Obří strom v Tasmánii přežil požár, který zničil jeho sousedy. Na výšku ale ztratil několik metrů

V roce 2019 hořely na jihu Tasmánie rozsáhlé plochy lesa. Požár se dostal i do údolí řeky Huon, kde mezi ostatními blahovičníky stál jeden opravdu výjimečný strom. Jmenoval se Centurion a nedlouho před požárem mu vědci naměřili úctyhodných 100,5 metru. Z okolí přicházely zprávy o zničených lesích, ale k samotnému Centurionovi se tehdy nikdo nemohl bezpečně dostat. Nikdo tak netušil, zda obrovský blahovičník vůbec zůstal stát. Když se tam lidé konečně dostali, našli ho živého. Beze škod ovšem nevyvázl.

Na jihu Tasmánie, nedaleko turistické atrakce Tahune Airwalk, rostou blahovičníkové lesy, jaké bychom tady u nás v Evropě hledali jen stěží. Stromy tu mnohdy přesahují osmdesát metrů a člověk stojící pod nimi má co dělat, aby vůbec zahlédl jejich vrcholky. Najdou se mezi nimi i vyšší exempláře, stometrová hranice už je ale něco, čeho dosahuje jen málokterý zdejší strom.

V roce 2008 procházeli pracovníci společnosti Forestry Tasmania výsledky leteckého mapování zdejších lesů. Maya Kajitani a David Mannes si přitom všimli údaje, který naznačoval, že jeden ze stromů by mohl měřit téměř sto metrů. K měření se používala technologie LiDAR. Letadlo při ní vysílá k zemi laserové paprsky a přístroje zaznamenávají dobu, za kterou se odrazí zpět. Z těchto údajů je pak možné sestavit poměrně přesný obraz krajiny, včetně výšky stromů. Hodí se proto také k hledání mimořádně vysokých stromů, jejichž vrcholky jinak zůstávají ukryté mezi korunami okolního lesa.

Pracovníky Maya Kajitaniho a Davida Mannese tehdy zaujal strom, u kterého měření naznačovalo výšku kolem 99 metrů. Vypravili se tedy na místo, aby zjistili, jestli přístroj skutečně objevil takového obra. Následovalo podrobnější měření a nakonec se potvrdilo, že jde o jeden z nejvyšších známých blahovičníků. Když na strom vylezli odborníci a spustili od jeho vrcholu měřicí pásmo, vyšlo jim 99,6 metru. Bylo to trochu méně, než se zprvu očekávalo, ale na významu nálezu to nic nezměnilo.

Jméno Centurion přitom strom získal ještě předtím, než se podařilo přesně zjistit jeho výšku. David Mannes si totiž toto označení schovával pro stého mimořádně velkého jedince nalezeného při mapování tasmánských lesů. A právě tím se nový objev stal. Název odkazuje na římského centuriona, důstojníka spojovaného s velením zhruba stovce vojáků. Shoda s téměř stometrovou výškou stromu byla příjemným bonusem.

Centurion byl měřen ještě několikrát. V roce 2018 se Steven Pearce a Yoav Daniel Bar-Ness vydali zkontrolovat jeho výšku pomocí laserového dálkoměru. Přístroj tentokrát ukázal 100,5 metru. Zdálo se tedy, že obří blahovičník konečně překonal magickou stometrovou hranici. Jenže už o několik týdnů později se v jeho okolí rozhořely požáry, které mohly ukončit nejen jeho růst, ale celou existenci.

Na začátku roku 2019 se hasiči na jihu Tasmánie potýkali s několika rozsáhlými požáry. Jedním z nich byl Riveaux Road Fire, který zasáhl také okolí Tahune Airwalk. Jde o oblíbené výletní místo, kde mohou turisté procházet po vyvýšených chodnících mezi korunami stromů. Podobné stezky korunami stromů známe i od nás, i když v trochu menším měřítku. Některé části lesa byly vážně poškozené a řada mohutných blahovičníků požár bohužel nepřežila.

Centurion stál přímo v cestě postupujícím plamenům. Lesníci se proto ještě před příchodem ohně pustili do odstraňování všeho, co by v jeho blízkosti mohlo snadno vzplanout. Z okolí kmene zmizely suché větve a další hořlavý materiál. Vyčistili také prostor přibližně dvacet metrů kolem stromu a odstranili menší porost, po kterém by se plameny mohly dostat vzhůru. Jakmile zasáhl požár tuto oblast, ztratili lidé na nějakou dobu přehled o skutečném stavu stromu. Cesty byly neprůjezdné a do postiženého lesa se nebylo možné bezpečně dostat. Teprve po několika týdnech se pracovníci vrátili, aby škody prohlédli.

Centurion stále stál. Oheň ovšem zasáhl jeho spodní část a v patě kmene vypálil otvor. Podle prvního posouzení lesnického pracovníka Chrise Bonda strom vypadal poměrně dobře a poškození zřejmě neohrožovalo jeho stabilitu. Ani okolní porost nebyl naštěstí zničen tak důkladně jako v jiných částech požářiště.

To ovšem ještě neznamenalo, že měl Centurion vyhráno. U tak velkého stromu se mohou některé následky projevit až s odstupem. Popálená kůra, poškozené větve nebo narušené vodivé pletivo mohou postupně zhoršovat jeho zdravotní stav, přestože bezprostředně po požáru působí strom stabilně a docela zachovale.

A přesně to se do určité míry potvrdilo. Výzkum zveřejněný v roce 2025 uvádí, že žhavé částice při požáru poškodily horní větve Centuriona v místě jejich napojení na hlavní kmen, přibližně 85 metrů nad zemí. Časem se tyto části odlomily a strom přišel o několik metrů výšky.

Podle novějšího měření dosahuje Centurion přibližně 96,5 metru. Údaj 100,5 metru, který se dodnes objevuje, tedy pochází z doby před ztrátou části koruny. Strom sice zůstal naživu, ale požár na něm zanechal trvalé následky.

Centurion patří k druhu Eucalyptus regnans, česky blahovičník královský. Australané mu říkají také mountain ash, doslova horský jasan. S našimi jasany však nemá botanicky nic společného.

Jeho domovem jsou především vlhké lesy Tasmánie a australského státu Victoria. Právě tam má dostatek vody a vhodné podmínky k růstu. Patří k nemnoha listnatým dřevinám, které se vůbec dokážou přiblížit stometrové výšce. Většina známých druhů stromů přitom nedorůstá ani zdaleka takových rozměrů.

Dospělý blahovičník královský často připomíná vysoký sloup, který se táhne desítky metrů vzhůru. Spodní část kmene bývá téměř holá, protože starší větve postupně odumírají a opadávají. Teprve vysoko nad zemí se rozkládá koruna. U Centuriona byly rozměry pozoruhodné nejen kvůli výšce. Jeho kmen měl ve výšce necelých dvou metrů průměr kolem čtyř metrů, takže by ho ani několik lidí stojících vedle sebe jen tak neobjalo. Obvod přesahoval dvanáct metrů. A jeho vrchol se před požárem nacházel přibližně tak vysoko jako střecha třicetipatrového domu.

Blahovičníky královské přitom nejsou výjimečné jen svou velikostí. Když jsou mladé, mohou za vhodných podmínek přirůstat mimořádně rychle. Neobejdou se ovšem bez dostatku vody a živin. V místech, kde jim nic důležitého nechybí, dokážou během několika desetiletí vyrůst daleko nad okolní porost.

V hustých porostech naopak probíhá neustálý boj o světlo. Mladý blahovičník, který zůstane zastíněný sousedními stromy, to má podstatně těžší. Proto roste co nejrychleji vzhůru, dokud se jeho listy nedostanou na slunce. V takových lesích jsou pak vidět především dlouhé holé kmeny a koruny jsou až vysoko nad hlavou.

Přesto nedorůstá podobných rozměrů každý jedinec. Centurion měl za sebou několik staletí, během kterých ho nic nepřipravilo o hlavní kmen ani o možnost dál růst. Mnoho jiných blahovičníků takové štěstí nemá. Dříve než dosáhnou mimořádné výšky, poškodí je vítr, požár nebo třeba některá z chorob.

Sto metrů už je pro strom mimořádná výška. V australských historických záznamech se ale objevují čísla, vedle kterých by i Centurion vypadal o poznání menší.

Z 19. století se dochovalo několik zpráv o australských stromech, jejichž rozměrům se dnes až nechce věřit. Podle tehdejších lesníků měly některé blahovičníky přes 120 metrů a objevují se dokonce zmínky o jedincích vysokých 140 metrů. Právě tehdy se přitom ve Victorii rozjížděla rozsáhlá těžba a mnoho takových velikánů skončilo na pilách. Jenže jak přesně tehdejší lidé jejich výšku zjišťovali? To už dnes u řady záznamů nevíme. Někde se dochovalo pouze číslo bez bližšího vysvětlení, jinde se měřilo přímo v lese, ale dostupné formy měření nemusely být příliš přesné. Některým údajům se tak dá věřit více, jiné je lepší brát s rezervou.

O jednom z těchto obrovských stromů se v roce 1872 zmínil lesník William Ferguson. Rostl poblíž řeky Watts River ve státě Victoria a Ferguson se jej rozhodl změřit. Strom měl podle jeho měření dosahovat přibližně 132,6 metru. Ferguson navíc uváděl, že jeho vrchol už byl poškozený, takže předtím mohl být ještě vyšší.

Taková výška by překonávala i dnešní nejvyšší známé sekvoje vždyzelené ze Severní Ameriky. Jenže Fergusonův strom už dávno nestojí a dnes nemáme možnost jeho skutečnou výšku ověřit. Je tedy možné, že blahovičník ve skutečnosti tak vysoký nebyl.

O něco lépe doložený je případ blahovičníku z oblasti Thorpdale. Také ten rostl ve Victorii a koncem 19. století se u něj uváděla výška 114,3 metru. Na rozdíl od Fergusonova stromu se však jeho rozměry měřily také po pokácení. Právě proto bývá tento údaj považován za věrohodnější.

Dnes už takto vysoké australské blahovičníky neznáme. Mnohé z někdejších velikánů padly při těžbě dřeva, další nepřečkaly požáry nebo silné bouře. A na místech, kde se lesy opakovaně kácely, dnes často rostou mnohem mladší stromy, které ještě neměly čas dorůst do podobných rozměrů. Nelze tedy vyloučit, že před dvěma sty lety rostly v Austrálii stromy podstatně vyšší než dnešní Centurion. Přesné prvenství už jim ale zřejmě nikdy přiznat nedokážeme.

Na blahovičnících královských je zajímavý jejich vztah k požárům. Oheň totiž v australské přírodě hraje důležitou roli už velmi dlouho (ostatně nejen v Austrálii). Některé druhy blahovičníků si s ním dokážou poradit tak, že po požáru znovu obrazí přímo z kmene nebo z jeho spodní části. Strom sice přijde o listy a větve, ale nemusí zahynout.

U druhu Eucalyptus regnans je to ale složitější. Silný požár většinou dospělé stromy zahubí a jejich schopnost znovu obrazit je omezená. Přesto se tento druh bez občasných požárů jen obtížně obnovuje.

V hustém, starém lese totiž na zem proniká poměrně málo světla. A jak již bylo psáno o něco výše, pro malé blahovičníky to představuje značný problém. Nad nimi se totiž tyčí dospělé stromy, jejichž koruny zachytí většinu slunečních paprsků. Semenáčky tak zůstávají ve stínu a jen málokterému se podaří vyrůst. Po velkém požáru je ale všechno jinak. Část starých stromů shoří nebo odumře, jejich koruny zmizí a na lesní půdu se konečně dostane slunce.

Blahovičníky mají semena ukrytá v tvrdých dřevnatých tobolkách. Ty se po požáru a následném vysychání mohou otevřít a semena se vysypou na zem. Tam už na ně nečeká hustý stín vzrostlých stromů, ale volný prostor, ve kterém se mohou poměrně rychle uchytit a růst. Z původně spálené krajiny tak časem vznikne další vysoký les.

Problém ovšem nastane, pokud se oheň vrátí příliš brzy. Mladé blahovičníky potřebují nejprve vyrůst a dospět do věku, kdy samy vytvářejí semena. Když je další požár zničí ještě předtím, nemusí po nich zůstat nic, z čeho by mohla vzejít další generace. Místo původního blahovičníkového lesa se pak mohou prosadit úplně jiné rostliny. Velkou roli proto hraje četnost požárů i jejich intenzita. Les se s ohněm dokáže vyrovnat, ale mezi dvěma ničivými požáry musí dostat dost času na obnovu.

Centurion zůstal po požáru v roce 2019 naživu, přestože oheň zasáhl i jeho kmen a později se projevilo poškození koruny. Řada dalších velikánů v okolních lesích však dopadla mnohem hůře. Studie tasmánských odborníků zveřejněná v roce 2025 přinesla znepokojivá čísla. Od roku 2004 zahynulo při požárech přibližně šest z deseti sledovaných největších blahovičníků ostrova. Vědci upozorňují, že pokud budou požáry přicházet častěji, může Tasmánie během poměrně krátké doby ztratit velkou část svých nejmohutnějších stromů. A nahradit několik set let starého velikána pochopitelně není otázka jedné nebo dvou generací.

Dnes už Centurion nedosahuje výšky, díky které se před lety dostal do světových médií. I se svou výškou přibližně 96,5 metru ale stále patří mezi nejvyšší známé blahovičníky. Pro lidi, kteří se starají o zdejší lesy, je podstatné hlavně to, že požár vůbec přežil.

Ani tak obrovský strom samozřejmě nemá zaručeno, že bude žít déle než ostatní jedinci stejného druhu. Jeho mimořádná výška je výsledkem několika staletí růstu v příhodném prostředí. Stačila by však jediná další silná bouře nebo požár a všechno by mohlo skončit. Výzkumníci se proto nesoustředí pouze na samotného Centuriona. V Tasmánii totiž roste ještě řada dalších blahovičníků, které svou výškou nebo mohutností vyčnívají nad okolní les. I ty vědce zajímají. Sledují, v jakém jsou stavu, kde přesně rostou a jestli jim například nehrozí nebezpečí požáru. Část těchto stromů má alespoň určitou ochranu díky tomu, že stojí v národních parcích nebo rezervacích. Jiné ovšem najdeme i v lesích, kde se stále těží dřevo.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://figshare.utas.edu.au/articles/journal_contribution/Tasmania_s_giant_eucalypts_discovery_documentation_macroecology_and_conservation_status_of_the_world_s_largest_angiosperms/28397132?file=52294382

https://www.abc.net.au/news/2018-12-12/new-milestone-for-australias-tallest-tree-centurion/10604588

https://www.abc.net.au/news/2019-02-27/tall-tree-centurion-survives-bushfire/10758538

https://www.abc.net.au/news/2019-04-17/some-of-tasmanias-biggest-trees-are-now-a-pile-of-ash/11018840

https://www.guinnessworldrecords.com/world-records/66377-tallest-tree-ever-measured

https://nre.tas.gov.au/about-the-department/emergency-response-information/bushfire-information/how-our-iconic-natural-values-respond-to-fire/giant-trees-and-very-tall-forest