit velmi podobný poměr a někdy se vnímají víc mužsky a jindy žensky. Vlastně ani nechtějí spadat do jedné z těchto kategorií, nechtějí být svázáni společenským očekáváním. Preferují tedy oslovování v množném čísle nebo ve středním rodu. Což mnoho z nás může vnímat jako další narušení našich jistot, protože tento způsob vyjadřování nám v dnešním jazyce není úplně přirozený, podobně jako kdybychom měli třeba onikat.
Škála možností, jak se člověk může cítit, je velmi široká. Dalo by se to přirovnat k duze (která je symbolem LGBT+ komunit). Tento rozsah dal nejspíš vzniknout zkratkovitému dojmu, že někdo propaguje existenci 70 či více pohlaví, kdy je navíc slovo pohlaví zaměňováno s identitou. Biologické pohlaví u člověka má jen tři možnosti - mužské, ženské a u některých jedinců (intersexuálů) znaky obou předchozích. Identita však může být doslova jakákoliv. Do jaké míry se jedná o společensky přijatelnou variantu a kdy už to přijatelné není a společnost by to mohla označit za poruchu, to je na velkou, možná nikdy nekončící diskusi.
V médiích se také velmi často objevují jedinci, kteří jsou součástí této komunity, ale ještě navíc nějakým způsobem vybočují. Buď tím, že mají rádi něco dalšího, co se vymyká „běžnému společenskému normálu“, nebo rádi provokují, upozorňují či jsou sami poměrně hlasitými zastánci těchto komunit. Pro média jde o skvělou příležitost, jak přilákat čtenáře/diváky, protože to vzbudí silné emoce u všech táborů. A čím silnější emoce nebo akce, tím silnější obvykle vyvolávají reakci.
Paradoxně tak ti, kteří volají nejvíce po přijetí této problematiky u většinové společnosti, více rozdmýchávají negativní odezvu. Zároveň jim však ale nelze upřít, že i díky jejich hlasitosti se o této problematice dozvídá čím dál více lidí. To je také důležité, protože nemůžeme zavřít oči a dělat, že tu takový problém není a neexistuje.
Soustředil bych se nyní především na problém transsexuality (nověji transgender problematiky) jako takové.
Ani lékaři dosud neznají přesnou příčinu, proč dojde k této poruše, kdy se tělo vyvine opačným směrem než duševní sebeidentita. Do určité míry se předpokládá vliv hormonů během těhotenství. Ať už je to jakkoliv, faktem je, že se takoví lidé rodí, rodili se i dříve a budou se rodit i v budoucnu. Není to nic proti přírodě - vše, co se děje, je svým způsobem přirozené. I když se bude jednat o fyzickou tělesnou vadu, je přirozená, protože v biologii dochází ke změnám, mutacím… je to součást vývoje a někdy prostě dojde k chybce.
Hodně často se mluví o tom, že malé děti nebo děti v období dospívání by neměli mít možnost se rozhodnout pro změnu pohlaví, protože tomu ještě nerozumí. A jako argument jsou zmiňováni lidé, kteří procesem změny (tranzicí) prošli a nyní toho litují, že to byla chyba.
V žádném případě nerozporuji, že takoví lidé jsou. A budou. Bohužel není totiž žádný způsob, jak se stoprocentní jistotu určit, změřit nebo nějak otestovat, že daný jedinec opravdu trpí touto poruchou a nejedná se o něco jiného, třeba podobného. Zvláště pokud sám vše potvrzuje. Ale množství lidí, kteří touto poruchou trpí a změna jim výrazně zlepší život, je nesrovnatelně větší než množství lidí, u nichž došlo k chybné diagnóze.
Malé děti si mnohdy uvědomují více, než si my dospělí myslíme. A hlavně ještě nejsou svázáni společenským očekáváním a nemají tedy tendenci se pohybovat pouze v ohraničeném prostoru. Může tedy malé dítě, třeba školního věku, vědět, že něco není v pořádku? Rozhodně může. Ale s největší pravděpodobností nebude vědět, že existuje něco jako transgender problematika. Jen bude vnímat, že něco není v pořádku, a to klidně až do té míry, že bude schopné říct, že není tím, za koho ho jeho okolí má.
Je jen na rodičích a případně i širším okolí (školka, škola atd.), jak budou k dítěti vnímaví. Nemusí hned běžet k lékaři a řešit tranzici. Určitá míra sebehledání je v období lidského vývoje přirozená a nemusí vůbec nic znamenat. Ale bylo by fajn, kdyby rodiče nebyli neteční a svému potomkovi naslouchali, znali i tuto problematiku a v případě, že by si nebyli jistí, jak pokračovat, tak oslovili odborníka.
V období puberty si už řada jedinců hlídá svoje soukromí a se svými pocity se nedělí ani se svými rodiči, což může situaci ztížit. Zároveň je to období, kdy dochází k druhotným pohlavním změnám, což může být pro jedince, který bude touto poruchou trpět, ještě více deprimující. Řada těchto změn už je pak také velmi špatně vratná, popř. jde o velmi drahé a do určité míry i nebezpečné zákroky. I z tohoto důvodu tak může být názor, že tranzicí by měli procházet jen lidé po dosažení 18 či více let, velmi problémový a omezující. Muž, který se cítí být ženou, má největší šanci na úspěšnou tranzici před pubertou. S vousy a hlubokým hlasem, ostře řezanými rysy a mužnou muskulaturou (samozřejmě ne každý muž má všechny tyto aspekty) se vizuálně ženou stane jen velmi obtížně a ve většině případů bude i po tranzici znát, že jde biologicky o muže.
Nemusí jít hned o operativní změny. V období puberty by v řadě případů stačily i hormonální léky, které zmírní změny způsobené hormonálními vlivy a dotyčný jedinec tak bude mít víc času na to, aby našel sám sebe.
Názor, že dnes stačí zajít k lékaři, říct, že se cítím být druhým pohlavím a odcházím s papírem na operaci, je velmi mylný. Dotyčný člověk musí splnit řadu podmínek včetně časového rozpětí, než má vůbec šanci si o operativní změnu zažádat. Jednou z podmínek je i skutečnost, že by měl v roli druhého pohlaví (tedy toho, kterým se cítí být) žít alespoň rok, aby si vyzkoušel, zda mu tato role opravdu sedí a nejedná se pouze o nějaký zástupný problém. Obvykle však již během této doby může brát hormonální léky, aby jeho šance se v nové roli prosadit, byla větší. Musí také projít řadou testů a pohovorů, kdy se odborníci snaží dobrat toho, zda to, jak se člověk cítí, je opravdu znakem této problematiky, nebo ne.
A zde opět narážíme na problém, že není žádný stoprocentní test, který by to mohl potvrdit, nebo vyloučit. Prostě není. I odborníci mohou pracovat jenom s tím, co zatím o tomto problému víme.
Aby toho nebylo málo, je v současnosti nárůst osob domnívajících se, že trpí touto poruchou, poměrně značný, zejména u mladých dívek v období puberty. Řada z nich přitom poruchou ve skutečnosti netrpí. Sami odborníci se snaží přijít na to, čím je tento fenomén způsoben. Jedná se o podobnou vlnu jako třeba v případě anorexie. Bohužel, tento fakt se přidává k řadě argumentů těch, kteří transgender problematiku odsuzují, popř. nechápou a nechtějí ji ani přijmout.
Často se ozývají hlasy, že spíše než operace by měli tito lidé podstupovat léčbu psychofarmaky. Mohu říct, že kdyby existoval lék, který by tento problém dokázal takto jednoduše vyřešit, byli by všichni nejspíš nadšení. Protože by to byla mnohem jednodušší cesta než absolvovat hormonální léčbu, operativní zákroky a po značnou část života i odmítání části společnosti. V ČR je navíc ke změně pohlaví potřebná i kastrace jedince. Což do určité míry i chápu (když to dám například do kontextu s případy z jiných zemí, kde podmínky nejsou tak tvrdé, čehož někteří jedinci úmyslně zneužívají), ale zároveň to pro člověka může znamenat ztrátu možnosti mít později vlastní potomky. Bohužel, takový lék není.
Jedná se tedy o poruchu? O vadu vybočující z běžně přijímaného normálu? Nemoc? Ano, jedná. Ale je tu. Existuje. Člověk si ji nezaviní sám, narodí se s ní. A musí se s ní nějak vypořádat. Míra tělesné dysforie (vnímání těžkého rozporu mezi tím, jak vypadá fyzicky tělo a jak se cítím být duševně) určuje, do jaké míry je jedinec schopen se s tímto problémem vyrovnat. Ve většině případů však musí tento problém vyřešit a protože medicína zatím umí změnit jen fyzické tělo, je řešením pouze tranzice. Pokud toto „narovnání“ fyzična a duševna není možné, jedinec může začít trpět těžkou depresí, sociální fobií, frustrací a podobnými negativními pocity, což v extrému může vést až k sebevraždě.
Je tématu „transgender“ až příliš? V současnosti nejspíš ano a ač nerad, tak jsem tímto článkem k tomu přispěl také. Většina lidí z transgender komunity si však přeje co nejhladším způsobem projít tranzicí a splynout s davem. Jiní však cítí potřebu dát vědět o tomto problému celé společnosti, protože pořád jsou mezi námi lidé, kteří to kvůli této poruše nemají v životě vůbec snadné. Jsou nepochopeni svým okolím. Děti jsou svými rodiči zavržené. Ztrácí své nejbližší. Čelí posměškům a šikaně za svou jinakost.
Nebylo by nám všem lépe, kdybychom byli ke svému okolí tolerantnější? A to samozřejmě platí pro obě strany. I transgender lidé by si měli uvědomit, že pro většinovou společnost je to těžké téma, poměrně nové téma, a to vždy zabere nějaký čas. Neodsoudit hned někoho, kdo mě nazve mužským zájmenem, přestože jsem dal předtím najevo, že se cítím být ženou.
Řada lidí reaguje tím, že je to vlastně nezajímá, ať si ostatní dělají, co chtějí, ale ať je s tím neotravují. Jistě, i to je názor a plné právo dotyčného. Ale řada jiných lidí těmto jedincům život komplikuje nebo o problematice nic nevědí, a přitom se to může týkat i jejich dítěte. Pak je potřeba dát trochu nahlas vědět, že tento problém tu je a že jsou určité možnosti, byť nedokonalé, jak ho řešit.
Článek ani zdaleka nezmínil vše, co se problematiky transgenderu týká. To by bylo na celou knihu, a to ani není cílem tohoto článku. V rámci srozumitelnosti mohly být některé věci zjednodušeny.
Článek byl sepsán s pomocí vlastních zkušeností člověka, který je autorovi článku osobně znám, ale nechce být jmenován.
Dále bylo využito následujících zdrojů:
kniha Transsexualita a jiné poruchy pohlavní identity, nakl. Grada, 2008, H. Fifková, P. Weiss a kol.
https://sancedetem.cz/transsexualita-u-deti-dospivajicich
https://www.novinky.cz/clanek/zena-vztahy-a-sex-transsexualita-je-vrozena-a-mohou-za-ni-zrejme-geny-40226603
https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0202330
https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0214157
